Nestíhám, poměrně ošklivým způsobem. A místo toho, abych se snažila práci aspoň trochu zvládat, spamuju cizí blogy a plánuju zas sepisovat tenhle svůj pseudoblog. O tom, že mám v plánu v dohledné době ručně luštit jeden QR kód, raději ani mluvit nebudu :)
Poslední dobou se občas potýkám s pocitem, že lidem vyprávím stále to samé, a přitom by si to mohli přečíst tady. Stačilo by je sem odkázat a nemusela bych už třetímu člověku vykládat o tom, že jsem přespávala na matfyzu. Zároveň se tomuhle pocitu zoufale snažím bránit, protože osobní rozhovory mají přece proti jakémukoli blogu a podobným výmyslům ohromné kouzlo, které se nedá nahradit. Kouzlo, o které se rozhodně nechci připravit. A za které je občasné opakování něčeho asi přijatelná cena.
Zajímalo by mě, co přesně se s (nikoli mým) Martinem zvrtne (tušení mám), neb situace typu „v autobuse si najednou všimnu kluka, s kterým jsem se před pár dny náhodou potkala v úplně jiném autobuse“ se obvykle dějí jen ve filmu. Tím spíš, když jsem tím prvním autobusem jela jen proto, že se ranní vaření nějak protáhlo a poněkud jsem nestíhala školu ani tím autobusem, natož pěšky.
Zase jsem jednou vytáhla na světlo různé mince, které nosím tak nějak dohromady na památku a pro štěstí. Je mezi nimi islandská koruna. Tu jsem kdysi dostala k nějakým narozeninám, mohlo mi být tak šestnáct sedmnáct let, snad trochu opožděně nebo naopak předčasně, s komentářem, že to nejspíš bude dárek s nejmenší nominální hodnotou. Byla jsem z ní tehdy nadšená (Island je má srdcovka) a stále ji nosím a opatruju. Navíc pokud se někdy při rozhodování dostanu až k fázi hodit si mincí, často sahám právě po téhle.
Asi jsem si tu ještě nestěžovala na trable s celostátkem ČLO. Už před nějakou dobou jsme ho totiž stanovili na 11. dubna, celkem to vycházelo časově (na jedné straně odstup od regiokol, na druhé dostatečný předstih pro zařizování víz a nákup letenek) a nekrylo se to s žádnou soutěží, kterou jsme si chtěli ohlídat. Jenže se ukázalo, že v nějakém okamžiku se na 11. dubna stanovil také termín Náboje, mezinárodní matematické soutěže. Očekávatelný překryv účastníků tedy veliký, navíc jsem udělala rychlý průzkum, z kterého vylezlo podezření na to, že celkem 9 lidí loni soutěžilo v Náboji a letos postoupilo do celostátka ČLO. Přesněji, my se to dozvěděli hlavně díky poznámce od jednoho učitele (shodou okolností mého bývalého zeměpisáře). Začali jsme to řešit, učitelům jsme psali, že uvažujeme o změně termínu kvůli překryvu. Většina učitelů nereagovala (neměli pořádně na co), někteří přidali pár termínů, na které si kdyžtak dát pozor. Ale českolipský gympl si dál rýpe, a pan učitel dokonce podal stížnost na MŠMT. Achjo. Já chápu, že když se kryjí dvě soutěže zaštiťované ministerstvem a (spolu)pořádané matfyzem, je to poněkud trapné, ale proč do toho rýt zrovna v době, kdy se snažíme situaci řešit? Ještě chvíli, a ke své střední se zcela přestanu hlásit. Nicméně to začíná vypadat, že termíny vyřešíme v rámci možností dobře, tak snad. Držte nám palce :)
Kolize termínů mě ale donutila znovu se zamyslet nad svou ideou portálu soutěží. Plánuju ho už od začátku střední, takže to s ním samozřejmě nebude tak snadné, ale myslím, že v dohledné době spáchám alespoň jakési provizorium. Nebo, nechtěl by mi tenhle nápad někdo ukrást a udělat to sám a lépe? Podrobnosti klidně poskytnu :)
A zas jednou narážím na své dilema ohledně toho, co na Internet psát a co už ne. Vážně bych někdy měla sepsat svůj článek „Dovolit blogu být?“, někam ho umístit a odkázat se na něj. Chtěla bych si totiž pomluvit svého milého O:) Jenže na to bych musela vysvětlit aspoň pár věcí, u kterých si nejsem jistá, že se dají považovat za veřejnou informaci.
