Předně přátelské varování: Ten text je dlouhý. Jakože vážně dlouhý. Vážně, vážně, vážně dlouhý.
A ještě jedno: Tohle je v podstatě povídání o mých přáních. A přání nám ostatní lidi odhalují hodně, někdy možná příliš. Tak zvažte, jestli chcete riskovat, že o mně ztratíte iluze.
Jsem si celkem jistá, že takováhle šílenost nikdy neměla projít filtry mého stop-stavu. Ale abychom byli fér, sepsaná předsevzetí pro rok 2016 jsou už od začátku v podmínkách pro jeho odvolání, takže bylo zcela očekávatelné, že si budu hrát.
Navíc předsevzetí jsou fajn. Motivují člověka se snažit a zkoušet a překonávat se a vůbec dělat úžasné věci. Tedy, občas si nejsem jistá, čemu se vlastně má říkat předsevzetí a čemu ne. Všímám si, že pro spoustu lidí je předsevzetí něco, co se stejně nesplní, poruší, nedodrží (a kolikrát se setkávám i s názorem, že si někdo předsevzetí raději nedá, protože by je stejně nesplnil a byl by leda tak zklamaný). Pro jiné jsou zas předsevzetí to, co člověk prostě udělá, konec, punktum, tečka. K těmhle lidem se snažím řadit taky.
Na druhou stranu, pak bych asi těmhle věcem předsevzetí říkat neměla. Sama si nejsem jistá, jestli je vážně zvládnu splnit. Ani jestli jich zvládnu aspoň nějakou zajímavou část, je jich totiž vážně spousta.
Jak se vůbec stane, že si na sebe někdo vymyslí tolik věcí? To bylo tak. Občas jsem si poznamenala, co by se mi líbilo v příštím roce zvládnout. Nešlo o to, aby to nutně dávalo smysl, aby to bylo to, co se ode mě očekává, spíš jsem si dovolila trochu snít. Jednou jsem takhle chtěla připsat pár věcí, a u toho mě napadlo spočítat, kolik toho zatím mám. Napočítala jsem 42 bodů. Ti, kteří mě znají, už asi tuší průšvih. Počet 42 je krásně magický, to přeci člověk nemůže porušit. Ale zároveň přeci nezahodím ty další věci, které by se mi líbily.
Shodou okolností dva z těch 42 bodů byly v té době v závorce upřesněné, a oba byly upřesněné sedmi konkrétními činnostmi. Některé jiné body spolu dost souvisely, klidně se daly shrnout pod jakousi společnou hlavičku. A tak přišel nápad. Bingo, Karrynka se rozhodla, že zůstane u 42 bodů, ale každý z nich upřesní sedmi podbody. Tím jsem se ze stavu „mám víc myšlenek, než chci mít bodů“ dostala do stavu „mám podstatně méně myšlenek, než chci mít (pod)bodů“, a to se napravuje mnohem, mnohem snáz (i když místy pak dalo vymýšlení posledních podbodů trochu zabrat).
Jistě, najednou je těch věcí ke splnění fakt hodně. Ale to je myslím jen dobře. Vždyť kdyby jich bylo jen pár, nebo kdyby na ně byla mnohem delší doba než jeden rok, možná by mě to svádělo říct si, že mám spoustu času. Svádělo by to trochu odkládat jejich plnění, občas postupovat pomalinku, prostě se nechat ukolébat tím, že toho není tolik. Aneb ano, věřím tomu, že dobrým řešením nestíhání je pořídit si víc práce.
Mám tedy spostu úkolů na (vůči jejich množství a náročnosti) krátkou dobu a doufám, že mě to bude nutit věnovat se jim hned, věnovat se jim vytrvale a intenzivně. Jiná věc (ale myslím, že taky dobrá) je, že spousta z těch věcí jsou relativní drobnosti, zdaleka ne všechno je práce, kupa věcí je splnitelná v nějakém slova smyslu omylem. Pokud se dá věřit tomu, co nás na PURech učili o tom, že lidi jsou ochotnější vrhnout se na úkol, s kterým už někdo začal, bude mě to o to víc nutit plnit ty ostatní body. A pokud se dá věřit mým vlastním zkušenostem se sebou samou, bude to přesně tak fungovat – přece se nemůžu vykašlat na část úkolu, který by s ní byl zcela splněný :)
Ale hlavně – už se těším, až se na plnění vrhnu. Jestli se mi to totiž všechno povede, bude to prostě a jednoduše úžasné. Teoreticky to vychází na něco jako pět splněných bodů každý týden plus průběžně dodržovat všechny ty věci, které mám dělat celý rok, a bylo by hezké to plus mínus dodržovat, ale nemíním to příliš hrotit. Nicméně od sebe očekávám, že už první neděli nového roku budu mít aspoň jeden bod splněný.
Jen kdyby se při tom plnění někde vytratila ta milá, spontánní, bláznivá, bezstarostná Karrynka, klepněte mě prosím něčím po hlavě (ale něžně, ať mi neublížíte) a dejte mi tohle přečíst.
Teď už je ale asi nejvyšší čas vrhnout se na rozebrání toho, co všechno bych tedy příští rok chtěla zvládnout. Mimochodem, na web si dávám i nekomentovaný seznam, ten je o něco kratší. Aspoň dokud se na něm nezačnou objevovat záznamy o plnění :D
Oficiálně i prakticky jsem studentka, tak bych se třeba mohla snažit studovat plus mínus vzorně. Nejde jen o to, že bych to měla dělat, protože se to ode mě čeká, ale hlavně o to, že má ctižádost mi prostě velí mít pěkné výsledky a můj pud sebezáchovy mi velí naučit se konečně dělat úkoly včas :)
Chtěla bych si letos konečně ušetřit spoustu stresu okolo odevzdávání závěrečné práce. Dva roky jsem se stresovala s bakalářkami, které jsem na obou školách dopisovala vyloženě na poslední chvíli, byly to probdělé kusy nocí, strach z nestíhání, na poslední chvíli rušené přednášky a jiné akce. Sice vím, že to tak má většina studentů, ale stejně bych letos chtěla odevzdávat v klidu. Ideální by tedy bylo dopsat diplomku aspoň měsíc před termínem, aby se i veškeré korektury stihly v klidu, ale dva týdny před termínem by stále byl úspěch a o to se chci pokusit.
Když už se mi tu diplomku povede napsat, bylo by pěkné ji taky obhájit. Trochu doufám, že to nebude problém, že bude stačit diplomku vypracovat, popsat, odevzdat a připravit si prezentaci na obhajobu, ale stejně bych obhajobu neměla podcenit. Neoficiální bod pak je nezapomenout si letos prezentaci doma :D
Další dost logický bod. FEL chci totiž letos rozhodně dostudovat. Ne že bych snad měla potřebu z té školy utéct, klidně s nimi budu spolupracovat dál, ale kombinace mé ctižádosti, poplatků za delší studium a vidina dalších povinností mě vede k tomu, že ta spolupráce by neměla být z postu studenta studujícího v prodloužené době. Dokonalé by taky bylo si letos konečně začít psát poznámky dřív než pár dní před státnicemi, ale síla lidské vůle je prý omezená, tak hlavně když se dostaví výsledek…
Na Matfyzu sice plánuji ještě rok studovat, ale však za rok touhle dobou už bych rozhodně měla pracovat na tamní diplomce, takže bych během toho roku (a ideálně už během letního semestru) měla dořešit, jaké bude téma mé práce (nemluvě o takových detailech, jako že bych si asi měla v letním semestru zapsat předmět Diplomová práce I).
Vždycky jsem mívala za semestr zapsaných dost přes 60 kreditů, takže bych od sebe asi měla chtít spíš standardních 60 kreditů za prvák, ale řekněme, že pokud jich získám 50, budu spokojená. Třeba proto, že i pokud budu muset mít další rok každý semestr 35 kreditů, bude to směšně nízké číslo. Nebo proto, že si přeci jen pohrávám s myšlenkami na práci, měla bych dělat tu FELí diplomku, neplánuji se vzdávat KSPčka a mohla bych pokračovat :)
Pozor, přichází opravdová výzva. Matfyz dovoluje získávat zápočty a zkoušky i o letních prázdninách a v září, což spousta lidí využívá. Včetně mě, jenže pak se místo užívání si prázdnin trápím nad zápočťáky či materiály na zkoušku. Sice kdo ví, jestli jsem loni neprošvihla poslední šanci na prázdniny v klasickém slova smyslu (to pokud si fakt najdu nějakou práci), ale tím spíš bych možná mohla chtít zažít zase jednou volno od školních povinností. V tom totiž ta střední mívala své kouzlo.
Za dvouleté studium musím získat 42 povinně volitelných kreditů, takže získat jich za prvák 21 zní fér, ne?
Práce pro KSPčko dělám dlouhodobě dost, ale taky jí dlouhodobě spoustu slibuju. Překopání či sepsání některých článků patří k takovým těm evergreenům, na které se občas narazí, řekne se, že to rozhodně chceme, a pak se to odloží na někdy brzy. Čas přestat o tom mluvit a začít psát.
Kontakty patří k těm stránkám, o kterých všichni víme, že by měly vypadat trochu jinak. Tušíme, jak je chceme změnit, jen se k tomu ještě nikdo nedostal. Každopádně mým cílem je, aby nejpozději na konci roku visela na webu překopaná verze. Pokud ji někdo překope dřív, než se k tomu dostanu já, jen dobře, splní mi tím jeden bod :D
O pravidlech to, že by potřebovala přepsat, víme ještě lépe než o kontaktech. Mluví se o tom… no, kdo ví, jestli ne déle, než já vůbec orguju. Už si brousím drápky, ačkoliv zrovna tohle bude asi potřebovat dobře rozmyslet a prodebatovat.
Když jsme na jedné schůzce řešili, jaké jsou vlastně výhody kterých typů úloh, říkali jsme si, že řešitelé to možná taky nevědí a mohlo by být pěkné jim to nějak popsat. Jak už to tak bývá, zůstalo u toho, že by bylo pěkné to udělat. Každopádně pokud si chci odškrtnout tenhle bod, ten článek bude.
Dobře, tohle není úplně článek, a možná je to dost na pomezí striktně interních věcí. Každopádně duplikování kontaktů občas někdo zkritizuje, občas to přinese nějaký informační šum, a přitom jsme se kdysi bavili o možném systematickém řešení. Takže do konce roku bude duplikování kontaktů vyřešené… aspoň pokud chci tenhle bod.
Uf, identita je slovo, které před KSPáky raději nevyslovovat. Ale co by to bylo za život bez výzev, že? Pro tohle nechci stanovovat žádné přesné kritérium, buď budu mít pocit, že jsem s tím něco provedla, nebo ne.
Sice návod ke gitu existuje, ale je v mnoha ohledech neúplný a už dlouho mám nápady na nějaké jeho úpravy a rozšíření. Tak si zahraju na egocentrika a budu se tvářit, že mé představy o lepším článku odpovídají představám jiných lidí o lepším článku a návod upravím.
Mám pocit, že občas někde někomu chybí nějaké povídání o jazycích, aspoň o těch běžných. Co jsou zač, k čemu jsou které z nich dobré a k čemu ne, jak s nimi začít. Čas aby se takové povídání napsalo (a hádám, že samo se nenapíše).
Speciálně na ajťačku mám asi bohatý sociální život a spoustu kontaktu s lidmi, přesto mám občas pocit, že jsou oblasti, kde bych se měla snažit víc. Občas čtu blogy, občas si s lidmi píšu přes nějakého toho kecálka, ale to je vlastně málo. Rodina, někteří dávní i méně dávní kamarádi, ti se mi občas vytrácí. (Dobře, on je tenhle bod hodně o lidech s postižením, ale to je dost dané těmi kamarády, blogy, vzpomínkami.)
Nikdy jsem neprošla dobrovolnickým výcvikem, přitom jsem už několikrát jakousi asistenci poskytovala a kolikrát to bylo velmi fajn. Možná je nejvyšší čas zkusit to udělat o kus profesionálněji, pro určité hodnoty toho slova. Nevím, co je nějaká doba, ale rozhodně víc než pár dní…
Dokud jsem vedla kroužek, jezdila jsem domů aspoň jednou týdně, s nějakými vzácnými výjimkami. Ve třeťáku to ještě fungovalo slušně, čas od času jsem se doma ukázala. Loni to začalo být slabší a letos se to zatím spíš sype. Takže v roce 2016 se chci s rodinou vidět aspoň jednou za měsíc.
Upřímně doufám, že nějaká taková kavárna v Praze stále existuje, svého času jsem slyšela o více takových. Bod se uznává, i pokud získám opravdu silné přesvědčení, že taková kavárna není, ale bylo by lepší tam opravdu jít.
Za tohle můžou ty blogy. Každopádně na RWTTC se mi sice vůbec nelíbí ten anglický název, ale jinak mě velmi zaujali a ráda bych jim někdy někde nějak pomohla. Aspoň jednou v tom příštím roce.
Podobně jako bych se chtěla aspoň jednou za měsíc sejít s rodinou, bych se chtěla aspoň jednou za měsíc sejít s kamarády. Nechť se nepočítají spolužáci, kolegové z KSP ani lidi z kurzu, které všechny přirozeně potkávám mnohem častěji. Cílem není mít bod zadarmo, ale občas potkat třeba bývalé svěřence, Pokémony, dávné známé z HOCZ, ztracené spolužáky ze školy, …
Tenhle semestr sice na FEL chodím už jen na Karlák, ale stejně je strašné, že studuju na FELu, a přece nemám čas zajít do obchůdku na Kulaťáku. Za víc než 4 roky vysokoškolského studia jsem tam byla přesně jednou… s tím musím něco provést.
Jsou místa, kde člověk (aspoň člověk jako já) na chvilku vidí svět trošičku jinak. A takový pohled čas od času nemůže uškodit, že?
Nemám pocit, že bych nějak vážně zapomínala, ale přeci jen člověk zapomíná a vzpomínky se z mysli ztrácí. Navíc časy se mění, vzpomínám si třeba na pár lidí a situací, co bych si bývala ráda vyfotila, a najednou je to všechno pryč. Zatím si to všechno živě vybavím, ale kolik zbude ze vzpomínek za deset let?
To je ta hlavní věc, od které celé pastičky na vzpomínky vznikly. Už dlouho si chci založit fotoalbum. Doma jsme alba dlouho udržovali a stále se počítá s tím, že se fotky z těch několika posledních let doplní. To nevím, nakolik se splní, ale vím, že je úžasné si čas od času ta alba vzít a procházet. Udržování se měří relativně těžko, ale to album mít prostě budeme.
Neptejte se, nechcete to vědět :) I někdo, kdo téměř nehraje počítačové hry (resp. hraje hry, které klasičtí pařani naprosto neuznávají), může být trochu deformovaný a chtít některé herní principy aplikovat v životě. Ale vlastně proč ne?
Jelikož plánuji konečně zprovoznit svůj blog (viz níže), nevím, jestli budu pseudoblogu dál říkat pseudoblog, zvlášť když mu všichni ostatní říkají prostě blog. Ale něco používané tak, jak ostatní lidé používají Facebook či Twitter, si chci nechat a dál ho udržovat. Nemíním si dávat přesné intervaly, protože člověk nemá psát dojmy jen kvůli tomu, že jinak už by o den přešvihl termín, ale minimálně mám pocit, že jestli tam uvidím několikatýdenní pauzu, klepnu se přes packu.
Kdysi jsem jako dárek dostala moc pěkný malý zápisníček. Nejdřív jsem moc nevěděla, co s ním, protože používám převážně velké sešity (a to navíc krapet destruktivním způsobem, obvykle o hřbet přijdou dřív, než v nich dojdou nepopsané papíry). Ovšem pak jsem do něj začala zapisovat různé pěkné hlášky, citáty, přísloví, věci v tomhle duchu. A pak jsem na to zase nějak zapomněla a přestala s tím, přestože mě i od té doby kolikrát napadlo, že to či ono by stálo za zapsání. Inu, napravím to a zápisníček zase začnu používat.
Kdybyste se chtěli zeptat, jak tohle souvisí se vzpomínkami, třeba tak, že už mi párkrát chyběl kus papíru a pisátko. Ony totiž sukně jsou úžasné, ale kapsy na nich obvykle nejsou. Možná ze mě jednou bude schopná švadlenka, která si bude kapsy našívat, ale do té doby budu muset vymyslet nějaký stejně dobře fungující podvod.
Svého času letěla na blozích Výzva 365, kdy bylo úkolem 365 dní v kuse každý den něco vyfotit. Ne úplně v souvislosti s tím, ale svého času jsem taky nosila v batůžku svůj malý kompakt a několikrát za to bylo vážně ráda – občas se naskytne krásná scéna nebo zajímavá situace (pamatuju si na focení mnoha blikajících 143jek někde u Hládkova…), která prostě stojí za zaznamenání. Ani nevím, proč jsem foťák nosit přestala, ale měla bych se to zase naučit. A proč to rovnou nespojit s nějakou menší verzí téhle foticí výzvy?
Mám spoustu maličkostí, které jsou jakýmisi bezcennými poklady. Kaštan nalezený uprostřed cesty, vstupenka na con, přívěsek od ztraceného kamaráda, jmenovka ze soutěže, kupa věcí v tomhle duchu. Vytrvale je při úklidech přesouvám z místa na místo, odmítám je vyhodit a nemám je kam dát. A tak jim konečně zařídím nějakou truhličku, krabičku či něco takového, kde si je budu syslit.
Celý stop-stav v podstatě vznikl z toho, že jsem dlouho neměla možnost se pořádně vyspat. Přitom spánek je zdravý, užitečný a mnoho dalších věcí a určitě o něj v životě stojím.
Už dlouho tvrdím, že chodím spát mezi desátou a jedenáctou. Dobu to bývala pravda s více či méně přivřenýma očima, ale když se k IPSkoývm procházkám přidaly ještě pokurzové hospody a občasné večerní schůzky, nějak mi to se spaním zahýbalo. Přitom jsem nezačala vstávat později, a ani začínat nechci. Takže to chce začít zase poctivě chodit spát rozumně. Teoreticky by stačilo začít tohle dodržovat zhruba na začátku srpna, ale jak se znám (a jestli se nechci připravovat právě o ty procházky a hospody a vůbec), vřele si doporučuji začít s brzkými přesuny do postele hned 1. ledna. A taky bych se měla naučit si přesuny do postele dokumentovat pečlivěji, neb nezaznamenáno se považuje za později než v jedenáct.
Už jedna noc bez budíku pro mě bývá dost regenerativní, ale člověk by se čas od času měl rozmazlit, že?
Dlouhodobě funguju na 6 hodinách spánku a jsem přesvědčená o tom, že mi to opravdu stačí, resp. že budík 7 hodin poté, kdy jdu spát, je ideální (nepatřím ke šťastlivcům, kteří usínají do pěti minut od uložení se ke spánku). Na druhou stranu, člověk se vždy může sám vzbudit dřív, a budu-li mít v průběhu roku náročné období, vůbec neuškodí mít také období z hlediska spánku velmi klidné a pohodové.
Trochu se bojím, že půjdu-li spát v devět, usnu nakonec později, než kdybych šla spát v jedenáct, ale třeba ne. A pro někoho, kdo velmi věří na spaní za tmy, to může být minimálně zajímavý experiment. Přeci se v průběhu roku musí objevit den, kdy to zvládnu.
Dobře, tohle je trochu laciné, klidně by se tomu dalo říct aspoň jednou spát na chatě se zavřenými okenicemi, což je standardní způsob spaní na chatě. Z druhé strany, pražské noci prostě nejsou černé, a lipské popravdě taky ne, takže si to klidně budu vydávat za něco zvláštního.
Kdysi dávno jsem byla nadšená z toho, že můj nový mobil umí nastavit víc budíků, takže si můžu nastavit budíka na probuzení se a budíka na vylezení z postele. Další mobil navíc uměl budíka odložit. Zkrátím to, naučila jsem se, že ozvlášť při nějakém menším spánkovém dluhu či něčem podobném se z postele hrabu půl hodiny, hodinu. To bych se měla odnaučit, jak vstát hned, tak dát si budíka na později je řádově přínosnější.
Kromě toho rekonvalescenčního měsíce s osmi hodinami spánku a týdenního rozmazlování se absencí budíku se chci vrátit k tomu, co jsem si velmi pečlivě hlídala na střední. Totiž že aspoň jednou za dva týdny vstávám bez budíku, takže úplně přinejhorším si tělo o spánek prostě řekne.
Už od doby, kdy jsem poprvé přišla na kolej, se snažím naučit zvládat domácnost. A přestože se obvykle tvářím jako velká hospodyňka, často mi to moc nejde. Příští rok se ale nejspíš přestěhuju z koleje do bytu, a zatímco kolej vnímám trochu jako inkubátor pro dospělé, v soukromém bydlení už by člověk moc kiksů dělat neměl.
Vařím zčásti kvůli penězům, zčásti kvůli chuti být právě tou dobrou hospodyňkou. Posledních pár měsíců už se mi navíc daří opravdu vařit, nikoliv najednou zjistit, že není čas, nejsou suroviny, není síla, cokoliv jiného, a pak zoufale řešit, jestli seženu něco k jídlu. I tak si ale chci slíbit, že příští rok budu vařit pravidelně. Řekněme alespoň dvakrát týdně (samozřejmě nebudu-li mít zrovna někde plnou penzi) a alespoň 150 jídel za rok.
Sice už si na koleji peru tak dlouho, že je praní v mnoha směrech naprostá rutina (ač si zakládám na tom, že si ji stále umím zpestřit ^^), ale stále jsem se nenaučila prát včas. Nejčastějším popudem jít vyprat je zatím zjištění, že jaksi došlo čisté oblečení. To chci změnit, to, že sáhnu do skříně a ono tam nic není, by se mi stávat prostě nemělo.
Přestože si už víc než dva roky peru sama, nenaučila jsem se zatím žehlit. Ona to většina oblečení vlastně nepotřebuje, byť některé kusy by se asi vyžehlené skládaly o kus snáz. Ovšem s odchodem z koleje asi přijdu o tak dobrou pračku, jako mám teď, navíc žehlení taky prostě tak nějak patří k hospodyňkám.
Z vícero důvodů jsem už tak rok efektivně na pokoji sama. Za tu dobu jsem si vybudovala spoustu zvyků, které asi nejsou úplně obvyklé. Jedním z nich je to, že večer zapálím svíčku, zhasnu elektrické osvětlení a ještě nějakou dobu existuju jen při svitu svíčky. Právě na tomhle zvyku mi ale dost záleží a plánuji si ho uhájit i před svým milým.
Když už budu mít ten balkon, chci na něm něco vypěstovat (a kdybych ho z nějakého důvodu neměla, můžu stále pěstovat na poličce na kolejním stole). Jen předem vyhlašuji, že rajčata se kvalifikují jako zelenina :)
K projevům mých slabounkých autistických rysů patří láska k tabulkovám a jejich zavádění do svého života. A tak proč ne, minimálně nějaká vybarvovací políčka, jestli plním svá předsevzetí, se můžou hodit.
Umývání nádobí je můj obrovský hřích. Dělám ho nerada, často ho odkládám, jenže ono to pak občas dopadá hrozně. Takže v příštím roce budu nádobí mýt vždy nejpozději druhý den (modulo nějaké extrémní situace). (A případně modulo nějaké zvyky domácnosti, ale to se uvidí.)
Ne že by mi „naše“ zahrada opravdu patřila, ale starám se o ni ráda. A přestože se snažím starat svědomitě, je tu spousta věcí, o kterých pořád mluvíme, ale skutek zatím vždcky utek'.
Chudák hruštička nám brzy po zasazení chytla rez. Asi s tím zas tolik neuděláme, zdrojů nákazy je v okolí mnoho a hrušky jsou v okolí nakažené všechny, ale stejně bych té naší chtěla dát aspoň šanci. Takže seženeme nějaký postřik či co se to používá (jojo, do té zahrady, o které uvažuju jako prudce bio) a budeme ošetřovat.
Po zahradě se stále válí spousta kamenů, přestože se už několikrát všelijak stahovaly na pár míst. Kameny zavazí (zkuste si skrz kámen vykopat jámu nebo přes něj přejet sekačkou), a navíc je časem budeme chtít jako materiál na plánovaný přerostlý květináč. To zní jako dobrý důvod jich letos zase pár vysbírat.
Já vím, že bychom se měli hlavně starat o to, co už na zahradě je, ale stejně, co by to bylo za zahradnický rok, kdybychom nic nezasadili?
Nu, ale přestože sázet je fajn, starat se o dříve zasazené je nutné. Asi nechci stanovovat, kolik přesně stromů musíme letos prořezat (asi to potřebuje víc stromů, než je reálné stihnout), ale aspoň pár by to chtělo.
Jeden kompost už jsme obnovili, dokonce už jsme na něm vyrobili velmi kvalitní hlínu, ale stále se mi líbí myšlenka, že obnovíme (nebo vyrobíme) i druhý.
Mám pocit, že o vytvoření plánku zahrady s vyznačenými (a popsanými) stromy se bavíme minimálně od doby, kdy jsme stromky sázeli poprvé, což budou na jaře dva roky… každopádně tu mapku chci!