Tak raději k věcem, které sem psát určitě můžu. Nebo aspoň skoro určitě. Možná. S určitou šancí. Zas jednou jsem předváděla neskutečně zvědavé stvoření. Kdyby mi bylo pět, možná i osm let, bylo by to asi neuvěřitelně roztomilé a krásné a chvályhodné a vůbec. Musím říct, že mi není ani 5 + 8, dokonce ani 2*8, ale co už :) Jelikož vlak byl poměrně plný, zůstali jsme stát u dveří. Prozkoumala jsem papírky k označení čísla vagónu i takové ty směrové, co obsahují označení vlaku, výchozí a cílovou stanici a některé průjezdní. Taky podivnou věc, o které si stále nejsem jistá, co byla přesně zač, ale informovala o stavu baterie, vytápění, větrání, … Pobavilo mě na ní tlačítko/kontrolka s označením „střídač pro holící strojky“. A taky kontrolka přehřátí agregátu. Byla popsaná pouze slovensky, a zároveň to byl jediný slovenský popisek vůbec.
Když jsem u vlaků, stále netuším, kdo vymyslel, že když ve víceméně nízkopodlažním vozu projdete skoro na jeho konec a vylezete několik schodů, dojdete k místům určeným pro osoby se sníženou mobilitou.
A spousta maličkostí. Asi poprvé jsem potkala kosodélníkovou osmisměrku. Nejhorší bylo poznat, co má představovat ten který obrázek. U klasických křížovek jsme občas brali na pomoc křížovkářský slovník nebo Google. Míra pomoci u nich byla celkem vyrovnaná. Když jsem v Praze tlapkala na autobus na kolej, na jedné budově visel černý prapor. Samozřejmě by mě zajímalo proč. Poslouchala jsem Zbloudilý koráb. Bolelo to, hlavně kvůli tomu, jak jsem se k té písničce dostala. Netuším, kde mám spolubydlící. Z nesnězené svačiny bude asi zítřejší oběd O:) Na záchod jsem šla o patro výš. Je to blíž než na druhý konec chodby a na těch našich nefunguje světlo. Ach ten Strahov :) Došlo mi, že je za námi víc než třetina semestru. Začíná mě to děsit :)
Už je nějak pozdě. Sepíšu si seznam úkolů na příští týden, vyberu z nich úkoly na zítra a půjdu spát. Dobrou noc a příjemný týden :)
Ha, koukám, že se mi včera povedlo napsat a nezveřejnit záznam. Budiž mi omluvou pozdní hodina. Už se mi spalo i líp než dnes na matfyzu, ale nějak to fungovalo, hurá :) A teď je nejvyšší čas naplánovat si úkoly na dnes a někdy by to chtělo se do nich pustit.
Chcete se mi smát? Dnes se mi povedlo zabloudit na nádvořích Pražského hradu :) Můj milý kdysi na mou adresu prohlásil, že to spíš než jako kočovnický dítě zní jako zmatená veverka. Tehdy jsem mu vyhrožovala přiměřeným násilím, ale dneska jsem si na to nemohla nevzpomenout, a chvílemi jsem se tak i cítila. Ze Strahova jsem vyrazila na (malostranský) matfyz, odkud jsem asi po deseti minutách zamířila na Dejvickou, kde jsem se zdržela tak dvě minuty, načež jsem přes matfyz mířila na nádraží, odkud jsem tlapkala na Karlák a z Karláku po nějaké době na Budějovickou. A pak tedy zase zpět na Karlák, ale to už bylo v rámci návratu, to se nepočítá :)
Cestou na Dejvickou jsem měla pocit, že už vím, proč se mi tenhle směr nelíbil, že je totiž strašně do kopce (zvlášť tedy, když jsem se někde trošku zamotala a nakonec vylézala jakési schody, které jsem vylézat vůbec nemusela, grrr). Cestou z Dejvické jsem došla k tomu, že opačně to není o tolik lepší. Dlužno ovšem podotknout, že na dojmech z vybíhání k Hradčanské a ke hradu se podepsala má potřeba pospíchat, neb jsem měla poměrně špatný mezičas. A taky jsem si potvrzovala, že jsem v Praze příliš dlouho, střídání hradní stráže mi nepřišlo jako důvod se zastavit a počkat. Zdrželo mě to ale stejně, neb bych pro obejití divadla musela proběhnout před pánem s foťákem, o kterém jsem prostě nepoznala, kdy zrovna fotí. Nemám ráda lidi, co drží prst na spoušti O:) A strašně nerada se motám lidem před objektivem. Sice se stále držím toho, že fotografka nejsem a neplánuju se jí stávat, ale pár foťáků k dispozici mám, občas něco pro radost nebo vzpomínku fotím a vím, jak otravní můžou právě lidi v záběru být. Při proplétání se Kampou jsem se zas neubránila vzpomínkám na povodně. Právě na Kampě jsem (stejně jako na několika dalších místech) byla fotit krátce po kulminaci Vltavy a vím, že mi tehdy až po nějaké době došlo, že fotím vodu „opírající se“ o protipovodňové bariéry. Vůbec, další signál, že bych zase měla změnit lokál, už tu mám spoustu míst asociovaných s nějakými zážitky a vzpomínkami.