Ani nevím, jestli to chci udělat spíš na jaře, nebo na podzim, ideální by bylo obojí (třeba proto, že pak by příští rok na jaře nebylo co otrhávat). Uvidíme, jak to vyjde.
Ne že bych byla nějaká zkušená kuchtička, ve skutečnosti točím tak deset receptů a občas si troufnu na něco nového. Ale častěji řeším, co vařit, než jestli to zvládnu, takže si prostě slíbím pár konkrétních receptů a budu věřit, že nejsou příliš velké sousto.
Když už v souvislosti se svou osobou ráda používám slova jako hospodyňka, mohla bych se naučit aspoň tu svíčkovou. Ta je pro mě hodně spojená s představou nějaké tradiční domácí kuchyně. A domácí houskový knedlík je v tom případě prostě nutnost :)
Mám pocit, že zrovna tohohle se trochu bojí i lecjaká zkušená kuchařka, ale medovník je jedna z mála sladkých věcí, které máme v oblibě jak já, tak můj milý (a zároveň tedy jedna z asi tak čtyř sladkých věcí, které má rád on, aneb nemáte někdo zkušenosti s reklamacemi lidí? ^^). To zní jako dobrý důvod se ho naučit připravovat. Nebo to aspoň jednou zkusit.
Zelníky jsem kdysi nemohla vystát a pak si je zamilovala. Kdo ví, jak bych se na ně tvářila teď, neměla jsem je už tak dva tři roky. Nicméně to třeba zjistíme, rozhodně je zkusím připravit.
Nechám na sobě, co přesně tím bude míněno. Trochu to vidím spíš na nějaké kuřecí kousky obalené bramborákem, ale i to se počítá.
Je možné, že se na tenhle recept chystám, co jsem na vysoké? Fuj, čas to napravit.
Štrůdl je další hospodyňkovská klasika, a ten přece ani nemůže být tak těžký. A když budu v tom, můžu se konečně odhodlat zkusit si připravit vlastní listové těsto.
Tohle je vyloženě perlička pro můj mlsný jazýček, ale i takové věci se musí ;)
Nikdy jsem nebyla typický pořádkumilovný tvor, spíš jsem byla a zůstávám pěkným bordelářem. Ale v některých věcech si trochu pořádek udělat chci.
Doma i na Strahově už se mi nakupila pěkná spousta papírů, které bych měla někdy probrat. Většina jich poletí do koše, ale z některých z nich vybafnou dávné zajímavé myšlenky, staré kontakty, útržky vzpomínek, jednoduše věci, které by se zahodit neměly. Takže chci papíry příští rok pěkně probrat.
Maily si nechávám padat do vhodného mailboxu, kde pak ale zůstávají… no, asi ne na věky věků, ale skoro. Jenže mailboxy pak narůstají a narůstají a jejich načítání trvá dlouho a taky mi chodí různá ošklivá upozornění na téměr vyčerpanou kapacitu místa, a prostě s tím chci něco provést a maily protřídit a zarchivovat.
Nepořádek nemívám jen v pokoji, ale i v počítači. Tedy, postupně je to lepší a lepší, učím se data rovnou dávat na správná místa, označovat dočasné věci a podobně. I tak je trochu otázka, k čemu je uklidit, pokud mi pak nepořádek a chaos vznikne znovu, ale tuhle otázku nechme bokem. Faktem je, že chci brzy uklidit své homes, tedy home na Yirxi, na Obludě, na KAMu a na Atreyi, v matfyzím labu, ten UCWčkový, a taky jeden konkrétní KAMí aux.
Občas se divím, co všechno najdu ve skříni. Někdy je to překvapení příjemné, někdy méně, nicméně by bylo jen hezké udělat si celkový přehled, co tam vlastně mám (a nějak udat věci, které mi třeba nejsou nebo už se mi nelíbí).
Ani nevím, jak moc jsou dneska flasky v módě, ale mám jich několikero, jen už sama nevím, které přesně mám, jak jsou velké, co na nich nosím, … S tím chci něco provést.
Ještě na střední jsem si říkala, že bych mohla každý den zpracovat jednu písničku. Pak jsem si spočítala, že zpracovat všechny by mi takovým způsobem trvalo bezmála tři roky. No, ze střední jsem pryč víc než čtyři roky, a písničky stále zpracované nejsou. Čas s tím něco provést (pro začátek třeba vymyslet, jak se to dělá pod Linuxem).
To hlavní, co je na fotkách v mém počítači špatně, je fakt, že jich spoustu mám mnohokrát a nevím o tom. Měla bych je projít, promazat všechny duplicity a u toho je rovnou nějak zaškatulkovat, roztřídit, něco takového.
Asi nikdo z lidí, kteří mě znají, by mi mou organizovanost neuvěřili, ani kdyby se opravdu vyvinula, ale před jinými bych takovou komedii mohla zkusit.
Když už jsem před nějakými těmi skoro dvěma lety přišla na to, jak pojmout úkolníček, aby mi k něčemu byl, asi stojí za to dát si jakousi výzvu, že většinu úkolů zvládnu tak, jak si je naplánuju. Zatím totiž většinu týdnů nějaké úkoly decentně zahazuji nebo přesouvám na později, protože jsem se k nim nedostala, ačkoliv už to aspoň nejsou ty kritické. I tak by se mi ale víc líbilo, kdyby těch nestihnutých úkolů ubývalo.
Zatím si myslím, že tohle spíš zkusím a do dalšího roku se na to zase vykašlu, ale proč tomu nedat šanci? Zkusím mít každý týden nějaký hlavní cíl, kterému se podřizují priority ostatních úkolů.
Sice se mi termíny úkolu daří prošvihnout málokdy, ale stíhání školních úkolů k organizované bytosti rozhodně patří (navíc zadarmo to tedy nebude, to zas ne…)
Jednou z cen, které platím právě za to, že kupu úkolů zvládám a plním, je občasné odvolání něčeho, s čím jsem předtím počítala. Poslední dobou se mi to dařilo nepříjemně často, takže to chci do budoucna zase zredukovat.
Schopní lidé jsou určitě schopní najít si práci, a na to se životopis může hodit :) A vůbec, kdo ví, kdy přijde vhod ho mít.
Ve skutečnosti se primárně chci prostě naučit neodkládat věci, které nezaberou moc času. Hranice 200 úkolů je tu primárně proto, aby to byl bod splnitelný v určitém okamžiku, a ne nutně nějak sporadicky vyhodnotitelný až na konci roku.
Když nic jiného, já chci vidět výrazy těch lidí, kteří ode mě tu práci takhle včas dostanou!
Algoritmizace je jedna z věcí, které skrze můj vztah k nim dost ovlivnily můj život, je to jedna z věcí, která mě přivedla zrovna k těm školám, které studuju (a trochu oklikou i k samotnému studování dvou škol). Jenže poslední dobou na ni skoro nezbývá čas. Myslím, že bych si s ní měla zase hrát o něco víc.
Na webu je spousta míst, kde se dají řešit různé úložky, někdy algoritmizační, někdy trikové, někdy čistě implementační, ale často nějak zajímavé. A stejně těžko vzpomínat, kdy naposledy jsem nějakou vyřešila. Tak to pojďme napravit, řekněme jedna úloha týdně zní fajn. Asi s nějakými možnými výjimkami, klidně s vícero, dejme tomu nechť je těch týdnů s vyřešenou úlohou aspoň 42. Taky by ode mě bylo pěkné nevynechat víc než jeden týden v kuse.
Dlouho jsem si chtěla vyrobit nějaký pořádný tahák na ACMko. Teď už nemůžu postoupit dál, ale tahák bych vyrobit chtěla pořád. Však může pomoci jiným, a i kdyby ne, samotná jeho výroba pomůže mně.
Ono bude možná stačit, když pořádně rozmyslím všechny ty nápady z večera, kdy se sháněly úlohy pro 28-3, každopádně chci dodat KSPčku úlohy. Ideálně vlastní, případně někde přejaté, ale ať je co zadávat a co opravovat. Asi neřeším, jaké kategorii úlohy dodám, potřeba jsou všude.
Opravovat pokusy jiných lidí o řešení úloh je skvělý způsob, jak se sám něco naučit. Jen tedy budu muset nejdřív vyřešit všechny ty věci, které brání odvolání stop-stavu, neboť do jeho odvolání mám už žolíka jen na jediné opravování, a opravovat chci aspoň třikrát, ideálně ještě vícekrát.
Každou chvíli se koná nějaká online ACMkovitá věc, ale já se ještě nikdy žádné takové věci nezúčastnila. Čas to napravit.
Postoupit už nemůžu a ke způsobu organizování CTU Open mám své výhrady, ale stejně by mohlo být pěkné jít si tam zkusit zaprogramovat nesoutěžně. Teď je ještě otázka, jestli na to seženu spiklence (a jestli ten nápad nebude třeba opustit, protože se to překryje s něčím objektivně důležitějším, ale to se uvidí).
Nejsem si jistá, co znamená netriviální ani co znamená samostatně, ale něco netriviálního bych sama naimplementovat měla. Ideálně nějak hezky, ne jako bastlím úkoly na datovky.
Začíná mě skoro štvát, že lidi, kteří se naučili programovat na vysoké, kolikrát programují lépe než já, která jsem si své první programy ladila ještě na nižším gymplu. Spousta programátorů by tedy asi nad mými konkrétními podbody vyprskla smíchy, ale věřím, že mi při programování minimálně nemůžou ublížit.
Člověk se prý zlepšuje praxí, tak řekněme napsat aspoň 7777 neprázdných řádků? Těžko říct, jestli to bude stačit na subjektivní pocit zlepšení, ale třeba ano. A třeba se mi toho povede víc a ten pocit budu mít z těch víc věcí.
Perl bych měla umět vážně dobře, ale mám pocit, že spíš neumím. A jak už bylo řečeno, člověk se zlepšuje praxí, tak taky řekněme, že v Perlu napíšu aspoň 7777 neprázdných řádků.
U submodulů se ani nebudu snažit stanovit objektivní měřítko splnění, ale o to víc doufám, že se mi bod povede splnit subjektivně. Submoduly jsou pro mě zatím nepochopená magie, ale zní to velmi šikovně a užitečně.
Dobře, tohle je trochu laciný bod, ale vlastně proč ne? Programátor by měl znát svůj textový editor :)
Jakkoliv to může být hrozné, kromě opravdu triviálních případů stále neumím napsat makefile zpaměti. Už něco jako „všechny cíle *.PDF překládej pomocí pdfcsplainu“ je v tomto případě netriviální. Ani tady se nebudu snažit o objektivní měřítko, ale chci se s makefiley skamarádit víc.
Zastávám názor, že nejlepší debugger je hlava, a pokud selže hlava, debugovací výpisy jsou přeci taky fajn. Přesto už by se mi párkrát bývalo hodilo umět pořádně použít debugger. V gdb zatím umím leda tak nastavit breakpoint a vypsat aktuální hodnotu proměnné. Ono to tedy není málo, už kupu věcí jsem s tím bezpečně odladila, ale stejně se toho chci naučit víc. Krokování včetně různého nepřeskakování a přeskakování funkcí, ale hlavně věci jako zastavení programu při změně konkrétního místa v paměti.
Zatím toho ve svém .vimrc mnoho nemám, takže pohrát si s ním nemůže být těžké, ale stejně si ho chci zkontrolovat, případně opravit a doplnit.
Právě weby mě kdysi přivedly k programování, algoritmizaci a vůbec. Pak jsem je dlouho neřešila a teď mi to trochu chybí. Navíc mám stále své resty, to se musí napravit.
Ach ten evergreen. Zprovoznění blogu vážně slibuji… moment… od práznin po druháku na vysoké, takže dva a půl roku. Ale letos, letos vážně bude!
Spolu s blogem chci zprovoznit celý Koráb, jehož součástí měl blog vždy být. Stejně bude na mé stránky potřeba přidat minimálně nějaký rozcestník mezi blog a pseudoblog.
Sice pochybuji, že bych se weby živila, minimálně asi ne na vlastní pěst, ale stejně chci nějaké věci, na které můžu ukázat a říct „to jsem vyrobila já“. Aspoň tři. Ostatně, když si zprovozním Koráb, překopeme vzhled MO-Páckého webu a třeba ještě něco provedu s patrončím webem, budu mít tenhle bod prakticky zadarmo.
Dodneška umím spíš CSS 2, ačkoliv jsem něco z dávno moderní trojky už potkala. Čas ty věci taky použít.
Je ironické, že grafickou ikonku si chci vyrobit v době, kdy dávno používám prohlížeče, které se něčím jako zobrazování takových ikonek fakt nezatěžují, ale v životě se dějí i ironičtější věci. A nějakou ikonku ci a ci ^^
Člověk by měl neustále koukat lidem pod ruce. Tedy, asi hlavně těm šikovným lidem, ale to už se nějak vymyslí. A samozřejmě neplánuji opisovat, jen se učit :)
Už dlouho mě zajímá, jak se reálně chovají weby na různých čtecích zařízeních, která používají třeba nevidomí. A je nějaký lepší způsob, jak to zjistit, než si nějaké takové zařízení pořídit?
Z mnoha důvodů trávím spoustu času u počítače, a na mnoha věcech je to vidět. Třeba že mě právě u počítače a v souvislosti s počítačem napadá spousta věcí, které bych měla či chtěla udělat.
Sice se wicd chová převážně slušně a při odpojení od sítě se obvykle snaží připojit znovu, ale občas někde něco selže, navíc zatím mám i programy, které přerušení spojení rozdýchávají těžko. Hodilo by se mi tedy mít něco, co mi při odpojení hodí výrazné varování, že se něco takového stalo. Nechť je to klidně hrozně sbastlené, ale ať to na mém stroji funguje.
Z weechatu jsem byla nadšená už při prvním spuštění a za jabberový plugin jsem vážně ráda. Jenže obsahuje kupu chyb a nedokonalostí, které by bylo pěkné napravit. V plánu to mám už dlouho, asi je čas to vážně udělat.
Jsem stále víc a víc zkažená věcmi, které umí posílat různá upozornění na maily, a stále míň a míň mě baví pravidelně otvírat nějaké stránky, jen abych zjistila, jestli tam není něco nového. U blogů tohle trochu řeší Bloglovin, ale mailová upozornění, která z něj chodí, mají své mušky, takže bych raději nějakou svou drobnůstku. Koneckonců, tady určitě půjdou nahrabat i nějaké řádky Perlu :)
Když jsem u těch blogů, spousta jich má design, na kterém se mi vážně nechce nic číst. Přitom u některých blogů je to škoda, obsahově mívají články zajímavé. Samozřejmě si můžu text vykopírovat a přečíst někde, kde se to dá udělat rozumněji, ale raději bych jen prohlížeči řekla, ať uplatní mé vlastní styly… které ovšem musím nejdřív vytvořit.
Jakožto nepříliš zdatná hudebnice si plánuji pořídit mašinérii, která mi bude ochotná sázet různě podrobné noty, transponovat, hledat písničky obsahující jen vybrané akordy a podobně. Zní to celé krásně, ale zatím také velmi zmatečně, takže by v tom někdo měl udělat trochu pořádek a systém.
Raději ani nepřemýšlím, jak dlouho zase dlužím HTMLkovou verzi řešení. Převádět TeX do HTML je obecně vzato extrémně těžké, ale přijde mi, že pokud použití omezím opravdu jen na MO-P, nemělo by to být zas tak těžké. Hlavně by z toho mohly padat věci, které se převážně zkontrolují a maximálně drobně upraví. Inu, uvidíme. Každopádně nějaké převádítko chci.
Sice už jsem porůznu přejala pár pěkných triků, ale stejně mi na běžných rozloženích klávesnice často něco chybí. Prý si ale člověk může vytvořit své vlastní, a to nějak relativně snadno, takže bych třeba mohla konečně mít něco, co mi bude plně vyhovovat :)
Nikdy jsem se nepovažovala za hudebnici, nesnila jsem o hudební kariéře, ale hudba do mého života vždycky nějak patřila. Občas si připouštím, že mě vlastně baví dost, a přestože po hudební kariéře stále nijak netoužím, možná si té hudby chci do života pustit trochu víc a trochu víc se k ní hlásit.
Tohle jsme vyloženě u dávných snů. A já vím, že jsem říkala něco o nesnění o hudební kariéře. Psát písničky není hudební kariéra. A stále mě to láká. Text, nějaká představa o melodii, nějaká představa o doprovodech. Třeba tři písničky, to zní zvládnutelně, ne?
Zpívání jsou fajn, a poslední dobou je svolává vícero lidí, takže jich je nakonec dost. Ale stejně bych krapet egoisticky chtěla nějaké zpunktovat já.
Co jsem na koleji, na klávesy moc nehraju – hlavně z technických důvodů, těch devadesát kilometrů mezi mnou a jimi působí problémy. Ale jestli se v únoru vážně přestěhuju, plánuju si dovézt i ty klávesy, a pak bych na ně mohla zase hrát víc. Aspoň jednou za týden.
Já vím, že bych si nejdřív měla vzpomenout, jak se hraje na ty klávesy, a pak se naučit hrát pořádně na kytaru, ale stejně chci zkusit i flétnu. Uvidím, jak to s ní půjde, jestli zkusím spíš zobcovku, nebo altku (na jiné bych to neviděla), každopádně něco by to chtělo.
Zatím vůbec nevím, nakolik jsem ochotná uznat si hraní na kytaru během nějakého zpívání, což je i samostatný bod (viz níže). Budu-li zoufalá, asi si to povolím, trochu ale doufám, že se naskytne i něco dalšího.
Vůbec si neumím představit, při jaké příležitosti by se mi do tlapek mohl dostat nástroj, s kterým nemám zkušenosti (ne že by takových nástrojů bylo málo, jen většina hudebníků nerada půjčuje nástroj lidem, kteří s ním neumí), ale člověk se má stále učit, že?
Schopnost číst nějaký notový zápis se poměrně těžko měří, resp. snadno se měří, že to člověk prostě nedává, ale hůř se měří, že to zvládá. Ideálně bych ale chtěla být schopná na klávesy plynule hrát neznámý notový zápis v basovém klíči.
Zrovna to, že se učím na kytaru, dávám světu najevo ráda a dost okázale. Horší je, že jsem z lidí, kteří o své hře na nástroj hodně mluví a málo ji umí. Ovšem to se určitě dá vylepšit.
Zatím umím pořádně leda ten klasický trampský rytmus, aneb to, co mě Vojta učil jako „máma, táta, děti“. A už jsem stihla zjistit, že učit se rytmus na písničkách, které člověk moc neumí, úplně nefunguje. Přitom chci umět hrát rytmů hned kupu. Dobrý začátek tedy asi je nějaké si vybrat a ty si zažít. Umět se s nimi dostat do toho stavu, kdy člověk nepřemýšlí a ruce samy hrají, resp. spíš ruka sama hraje. Aspoň dva rytmy ať se takhle naučím.
Baréčka jsou prostě zlo O:) Ale už dvakrát v životě se mi povedlo Fko zahrát! Teď ještě naučit se ho hrát spolehlivě, a to i v rychlosti uprostřed písniček. Ale to za ten rok prostě musím dát.
Jak už jsem říkala, baréčka jsou zlo O:) Zrovna Gmol jsem se naučila fixlovat rychle, ale ono by těm písničkám typicky prospělo švindly nedělat a hrát pěkně to, co tam patří.
Zjišťuju, že vůbec není snadné (zvlášť bojuje-li člověk s nervozitou z přítomnosti ostatních lidí) vybavovat si zároveň akordy a text. Akordy jsou do značné míry mechanická paměť, dokonce už mám písničky, které bych si musela zahrát, abych vám řekla, co tam je za akordy, ale text ne. (To asi vlastně vysvětluje, proč když už mi něco vypadne, je to text.) Takže jakkoliv to může znít jako směšně malé číslo, chci umět zpaměti zvládnout 20 různých písniček.
Vím o sobě, že umím rytmus velmi dobře vycítit (zvlášť když o něm moc nepřemýšlím, ehm), s jeho udáváním a udržením je to ale horší. Při hraní na kytaru je tak mým věrným kamarádem metronom. Bylo by ale pěkné naučit se hrát i bez něj, a udržet rytmus aspoň chvilku je dobrý začátek (dobře, ono je to blíž cíli než startu, udržet rytmus pět minut nemůže být o tolik lehčí než udržet ho hodinu, ale pšt). Ostatně, zrovna tohle se určitě dá ověrit spoustou způsobů, počínaje tím, že si člověk sám sebe nahraje a pak si nahrávku pustí i s tím metronomem.
Striktně vzato už jsme na zpívání hrála (a bylo to úžasné), méně striktně vzato chci alespoň hrát někdy zas, ideálně hrát víc.
Hraní s trsátkem mi přijde jako naprostá magie, ale to mi svého času přišlo i hraní špetkou. A jak to dopadlo. Navíc trsátko má své výhody, takže se s ním naučit chci, i kdybych s ním pak zase hrát neměla.
Jako půlka děvčátek jsem toužila být slavnou spisovatelkou, a přestože jsem vždy měla i jiné touhy, i cestu vzdělání jsem zvolila značně nespisovatelskou (ačkoliv Perligata či Shakespeare… :D), psaní mě stále láká a táhne. Chci teď psát trochu víc a zjistit, jestli má smysl psát aspoň pár čtenářům pro radost, nebo radši vyprávět pohádky jen své mysli.
Chtěla bych obnovit svou Výzvu 777, občas se mi zachce psát na blogové týdne či snílkovskou iluzi, navíc mám v zásobě spoustu námětů na další články. Jednoduše řečeno, námětů je spousta, času málo. I tak ale určitě aspoň jeden článek týdne zvládnu.
SOSácké stránky sleduju už spoustu let, pár let už si také troufám zapojit se do jejich akcí. Zatím se mi ale ani jeden rok nepovedlo se zúčastnit v jednom roce všech tří tradičních akcí, tedy DMD, Dobročinnosti a Nadílky. S tím musím něco provést!
Abych mohla do té Nadílky napsat něco slušného, měla bych pěkně cvičit v psaní povídek. Nemusejí být dlouhé, spíš se potřebuju naučit pracovat s nápadem, pointou, s jazykem. Chci proto každý měsíc napsat aspoň jednu povídku.
Já vím, že člověk se nemá učit psát na soutěžích, tam má svá dílka posílat, až když už za něco stojí. Na druhou stranu, takové soutěže mohou jednak motivovat, jednak pěkně zkrotit přílišné sebevědomí :D Chci se tedy zkusit nějakých zúčastnit, řekněme tří.
Podobně jako se mi v TO/DO kupí úkoly, v TO/WRITE se kupí nápady na články. Chci je konečně trochu zredukovat, řekněme aspoň 10 z nich opravdu napsat.
Navzdory občasné chuti týrat písmenka a zkoušet z nich vykouzlit dechberoucí příběhy se hrozně zdráhám dát své výtvory někomu opravdu přečíst. S tím bych ovšem měla něco provést, neb dílka, která nikdo nečte, nemají tolik smyslu (tedy, nechme bokem dílka nekvalitní a na chvilku doufejme, že to, co stvořím, bude slušné). Striktně vzato dám lidem přečíst minimálně povídku do Nadílky, ale když ji dám někomu přečíst konkrétněji a cíleněji, bude to mnohem lepší.
Různých zápletek a postav už jsme si navymýšlela spoustu a začínám v nich mít trochu chaos. Čas si poznámky nějak uspořádat.
Je spousta oblastí, kde se člověk stejně dobře jako vlastní praxí učí od ostatních, a písmenkování k nim rozhodně patří. Ne že bych obvykle nečetla, byť by to mohlo být i lepší, ale mohla bych být o notný kus aktivnějším pozorovatelem, než bývám.
Sice přicházím na to, že čtení na rozdíl od programování nepomáhá světu (nebo aspoň ne tak přímo), ale stejně si čtením krátím čas ráda. A tak když je móda různých čtecích výzev a slibování čísel, jdu si taky slíbit konkrétní číslo. A protože za hezká považuju dost neoriginální čísla, slíbím si 77 přečtených knížek. (Knížky případně přečtené v rámci jiných bodů nechť se klidně počítají i sem.)
Blogové články čtu často a ráda, ovšem jejich (ne)komentování je můj velký hřích. To chci konečně napravit a aspoň 77 jich okomentovat.
Když už se tvářím, že chci ohrožovat psychickou pohodu porotců v povídkových soutěžích, chci si přečíst aspoň něco o kreativním psaní. Ostatně, ignorovat to případně můžu vždycky O:)
Vlastně komentování není můj hřích jen u blogových článků, ale i u povídek. Je jedno, jestli je potkám právě u SOSaček, někde na blozích nebo ještě úplně jinde, měla bych jich aspoň pár okomentovat.
Občas něco páchám v angličtině, uměleckého i neuměleckého, a uvědomuju si na tom, jak moc angličtinu zapomínám. Ovšem čtení je velmi příjemný způsob, jak si ji připomenout a oživit.
Spousta soutěží vydává sborníky nejlepších povídek, tak bych zas měla nějaký přečíst.
Literárních soutěží probíhá spousta, asi není chvíle, kdy by nebylo kam psát. Jen nevím o tom, že by existoval nějaký univerzální seznam, i když občas někdo nějaký pěkný přehled má. Každopádně si chci nějaký přehled pořídit k sobě a ideálně průběžně udržovat, protože soutěže se vyhlašují průběžně.
Má hláška „umím česky, a to špatně“ je obvykle míněna s jistou nadsázkou, ale mé znalosti cizích jazyků už nějakou dobu spíš stagnují. S tím bych měla bleskurychle něco provést (alespoň v rámci toho, nakolik se dají bleskurychle učit jazyky).
Anglicky ještě stále umím dost dobře na to, aby se špatně definovalo měřítko zlepšení. Jelikož mám ale mnohem větší problém se slovní zásobou než s gramatikou, jedna věc se nabízí. Při čtení anglických knížek co chvíli narazím na slovo, které neznám. Chci se konečně naučit slovíčka tak, abych v nějaké knížce žádné neznámé slovíčko nepotkala. Aspoň ne na nějakých deseti stránkách v kuse.
Nejsem si jistá, jak drzé je mluvit v kontextu mé islandštiny o zlepšení se a ne o naučení se, ale dejme tomu. Každopádně chci konečně dotáhnout Survival kurz na Icelandic Online, a k tomu ideálně další dvě lekce.
U japonštiny bych taky měla mluvit spíš o vzpomenutí si než o zlepšení se, pro začátek bych si měla zopakovat kanu a katakanu. Nejen že teď ani jednu nečtu plynně, katakanu bych možná zčásti domýšlela. A pak si chci znovu projít prvních 20 lekcí v Minna no nihongo.
U němčiny chci dotáhnout tu učebnici pro samouky, kterou mám doma.
I u ruštiny jde v mém případě spíš o dozískání základů, tady chci dotáhnout Radugu.
Abych jazyky, které ovládám, obohatila o něco obskurního (islandština není obskurní), a taky protože mě ten jazyk hodně zaujal, když o něm občas něco utrousí na kurzu, plánuji přihodit hebrejštinu. Zatím chci hlavně prostudovat materiály, zjistit si nějaké obecné informace o tom jazyce a rozhodnout se, jak vážně to s ním budu myslet dál.
V současné době umím zaznakovat možná tak „dobrý den“, „dobrou noc“ a „nerozumím“. To je možná víc, než umí půlka populace, ale příliš málo na to, abych s tím mohla machrovat O:) A málo i na to, abych se mohla snažit domluvit. Jenže jakmile člověk (dobře, aspoň Karrynka) znakovku jednou pozná, nechce se s takovým málem spokojit. Chci se proto naučit aspoň základy, přestože moc nevím, co všechno jsou a nejsou základy.
Vždycky jsem se ráda hýbala… hlavně tedy v době, kdy se mi doktoři snažili téměř všechny druhy pohybu zakázat, ale to je zas jiný příběh. Součástí příběhu je ale starý ohraný nedostatek času, sem tam nějaké bloky a vůbec. Tedy, nedostatkem pohybu netrpím, modulo vánoční svátky denně nachodím v průměru tak 15 tisíc kroků, chodím na squash, občas dobíhám tramvaje :) Ale typově mám pohybu málo, což je škoda.
Jestli všechno vyjde, chci chodit na břišní tance. Bez ohledu na to, jestli to vyjde, nebo ne, tu byly nějaké signály, že bych možná měla s kým tančit, což jde skvěle dohromady s tím, že se chci (znovu) naučit klasické společenské tance. Kdyby náhodou nevyšlo ani to, ani ono, můj milý mě zkouší přesvědčit na pole dance. Nějaké tance se příští rok prostě naučit musím!
Když jsem dostala domů svůj pad, hopsala jsem denně pořádnou dobu. Pak už to nebylo denně… a pak jsem se rozhodla, že si rozchodím DDRko pod Linuxem a nebudu muset bootovat Windowsy, jen abych si zahopsala. Abych k sobě byla fér, mé hopsání má i jiné problémy, třeba velikost strahovských pokojů, každopádně jsem naposledy hopsala nejspíš loni na čundru. Aspoň jednou bych příští rok ten pad vytáhnout měla.
Předposlední pokus skončil nádherně duhovou nohou (ale kulhala jsem míň, než když jsem se tuhle prolétla z chůze ^^) a sedřenými dlaněmi (a paží a loktem a bokem a koleny), poslední pokus skončil kolem v servisu. Nejsem si jistá, jestli mám pokoušet osud do třetice, ale chci věřit tomu, že příští pokus dopadne lépe (nebo aspoň ne hůř). Chci příští rok aspoň jednou vyrazit někam na kole.
Plavání byl ten asi jediný druh pohybu, který jsem měla dovolený, a kupodivu ho přesto mám ráda :) Dokonce bych si tipla, že aspoň jednou v roce chodím plavat, i když se o to cíleně nesnažím, ale proč si to příští rok nepohlídat :)
Dejte mi slunečný den, trávu a kousek místa a můžete odpočítávat čas, než začnu zkoušet metat hvězdy. Travnaté plácky mě k tomu svádí už léta, jen jsem se ani za ta léta hvězdu nenaučila. Tedy spíš jsem si na ni nevzpomněla, v první třídě jsem ji myslím uměla pořádně. Pak mi sebrali pohyb, no. Každopádně to přece nemůže být tak těžké, takže se ji letos prostě naučím! Aspoň na jednu stranu.
Petřín se nepočítá. Ono to i tak asi bude zadarmo, protože v tomhle ohledu jsem masochista, a přestože mě většina kopců ničí, neustále se na ně snažím lézt. Nu, na nějaký každopádně vylezu.
Kdo se mnou půjde na Den cesty? :D Už je to pěkně dávno, kdy jsme ušli 80 kilometrů, a od té doby jsem se snad nikdy nedostala na delší výlet než okolo 40 kilometrů. Sice mě láká jít ještě víc, ale chci vyrazit apsoň na tu padesátku. Jen bych podstatně raději šla s někým než sama, a nejsem si jistá, koho vytáhnu.
Když jsem byla ve třetí třídě v lázních, byla ještě samozřejmost posílat pozdravy formou pohledů (hehe, a po večerech stála služba u jediné telefonní budky, kterou jsme tam měli, a vyvolávala děcka, jejichž rodiče se zrovna dovolali), a i důležité věci se typicky řešily pomocí dopisů. To už je z velké části pryč, dneska máme e-maily a webová rozhraní a kdo ví co ještě. Přesto má klasická pošta své kouzlo a já bych si ho zas měla připomenout.
Ještě si budu muset rozmyslet, kdo mě nezabije, když mu pošlu dopis :D Ale někdo se určitě najde. Viděla bych to tak, že zkusím psát jeden dopis za měsíc, možná pokaždé někam jinam, to se všechno uvidí.
Postcrossing mě svého času nadchl, ale pak jsem nějak přestala být aktivní. Ono to bylo dost zkomplikované i tím, že jsem si nikdy netroufla nechat si posílat pohledy na kolej (přeci jen mě mohli kdykoliv přestěhovat) a domů jsem jezdila čím dál tím míň. Ale myslím, že pokud se teď přestěhuju a budu zas mít stabilní adresu, měla bych mu znovu dát šanci.
Uvidím, jestli při velkém úklidu pokoje najdu adresu, snad ano. Přinejhoríšm si o ni napíšu, každopádně prostě musím napsat dopis někomu, kdo mi připomněl, že takové věci jsou přeci fajn.
Připomínka jednoho dávného nesplněného slibu (teď mě jen mrzí, že jsem si nepřivezla víc pohledů z Islandu). Inu, netuším, jestli je adresa po tolika letech platná, ale zkusím napsat. Pokud se mi dopis vrátí zpět jako nedoručitelný, budu aspoň vědět, že jsem udělala, co bylo v mých silách… a v lepším případě dopis dojde.
To pro začátek znamená na alespoň jeden výlet vyrazit :) Poslední dobou posílám pohledy z různých výletů a výletoidních akcí málo, což je škoda. Tedy, já vím, jsem zpět u toho, komu bych je měla posílat, ale pár potenciálních příjemců určitě vymyslím. Kdyby pohledy neudělaly radost, zase toho nechám, když ale radost udělají, bude to jen dobře a třeba budu pokračovat.
Výhoda přacích e-mailů a SMSek je jasná: člověk si může vzpomenout klidně až to ráno (co víc, až ten večer). Ale stejně, aspoň jedno blahopřání poštou, to zní jako fajn experiment, ne?
Nikdy jsem si nebyla jistá (a stále nejsem), nakolik fandím takovým těm akcím typu „proveď něco náhodnému člověku“. Hlavně už mám svou představu o tom, jak moc jsou lidé různí. Ale třeba se mi povede udělat někomu radost, to mi za pokus stojí.
Čas od času mi něco připomene, jak moc jsem se jako menší bavila vyráběním nejrůznějších věcí, od klubových kartiček do našich her s bráškou přes cvičebnice angličtiny až po stojánky na tužky. Vlastně ráda tvořím stále, jen se často nechám přesvědčit, že mám dělat něco užitečnějšího Ale člověk si občas musí hrát!
Letos jsem měla spoustu nápadů na vánoční dárky, které by se nedaly koupit, musely by se vyrobit. Nějak jsem ale zaspala dobu a začala je řešit příliš pozdě, takže jsem se na vyrábění vykašlala. Příští rok ale ty věci vyrobit chci, minimálně ty, které jsem měla v plánu na letošek (popisovat je tu pro všechny případy nebudu). A když se podaří v průběhu roku vyrábět i další věci, budu jen ráda.
Svého času jsem po projití několika obchodů prohlásila, že si začnu vyrábět vlastní trička. Nebo nosit košile. I když mě ty košile stále lákají, výroba vlastních triček mě láká ještě víc. Hlavně už jsem si vymyslela pár motivů, které si prostě chci vyrobit a které by mi bylo líto jen tak zahodit. Uvidím, jestli výsledná trička budou použitelná na něco jiného než na malování pokojů, ale zkusit se to musí.
Dobře, tohle je trochu inspirované jinými lidmi, každopádně upéct někomu narozeninový dort zní lákavě. Akorát budu muset vyřešit to, že mí známí mají buď narozeniny nějak brzy v rámci roku, nebo <rejp>nejedí klasické dorty</rejp> :)
Dobře, tohle je na blozích staré a známé a profláklé a milion dalších synonym, na druhou stranu, takovouhle sadu si právě každý může udělat po svém. A sice se trochu obávám, jestli mám dostatečnou kreativitu, ale byla by škoda to nezkusit. Třeba si tím částečně splním vyrábění dárků :)
Asi se necítím na vytváření návodů, ale zdokumentovat svůj výtvor, aby mohl případně někomu posloužit jako inspirace, bych mohla. Navíc to zní jako laciný bod O:)
Tohle zas tak laciný bod nebude, neb tu výzdobu budu muset nejdřív vyrobit. A buď ji vyrobím velmi rychle, nebo si ji navíc budu muset nechat schválit. Ale to se zvládne.
Jak jsem v průběhu let občas něco vyráběla, každou chvíli jsem si něco pořizovala. Jenže něco z toho je doma ve skříni, něco v kapsáři na koleji, něco hádám na obou místech v různých prudce logických krabicích, … to chce systém.
Na své toulavé já se odvolávám s oblibou, tak bych mu taky měla dopřát nějaké zážitky, když už plánuju pečovat snad o všechny další části mé osobnosti.
Má mapa železničních tratí se postupně plní červenou barvou znamenající, že jsem danou trať od založení mapičky už projela, ale plní se nějak pomalu. Chtěla bych letos projet zas nějaké nové tratě, chci na mapě aspoň pět nových čar.
Klasickým projevem toulání pro mě vždycky byly puťáky, kdy si člověk nese svůj domov na zádech a toulá se krajinou. Jenže ve skutečnosti jsem na takové akci nikdy pořádně nebyla, a to prostě nejde. Kdo ví, za jak dlouhou (nebo krátkou) dobu si takové akce na pár let nebudu moct dovolit, takže letos ten pu%ták prostě chci.
Doslovné ztracení se není až tak nutnou podmínkou, ačkoliv pokud se zase najdeme, proč ne. Každopádně chci zas s někým jít, povídat a občas kouknout kolem sebe.
Tohle si prostě nemůžu odpustit, spaní pod širákem už pár let považuju za nutnou součást léta.
Zpívání na schodech je fajn, ale ten táborák… radši si to nepředstavovat, ještě se mi začne stýskat. Netuším, kdy a kde se to povede, ale doufám, že někde ano.
Občas kouknu nad sebe, občas i uprostřed velkoměsta něco vidím, ale stejně si málokdy najdu čas opravdu v klidu pozorovat noční oblohu. Někdy brzy bych si ho zas najít měla. A pak můžu klidně hvězdám zazpívat, třeba o tom, že spí Jižní kříž…
Tramvaje sice nemají to kouzlo jako železnice, aspoň pro mě ne, ale nějaké kouzlo i tak mají, a navíc projíždění linek v sobě má tu magii odhalování nových cest a nových věcí. Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že by bylo pěkné si všechny linky projet, tak asi nastal čas to udělat.
Jak tak mívám spoustu povinností a snažím se je zvládat, občas se moc nenajde čas na ty nepovinné věci. Ne že bych měla někdy pocit, že mi život utíká pod rukama nebo že zapomínám žít, to se mi naštěstí neděje (a kdyby dělo, asi to řeším mnohem drastičtěji), ale sem tam člověk zjistí, že čas najednou poskočil a to či ono zase nějakou dobu nepůjde. S tím chci konečně něco provést.
Kdy jsem naposledy stavěla sněhuláka? Aspoň malého, klidně bez hrnce na hlavě a mrkve uprostřed obličeje. Na sněhuláka je sice potřeba sníh, ale jestli za celých těch 366 (sic!) dní nenapadne dost sněhu na postavení malého mužíčka, podám tam někam nahoru oficiální stížnost!
Pár koulí po sobě s lidmi jednou za čas hodíme, ale proč si za to neodškrtnout bodík v předsevzetích? :) Opět to chce ten sníh, ale věřím, že ten prostě bude. A chce to spojence (nebo tedy spíš soupeře), ovšem přinejhorším bude koulování krapet jednostranné, checht.
Ne že bych věnce uměla plést, ale to se nějak zvládne. Úplně přinejhorším se přeptám strýčka Googla. Každopádně pampeliškové věnce pro mě k jaru tak nějak patří… a navíc aspoň nějaké pampelišky nerozfoukám do celé zahrady :)
K létu mi zas patří koupání, ideálně někde v jezeře či rybníce, ale i venkovní koupaliště se přinejhorším za přírodu počítá.
Nevím, jak vy, ale já tedy bramborám v popelu naprosto podlehla. Jsou dobré, ale hlavně je celé opékání takové správě dobrodružné a společenské a vůbec. Jednoduše musíme letos zase opékat, úplně ideálně někdy v době, kdy se ty brambory budou sklízet.
Na pouštění draka se taky chystám už dobu… a typicky to posouvám v úkolníčku, až zjistím, že už je moc zima. Dobře, letos bych asi bývala klidně mohla pouštět draka na Štědrý den, ale to taky není úplně ono. Každopádně příští rok to musí vyjít!
Je až překvapivé (a hlavně velmi smutné), jak málokdy si doma uvařím jen tak čaj. Ju, vařím si ho pravidelně k snídani, čas od času si ho uvařím večer (nebo spíš v noci) na zahřátí, sem tam se na něj nechám vylákat do čajovny. Přitom mám doma spoustu kvalitních čajů, i nějaké to nádobí by se našlo, jen je to tak samozřejmé a dostupné, že se na to nikdy nenajde čas. To se bude muset změnit.
Podobně jako se dají prošvihnout příležitosti, které nám dávají jednotlivá roční období, je až nepříjemně snadné prošvihnout příležitosti k naplnění nejrůznějších tradic. A nemusela bych koketovat s křesťanstvím, abych chtěla aspoň některé tradice zkoušet dodržovat.
U nás doma se celkově Velikonoce moc neslavily, a beránka jsme na stole neměli asi nikdy. Jenže já bych je slavit chtěla a beránek k tomu taky patří. Tedy, nejspíš to znamená pořídit si formu, jinak se vážně chci vidět, ale nějak toho beránka zvládnu. Tečka.
Na rozdíl od beránka mazanec se u nás občas objevil, a chuťově nic proti těm kupovaným. Ale víte jak, ten pocit, že si člověk zvládl upéct vlastní, je prostě pocit vítězství :)
A Velikonoce do třetice. Vajíčka se u nás sice zdobila vždy, ale co jsem na koleji, spíš nechávám zdobení na jiných. Přitom je to zábava! A prostor se kreativně vyřádit.
Vzum, a pojďme od křesťanských svátků k typické pohanské tradici (no dobře, zrovna u pálení čarodějnic by z toho klidně mohla být složitá filosofická debata… ale tu si pro tuhle chvilku odpusťme). Ani nevím, proč je mi pálení čarodějnic tak blízké (ne, nemívám potřebu se poslední dubnovou noc zahřát ani opálit, díky za optání), ale mám ten svátek ráda. Letos ho zase chci oslavit. A jestli mi na ten večer zas někdo naplánuje divadlo, tak ho kopnu O:) A pak vymyslím, jak to skloubit.
Ne, nemám pocit, že existují speciální dušičkové svíčky, ale zapálit v období Dušiček svíčky za ty, kteří už tu nejsou, a vzpomenout si u toho na ty lidi mi přijde fajn. Třeba se mi zas povede zajít i na dušičkovou mši.
A hurá zpět ke křesťanským svátkům. Vánočka se prý povede jen napoprvé, tak to by se mi zatím povést mohla :D
Strategicky si nebudu slibovat, do kdy stihnu cukroví upéct, ale nějaké bych upéct chtěla. Plus vyrobit nějaké nepečené, ale to je zas jiná pohádka. Koneckonců, u prarodičů mého milého už na nás prý čekají suroviny… :D
Označuju se za kulturního barbara a příliš se za to označení (ani za jeho pravdivost) nestydím, ale jsem dostatečně sociální a extrovertní na to, aby občas někam vyrazit bylo náramně fajn.
Je celkem jedno s kým a na co vyrazím (beztak nejsem náročný divák a většinu filmů ocením), pěkný zážitek to snad bude v každém případě.
Různé ZOO mám ráda, patří totiž k místům, která mě ujišťují, že ve mně stále zůstává něco dětského. Chci zase obdivovat nejrůznější zvířata (a krmit kůzlátka, půjde-li to!).
Podobně jako ZOO patří i poutě k místům, která velmi děší to dítko ve mně. Já chci na horskou dráhu!
Heh, mám pocit, že o splnění tohohle bodu se rodinka mého milého postarala dřív, než jsem dala dohromady svůj seznam, každopádně plánuji zas vyrazit na nějakou konvenčně kulturní akci.
Astronomie se mezi mými zájmy vždy nejistě krčila, příliš atraktivní na to, aby se nenápadně vytratila, ale přesto zoufale ignorovaná kvůli jiným možnostem. Alespoň jednu návštěvu místa, kde tenhle zájem kvete, bych si ale dopřát měla.
Ne že bych byla typický akademik, ale tak asi spadám do skupiny lidí, od kterých se očekává, že se nějak vzdělávají, a to i ve volném čase. A koneckonců proč ne, ona je to kolikrát zábava.
Mohla bych zase jednout poctít návštěvou nějaký z těch srazů, z kterých jsem dřív odmítala vynechat byť jediný, nebo klidně vyrazit někam úplně jinam. Jen by to mělo být opravdu nějaké speciální setkání, nikoliv pravidelné posezení v hospodě (ačkoliv i to se jistě dá považovat za kulturní, nebo aspoň pseudokulturní život ^^).
Ačkoliv se označuju za panelové dítě a venku si buď okamžitě ubližuju, nebo si stěžuju, že mi to či ono nejde, mám hraní si pod širým nebem ráda. A určitě se najdou nějací tvorové, kteří se rádi přidají.
Dobře, nejdřív budu muset nějaké najít. A pak se na ně vyškrábat (ehm, zrovna dneska jsem potkala video, na kterém bylo před pár lety zachyceno, jak se mě kamarádi kolektivně snažili na jeden takový balík dostat). Ale přece jsem holka šikovná a určitě si nějak poradím.
Jáj, kam se poděly ty doby, kdy jsme o každé přestávce skákaly (jop, skákaly, kluky to nějak nebralo ^^) gumu nebo právě panáka. Navíc spousta těch dětských her je stále zábavná, tyhle nevyjímaje. Hop, hop!
Tak, na tohle toho spiklence budu muset najít, v jednom se šipkovaná hraje špatně (no, ne že by to vážně nešlo, ale…). Ale doufám, že nejsem jediná, komu ta hra přijde fajn, a že se někdo najde.
Všimněte si, že předsevzetí nic neříká o tom, že bych z toho stromu měla taky slézt ^^ Byť se obávám, že absence této části v bodech ke splnění mě nezbaví nutnosti to zvládnout :)
A tohle už bez toho spiklence nejde vůbec. Áčkoliv, kdyby šlo do tuhého, můžu hrát s někým, kdo neví, že hraje se mnou. Ale stejně, shání se parťák na jakousi stopovanou podle fotek.
Sice jsem nikdy nebyla na opravdovém orienťáku, ale to mi jistě nebrání udělat si nějaký svůj miniorienťák. Seženu mapu, opráším svůj kompas a úhloměr (aneb buzolu jsem nikdy nedostala a kupovat si ji mi přišlo zbytečné), sbalím si kupu nadšení a vyrazím na trať.
Kromě milionu jiných věcí si ráda hraju s mapami a kartografií, a vyrobit si vlastní mapku okolí je myslím jedna z milých forem, jak si s takovými věcmi hrát.
Samozřejmě člověk nemá jen pracovat, má také odpočívat. A to v míře dostatečně velké na to, aby se měla projevit v celoročním seznamu přání ;)
Tradičně skládám puzzle 25. prosince (byť letos mi nějak den nestačil a většina puzzlíků se na místě ocitla až o den později), i když kdo ví, jak to s touhle tradicí bude příští rok. Z druhé strany, na Strahově se puzzle objektivně moc skládat nedají (ne že by to nešlo vůbec, člověk by si to určitě zařídit zvládl), ovšem budu-li ve vlastním bytě… tak prostě jedny puzzlíky za ten rok složit musím. Nicméně složit chci aspoň troje.
Simíky občas hraju tak, že nechávám příběh, ať mi vzniká pod rukama a užívám si příležitosti, které mi hra nabízí, občas mám příběh předem promyšlený a chci si ho opravdu odehrát. Už nějakou dobu takhle plánuju jednu dynastii, tak bych ji chtěla konečně začít hrát a dohrát minimálně do fáze, kdy se narodí třetí generace, ideálně mnohem dál.
Obvykle si čtu až pozdě večer, když vyřídím všechno důležité, zhasnu světlo, zapálím svíčku a zalezu pod peřinu. Určitě se ale najde večer, kdy si budu moct dovolit vykašlat se na všechny ty povinnosti a číst si už od večeře.
Ano, tohle je jeden z těch bodů, které jsou víceméně zadarmo, ale proč ne? :)
Drabblata budu pochopitelně psát do DMD a možná je spáchám do Dobročinnosti či Nadílky, ale přišlo by mi milé si nějaké to drabbleto napsat i jen tak v průběhu roku.
Dobře, tohle je vyloženě zadarmo… ale víte jak, splněné body motivují ke splnění dalších :) Navíc zapovídávání se s lidmi je fajn a je jen dobré k tomu případně motivovat i další O:)
To, že neumím tančit, přeci neznamená, že tančit nemůžu, že. A chodby obvykle skýtají dostatek prostoru i nezkušeným, nevyprofilovaným tanečníkům na jejich pokusy.
Lidi mívají spoustu snů, z nichž některé se splní a některé těmi sny zůstanou… a některé další se splní po delší době :)
Sestavování fotovideí mě vždy velmi bavilo, jen jsem se mu z různých (kupodivu víc technických než časových) důvodů poslední dobou moc nevěnovala. Měla bych to napravit a rovnou bych měla něco vytvořit i za tu dobu, kdy jsem na tvoření kašlala.
A to jsme u těch opravdu dávnějších a větších snů, a taky u jedné z věcí, z kterých celý tenhle seznam vznikl. Nemám žádné rozumné předpoklady k tomu, abych uměla natočit videoklip, ale to přece neznamená, že se mi to nemůže podařit. Takže jsem se rozhodla, že se mi to prostě podaří :)
Vzpomínám, jak jsem se těšila, až mi bude 18 a budu moct chodit dávat krev. A pak mi těch 18 najednou bylo a pár věcí se zkomplikovalo a výsledkem je, že jsem krev nedávala ještě ani jednou. Navíc až budu mít děti, nějakou dobu mě nenechají, takže bych měla využít, že teď krev snad vážně dávat můžu.
Já vím, že to v praxi asi bude děsná nuda a bude to pomalé a bude tam zima a kdo ví co ještě… ale od chvíle, kdy jsem zjistila, že se nad některými úseky metra dá chodit pěšky, se po nějakém chci skutečně projít.
Vzpomínám si, jak jsme si s Liští ještě na střední na vánočních trzích v Německu ne zcela oficiálně dávaly svařák a pak už oficiálněji jedlé kaštany. Sice jsem se od té doby trhovými stánky ještě párkrát proplétala, ale obvykle v rychlosti a s myšlenkou, že musím to či ono stíhat. Přitom trhy jsou nejkrásnější v klidu, když se člověk opravdu může zatoulat a obdivovat to, co ho zrovna zaujme.
Svému milému tím, že ho vytáhnu do Aquaparku, vyhrožuju už dlouho, a ani pořádně nevím, na čem to vždycky skončilo (hádám na tom, že jsem na to pak pozapomněla, to by mi bylo podobné…). Taky kdo ví, jak moc (ne)unešená bych z něj byla dnes. Ale to se koneckonců dá jednoduše zjistit, a to tak, že se tam opravdu vrátím :)
Když jsem se (nejspíš ne poprvé) začala snažit víc psát, zjistila jsem, že mám problém: na jednu stranu mi vyhovuje psaní na papír, na druhou stranu je zoufale pomalé. Někdy tehdy se začala líhnout myšlenka, že bych se mohla naučit těsnopis. Ten by mohl mé psaní na papír značně zrychlit. A jelikož se plánuji znovu pokusit o častější psaní, je čas tenhle nápad oprášit :)
Sice různé dávné a nedávné sliby pašuju i do jiných kategorií, ale to rozhodně neznamená, že bych tu takovouhle kategorii mít neměla. Ostatně, spoustu těch věcí už si opravdu slibuju dlouho a je nejvyšší čas je opravdu splnit.
Přestože občas do anket koukám (byť až letos poprvé jsem se podle ní rozhodovala při (ne)zapisování předmětů), ještě nikdy jsem si nenašla čas vyplnit anketu u opravdu všech předmětů. Přitom obvykle mám co říct a jen si nenajdu ten čas. Takže letos už si ho opravdu najdu a ankety na obou školách vyplním.
V Lípě jsem s pátráním po farmářských trzích skončila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že probíhají ve čtvrtek dopoledne, tedy v době, kdy jsem jednoznačně ve škole. Chtěla jsem po nich pak zase začít pátrat, když jsem přišla do Prahy… ale nikdy na to nedošlo. Ovšem lépe pozdě než nikdy, dokonce lépe pozdě než ještě později.
Hah, tenhle slib je tak starý jako Debian na mých strojích. Ovšem jestli chci hopsat (což chci), vážně bych si měla DDRko zprovoznit.
Svého času jsme s lidmi vymýšleli, jak moc by bylo možné svézt se v jediném dni všemi tramvajovými linkami, které v Praze jezdí, a vyšlo z toho, že by to mohla být docela zajímavá akce. Bude dobrodružství!
Už několikrát mě pár lidí lanařilo, ať si založím Twitter. Zatím to vždycky skončilo na tom, že jsem nevymyslela rozumnou přezdívku. Asi je načase nějakou (přinejhorším nerozumnou) vymyslet.
Vzpomínám si, že na letní prázdniny jsem si oblečení na zašití brala do Lípy, s tím, že si doma konečně najdu chvilku ho zašít. No, na vánoční prázdniny už jsem si ho znovu nebrala, spravím ho v Praze. A to brzy. Ostatně, můžu si k tomu přihodit i svou úžasnou skládací tašku, jinak budu mít brzy věc, kterou si chci od někoho nechat dát.
Svého času mě velmi pobavilo zjištění, že mám stejné množství přívěsků jako klíčů, a od té doby jsem se snažila tuhle rovnost udržovat. Už nějakou dobu mám ale klíčů víc, protože některé přívěsky nepřežily mé zacházení a zejména každodenní tahání z kapsy… a už nějakou dobu si chci nové přívěsky pořídit. Slibuju, že budou!
Kromě svým způsobem velkolepých slibů, které odkládám už dlouho, mám taky nejrůznější drobnůstky, kterou už nějakou dobu chci provést. I s těmi bych měla letos zatočit.
Když jsem chodila na Introduction to color science, zmínil se přednášející, že ve skutečnosti neumíme rozlišovat barvy, které jsou na okraji zorného pole, a že se to dá snadno otestovat. Bingo, od té doby se chystám ten jednoduchý test provést.
Ne že bych uměla nějak skvěle masírovat, ale čas od času to předstírám… a čas od času si můj milý postěžuje, že se už zase vymlouvám, že zrovna u sebe nemám olejíček. A já už nějakou dobu slibuju, že si na něj pořídit malou lahvičku, abych ho mohla nosit v batůžku pořád.
Každý rok sesbírám pár kaštanů, které se mi přikulátí k nohám, jako důkaz, že už vážně přišel podzim a blíží se čas zklidnění. Každý rok mě taky napadne, že bych mohla zas někdy vyrobit zvířátka z kaštanů, jako jsme vyráběli, když jsme byli malí. Vždyť to není těžké, tak proč to příští rok už opravdu neudělat?
Když jsem jezdila na HOCZácké srazy, mívala jsem ve skříni svázanou kravatu a pokaždé si ji na sraze jen utáhla a urovnala. Přesto mě vždycky lákalo to zavázání umět, aspoň nějaké jedno, jakkoliv jednoduché.
Občas mě znovu popadne touha zorientovat se v bylinkách a připravovat nejrůznější bylinkové čaje a mastičky a kdo ví co ještě. Kopřivový čaj je sice o mnoho úrovní níž než opravdové bylinkaření, ale taky je mnohem snazší ho doopravdy připravit.
Z přerostlého hrnku (tuším, že je litrový), který jsem před pár lety dostala k Vánocům, jsem byla nadšená a těšila se, jak si do něj budu občas vařit čaj. Jednou už v něm čaj byl, ale to když si ho půjčil Michal. Asi bych si do něj ten čaj mohla uvařit i já.
Dítko ve mně vždycky jásá, když někde míjím prolejzačky, a zvlášť ty lanové. Zodpovědný pospíchající dospělý se ale obvykle tváří, že na tohle není čas a na prolejzačku půjdu někdy brzy. Inu, nejpozději na Silvestra příští rok, ideálně ještě o kus dřív :)
Přestože jsem holka, nakupování oblečení je věc, která se dělá, až když už není zbytí. Problém je, že nějakou dobu už zbytí opravdu není.
Dobře, zrovna sukní nemám až tak málo (nikdy jsem nepochopila, na co by holka měla potřebovat deset párů bot, ale na co potřebuje dvacet sukní, to vím naprosto přesně), ale přeci jen se sukně postupně obnosí a musí se obnovovat :)
Sluneční brýle se občas hodí prostě na chození po městě (i když už jsem párkrát váhala, jestli si nemám nechat ve svých dioptrických vyměnit skla za zatmavovací… každopádně stejně nenosím brýle vždy), a rozhodně se hodí na chození po horách. No jo, jenže vybírat brýle je opruz, že jo O:) Ale už bych si je možná pořídit mohla. Přinejhorším vezmu první, které potkám a zakryjou mi oči O:)
Já raději nebudu přemýšlet, jak velká část prádla, které stále nosím, má nějaké větší či menší vady, typicky díry. Prostě potřebuju nové. Ale to znamená jít do obchodu, najít tam správnou sekci, prohlížet, odhadovat, zkoušet, brát či zamítat, …
Mé milované sandálky to letos v létě vzdaly. Tedy, nevzdaly, chodit se v nich dá, ale uznávám, že chodit s prošlapanou podrážkou a urvanými popruhy má své drobné vady. Myšlenka, že budu už zase vybírat sandály, mě sice děsí, ale asi nebudu mít zas tolik na výběr.
Podzimní boty to tedy vzdaly zcela, chodit bez podrážek se vážně nedá. Jen to zní jako další nakupování, ufff.
U podzimní bundy se pro změnu zasekl zip. Sice jsem letošní podzim odchodila v bundě z Islandu, ale pořídit si něco méně luxusního by asi bylo fajn… třeba pro chvíle, kdy se příště rozmáznu na chodníku.
Můj evergreen. Punčocháče se nosí, dokud slouží, případně když jsou po ruce nové, tak se tedy ty opravdu děravé vyhodí. Jenže ta zásoba už pěkně dochází a někdo by ji měl obnovit.
Člověk nemůže jen pracovat, musí se také odměňovat a rozmazlovat. A tak když už mám spoustu pracovních a skoropracovních cílů, chce to nějaké rozmazlovací :)
Sice horkou čokoládu nejraději kupuju z nádražních automatů, ale i ta, kterou si člověk uvaří v pohodlí domova mívá své kouzlo.
Ledovou čokoládu sice běžně kupujeme na Vánoce, ale člověk by si občas měl Vánoce udělat i v průběhu roku O:)
Já vím, že to není zrovna zdravé… ale je to neskutečně dobré O:)
Měli jste někdy nehomogenizované mléko? Ňam :)
Ideálně někde na vánočních trzích, případně někde na zasněženém vrcholku. K oběma příležitostem svařák patří.
Umíte si představit léto bez točené zmrzliny?
Lapsang je můj jednoznačný favorit mezi čaji a ještě stále ho mám doma. To se musí využít.
Láska prochází žaludkem, ale sám sebe musí člověk rozmazlovat i jinak než jídlem :)
Mám pocit, že tímhle bodem zejména říkám, že bych si konečně měla na Yirxi nastěhovat písničky. Dřív jsem si totiž písničky pouštěla každou chvíli, ale co je u sebe nemám, je to pochopitelně o něco těžší. A tedy druhá věc je, že se uvidí, jak moc mi do výběru hudby bude kecat můj milý :D
Zpívání mám moc ráda, jen se často při zpívání krotím, abych moc neotravovala lidi okolo. Budu si muset někdy zalézt někam, kde to nevadí, a udělat si své soukromé zpívání.
Mám ráda zimu a sníh, ale v zimě je taky o mnohem kouzelnější se zahřát… a kamna, tomu se prostě ústřední topení nevyrovná O:)
Aroma lampičky jsou fajn :)
Obvykle si šampony myju tím, co mi v obchodě přijde pod tlapky (a stojí rozumně málo peněz). Když jsem ale dostala jakýsi luxusnější šampon, nějakou dobu jsem si myla vlasy s ním a můj milý se tvářil, že je to na těch mých vlasech znát. Tak bych zas jednou mohla nějakému lepšímu šamponu šanci dát.
Jsem takový ten příšerně nostalgický typ, který si rád prohlíží připomínky dřívějších dob a vzpomíná u nich. Tak proč si to nedopřát?
Obvykle nemám přílišné rozmazlování ráda, ale nechat se jednou za rok obsloužit mi snad nemůže charakter pokazit tolik, nebo ne?
Spousta lidí v mém okolí se věnuje něčemu zajímavému, případně prostě dělá něco jinak než já. Přijde mi hezké čas od času zkusit něco okoukat, přestože to člověka nakonec vůbec nemusí zaujmout.
Trochu bych čekala, že mě i dál bude víc lákat klasické tancování, ale taneční improvizace zní jako hodně zajímavá věc a nejspíš by opravdu šla jen tak zkusit. Tak proč jí nedat šanci?
Nikdy jsem neměla doopravdy potřebu vědět víc o svých kořenech, ale sledovat úspěchy a zjištění jiných lidí je v tomhle ohledu hodně inspirující a ta chuť se pomalu začíná objevovat. Možná bych mohla zkusit vypátrat aspoň pár jmen, pár příběhů.
Myslím, že samotnou mě nikdy nenapadlo přijít na nádraží a sednout na náhodný vlak, ale když jsem to potkala jako cizí nápad… nikdo by nedoufal, že mě to nezaujme, že ne?
Šifrovačky jsem vždy jen organizovala, nikdy jsem se jich neúčastnila. Ale lidi z nich občas vypráví úžasné historky. Asi mě to nenadchlo tolik, abych účast na šifrovačce sama punktovala, ale jestli mě někdo zkusí vytáhnout, nechám se, aspoň jednou v tom příštím roce.
Je pravda, že na koni už jsem párkrát jela, a vlastně totiž chápu, proč to některé lidi tolik láká. Zkusím si nějakou příležitost zas najít (případně nechám příležitosti, aby mě našly, i to se občas stane ^^).
Po Matfyzu běhám přes léto bosky naprosto běžně, vlastně přes léto bosky běhám i případně zařizovat nějaké věci v blízkém okolí. Ale stejně občas fascinovaně sleduju lidi, kteří opravdu chodí bosky celý den. Měla bych se k nim někdy přidat.
O Cimrmanech nadšeně básní půlka mých kamarádů, přesto jsem nikdy necítila potřebu se se všemi těmi hrami a vůbec seznamovat víc. Ale když to obdivuje tolik lidí, možná bych tomu mohla dát ještě jednu šanci.
Lidi mají tendenci upadat do stereotypů, a ať už se tvářím, jak chci, jsem taky člověk a taky mám tendenci do těch stereotypů padat. Člověk by ale měl aspoň občas udělat něco jinak, porušit ten stereotyp a zkusit něco nového, co se mu nemusí zalíbit, ale taky může.
Mé návštěvy čajovny poslední dobou vypadají tak, že si dám buď lapsang, nebo ve správné čajovně směs lapsangu a pu-erhu. Případně ještě dátá masalu. Na to, že i čajovny s malou nabídkou nabízejí tak dvacet různých čajů, to není moc originální nebo pestré. Měla bych zas dát šanci novým čajům. Byť to rozhodně nutně neznamená desetkrát si objednat nový čaj, stačí dostatečně přesvědčovat kamarády a známé, že mi chtějí dát ochutnat to své O:) Taky je otázka, jak moc trvám na tom, aby to bylo v čajovnách, ale bylo by to pěkné.
Krátce po příchodu do Prahy jsem se občas vydala nějakou neznámou cestičkou v naději, že mě rychleji dovede tam, kam potřebuji. Postupně jsem si ale našla své spolehlivé spojky na všechna (ehm, všechna dvě) místa, kam pravidelně chodím, a neznámé cestičky jsem začala ignorovat. Přitom Petřín skrývá neuvěřitelná místa, o která je možná škoda přicházet.
Přestože na filmy nemám nijak vyhraněný vkus, existuje přibližně nekonečný seznam námětů, které automaticky zamítám a přeskakuji. Mohla bych ale kouknout na pár filmů, které se budou líbit jiným lidem, ať už budou o čemkoliv. Třeba mě to zaujme (a třeba utvrdí v tom, že můj šálek kávy to není).
Jak už mám svou poměrně obsáhlou sbírku písniček, poslouchám obvykle stále to samé, respektive různé podmnožiny stále té stejné sbírky. Přitom kolikrát zjistím, že neznám něco zajímavého, ať už jiného interpreta, nebo písničku v úplně jiném žánru. Třeba se mi zas povede objevit něco nového.
Básnické sbírky nečtu, téměř ze zásady… a z dávno zapomenutého důvodu. Kdo ví, jestli je ještě relevantní.
K označení procházka mám averzi od dětství (dlouhá historie zkrátitelná na spojení „povinné procházky“) a trochu se obávám, že mi to zůstane i dál… ale proč tomu zas jednou nedat šanci? Přinejhorším si pak v tom parku někde hačnu na lavičku a budu sepisovat povídku :)
Cestování a navštěvování nových míst ke mně prostě patří a nemíním ho vynechat ani letos.
Když už jsem u toho, že by člověk měl dělat věci jinak a hledat inspiraci, proč přímo neozkoušet nové věci? Ať už takové, o kterých jsem se poprvé doslechla nedávno, nebo takové, o kterých vím už delší dobu a jen jsem jim nikdy nedala šanci.
Geocaching mě z mnoha důvodů bavit přestal, ale tohle zní v mnoha ohledech podobně. A hlavně, zahrnuje to knížky O:)
Členem Mensy jsem už nějaký ten rok, ale na mensáckou akci jsem nikdy pořádně nevyrazila. Ti lidi mi vždycky přišli divní O:) Ale postupně zjišťuj, že mezi nimi možná jsou i nějací normální… tak bych to mohla zkusit.
Každý rok jsou někteří lidé překvapení a trochu zklamaní, že nebudu na InstallFestu. Většinou k tomu tedy mám dobrý důvod, ale stejně bych se tam někdy ukázat chtěla. A kdyby to nevyšlo, tak na něčem podobném, byť nevím, co by ta podobná akce měla být.
Věci okolo uživatelských rozhraní a user experience mě vcelku zaujaly a UX Monday zní jako dobrá příležitost se v tom epsilonově rozvíjet.
Mám pocit, že na muzejní noci jsem naposledy byla na střední, a přitom to typicky bývala hezká akce. Měla bych se jí zúčastnit zas.
Obecně projekty zavánějící geocachingovými principy mi znějí dobře, a tak chci zkusit i tenhle s cestujícími hračkami.
Přiznávám, o PostPals jsem se dozvěděla díky PostCrossingu. Ale zní to jako milý projekt a mohla bych mu aspoň dát šanci.
Ač jsem prošla střední, a to opravdu víc prošla než prolezla, moc následků to na mně nenechalo. A nenechaly je na mně ani volnočasové aktivity, kterým jsem se věnovala, takže si ty následky budu muset teď způsobovat sama. Má to výhody, nemusím se omezovat na středoškolské předměty O:)
Aktuálně poznám možná tak pampelišku a nějaké ovocné stromy, když mají zrovna plody. S tím bych jako velká zahradnice měla něco provést. Ovšem začínat je třeba zvolna :)
Jazyky mě baví, a machrovat s nimi mě baví taky, ač to už zdaleka není tak vznešené ^^ Každopádně umět říct nějaké věty ve spoustě jazyků zní fajn. První si tedy budu muset vybrat ty věty a pak najít nějaké spolehlivé zdroje… ale to půjde.
Sice ráda koukám na noční oblohu, ale poznat na ní souhvězdí je jaksi těžší než poznat je na papíře. Nicméně to určitě půjde zvládnout.
Nerosty aktuálně rozlišuji převážně na „kámen“ a „pitomej kámen“. To by asi chtělo trochu zjemnit.
S hangulem jsem si trochu hrála, když jsem chystala jednu úložku pro Českou lingvistickou olympiádu. A musím říct, že mě tahle systematická abeceda docela zaujala, a přestože se asi neplánuju učit korejsky, naučit se hangul zní jako fajn nápad.
Sice už dávno netoužím vědět o vikinzích tolik jako dřív, ale stále mi přijde hezké se lecos o jejich kultuře, a tedy i o jejich mythologii naučit. Zrovna v té mythologii se plánuju zorientovat už pěkně dlouho, i když nevím, jestli se v ní vůbec někdy zorientuju zcela.
Nejsem si jistá, k čemu v praxi je vědět, co přesně je hlavní město kterého státu, ale zas mám pocit, že vědět to se tak nějak sluší. A přestože to vím u většiny zemí, nevím to zdaleka u všech.
Kdo nemá sny, nemá nic. Tedy dobře, tak snadné to rozhodně není, člověk by kupříkladu neměl zapomínat žít. Ale stejně, mít sny je fajn.
Do letošního seznamu se kupa bodů dostala stylem „Tak co bych sem ještě mohla dát?“, a zejména se jiná kupa nedostala prostě proto, že mě napadla příliš pozdě. Ideálně tedy chci v průběhu celého roku zapisovat nápady a myšlenky, abych si příští prosinec mohla jen sednout a neskutečně moc bodů ze seznamu vybrat.
Jsem z těch lidí, kteří by ideálně chtěli vidět celý širý svět, ale některá místa mě lákají opravdu hodně. Nebylo by na škodu si je sepsat a seznam někam pověsit.
Na otázku, čím budu po škole, vytrvale odpovídám, že nevím. Horší je, že občas odpovídám nevím i na otázky typu, co bych chtěla dělat, kdybych mohla dělat cokoliv. Takhle to dál nejde, musím si nějaké ideální pozice vymyslet. Sice je dost nepravděpodobné, že je pak opravdu najdu, ale kdo ví… a hlavně, i když je nenajdu, můžu se těmi nápady nějak inspirovat, nebo prostě budu mít co odpovídat na zvídavé dotazy :)
Už nějakou dobu používám jako window manager awesome a jsem s ním převážně spokojená. Ideální tedy není ani omylem a kdo ví, co se za tu dobu změnilo v nabídce. Měla bych si zas jednou najít pár hodin čas a dostupné window managery prozkoumat.
Sukně jsou z těch věcí, kde se velmi projevuje, že jsem skutečně dívka. Tak proč si i s nimi nehrát a nezkusit si navrhnout nějakou opravdu skvělou?
Organizované bytosti se sice určitě snaží svá TODOs redukovat, nikoliv rozšiřovat, ale určitě se objeví spousta věcí, které budu chtít udělat. Vždyť co by to bylo za život, který by člověka neustále neinspiroval k novým snahám a cílům? :)
Mám tendenci chtít se učit skoro každý jazyk, který potkám, tak je možná načase začít si vést seznam jazyků, které se chci naučit :D
Úkoly typu koupit si čokoládu to určitě chce vyvážit nějakými mnohem náročnějšími a velkolepějšími věcmi, že? :)
Projekt, jehož název si s dovolením nechám pro sebe, mám jako neurčitou myšlenku v hlavě už dlouho. Tak schválně, jestli se mi letos podaří dát mu nějakou konkrétnější podobu.
Když už tu Patronku máme, mohli bychom s ní provádět něco užitečného. No jo, jenže na to musí být nějaká myšlenka, co užitečného by to mělo být. Ale já letos něco vymyslím!
Stále mě mrzí, že jsme se nějak nedocházala uplatnit v týmu Pralinky. Ne že bych se nedokázala prosadit nebo tak něco, neuplatnila jsem se kvůli sobě samé (a svým zvykům z jiných projektů), ale i tak je to škoda. Ale něco podporujícího hraní si s jazyky by to chtělo, a já mám představu, jak by to tak mohlo vypadat.
Jako každý správný fantasácký pisálek si vymýšlím svůj vlastní svět. Poznámky k němu jsou ovšem aktuálně rozházené po několika sešitech a taky po pár souborech v různých počítačích. Měla bych všechny ty poznámky dát na jedno místo.
Tohle je odvážný plán v kontextu toho, že ještě není ani trochu jisté, jestli zase dostaneme peníze. A pokud ano, jestli mě ostatní nechají Přednášky vést. Ale pokud peníze dostaneme a mně zůstane post vedoucí, chci úspěšně zvládnout zas další ročník, tedy zejména přednášet na dostatečném množství škol a mít pocit, že jsme aspoň někoho zaujali.
Nedávno jsem dostala bláznivý nápad s ochutnáváním cukrárny. Ve skutečnosti neplánuji asi ochutnat opravdu celou cukrárnu, ale měsíc pravidelně chodit do té své oblíbené a dávat si pokaždé jiný zákusek.
Podobně jako k mému světu existují k biotrnosti poznámky na odhadem deseti různých místech. Bylo by pěkné i tyhle poznámky zase hezky najít, sjednotit, uspořádat, a třeba zveřejnit.
Ti, kteří mě znají víc, asi vědí, že rok 2015 pro mě byl dost převratný, co se nějaké víry a nevíry týče. Asi tedy dává dobrý smysl se v roce 2016 vrhnout do tohohle světa do značné míry jako pozorovatel, experimentovat a zkoumat.
Jedna z věcí, které chci rozhodně zkusit, je zajít i na různé nekatolické bohoslužby. Primárně se plánuji vetřít na bohoslužby jiných křesťanských církví, ale objeví-li se možnost jít i na nekřesťanské (případně zvládnu-li si tu možnost vyrobit), bude to taky fajn.
Přečtení Bible je na seznamu věcí, které bych chtěla udělat, už pěkně dlouho, ale teď už by to vážně chtělo :)
Korán chci taky přečíst už někde od střední, a i tenhle plán se dostává do kategorie „už by to vážně chtělo“.
Na zmínky o knížce Rady zkušeného ďábla jsem narazila náhodou při procházení přihlášek do Klubu snílků, a už od té chvíle jsem si ji chtěla přečíst. Později na ni došla řeč na kurzové víkendovce a o pár dní později nám ji právě na kurzu doporučoval k přečtení Halík. Asi je načase přestat čekat, až mi ji osud sešle pod nos, a hezky si ji sehnat a přečíst.
Začalo mě bavit připravovat si přednášky o věcech, o kterých toho zas tolik nevím. Netuším, jestli by o takovou přednášku někdo stál, ale připravit si ji plánuji.
Dlouho jsem netušila, že si (alespoň v některých kostelech) můžu během svatého přijímání dojít pro požehnání. Vlastně jsem se to dozvěděla dost náhodou, ale když už to vím, plánuji to využít.
Vtipné je, že na myšlenku zapsat si něco z teologické fakulty mě přivedl jeden z těch asi dvou opravdu přesvědčených ateistů, které znám. Ovšem přivedl a jako nápad to zní fajn. Snad to nacpu do rozvrhu.
Tady dám jen seznam věcí, protože by měly všechny velmi podobný komentář: cožpak si můžu nechat ujít záminku vybírat (doplňte vhodné)? :D
Ano, tohle všechno plánuji zvládnout v jediném roce. Ne, nezbláznila jsem se, díky za optání. Ne, obraceč času jsem zatím nevynalezla, ani mi ho nikdo nevěnoval jako dárek, bohužel. Ano, myslím si, že to je alespoň teoreticky vzato možné.
Jak jsem psala, vlastně nevím, jestli se mi to podaří. Ale chci to zkusit. A ono se uvidí, jak to dopadne.
Chcete-li, držte mi palce.