Ha, a když už tu mluvím o takové památce, jakou je Pražský hrad, mohla bych si sem poznamenat věci, které mě zaujaly v jedné chytré knížce o krásných místech naší republiky. Hned mám nápady, kam vytáhnout svého milého na výlet O:) Jindřichohradecké úzkokolejky, pokud možno když bude zrovna nasazená nějaká historická souprava. Rabí (a kdybych si mohla jó vymýšlet, tak za tuláckého počasí). Žďár nad Sázavou, má tam být vcelku zajímavý… eh, kostelík, klášter, něco takového O:) A Slup, to pro změnu ideálně při slavnostech chleba. Snad jsem to moc nepomotala. A doufám, že to tu nečtou davy lidí, dost na tom, že ta místa budou asi atraktivní i tak :) Další věc tedy je, kdy přesně budeme mít čas opravdu někam vyrazit, ale úplně přinejhorším tam místo svého milého v dohledné době vezmu v době o něco méně dohledné své děti :)
Měla bych jít spát, ale neodpustím si tu ještě spoustu filosofování o věcech, které mě napadaly včera. To jsem se totiž ke svému pseudoblogu (ještě stále nepíšu příspěvky jako blogové, byť délkou už klasické blogové možná i přesahují) vůbec nedostala, neb jsem seděla nad úkolem. Nakonec neskutečně dlouho, šla jsem spát krátce před tím, kdy obvykle vstávám :( Kupodivu mi to tělo celkem toleruje, ale tím spíš bych k němu zas mohla být někdy hodná. Nicméně tedy hluk z chodby aneb zas tu máme párty tomu moc nepomáhá. V tomhle mě koleje občas ničí, prostě na ten klasický studentský život plný pařeb úplně nejsem, a ve chvíli, kdy kvůli tomu nemůžu usnout, mi vadí i to, že někteří jsou. Ale to nechme chvilku bokem, stejně to mé nářky nezmění.
Občas se tak bavím nad paradoxy života. Myslím, že na dívku toho snesu a zvládnu docela hodně, zvlášť co se třeba toulání a prací v přírodě týče. Jenže kluci, o jejichž společnost bych stála, berou věci jako že ujdu 30 kilometrů, přežiju nějakého toho brouka na těle, a když poblíž není vhodný mladý muž, prostě si bagáž hodím nad hlavu sama, za samozřejmost. A pak začnou být vidět věci jako to, že se bojím rozeběhnout se z kopce, nebo že hmyz po mně sice smí lézt, ale mám strach ho scvrnknout pryč. Což je neskutečně hloupé :)
Nedávno jsem potkala zmínky o nějakých výzkumech prokazujících, že i kytky vnímají bolest a dávají to najevo, dokonce i že poznají někoho, kdo jim opakovaně ubližoval, a reagují na něj. Měla bych si někdy najít čas a zapátrat po podrobnostech (třeba jestli to bylo dělané aspoň malinko seriózně a dá se tomu aspoň trošičku věřit). To by byla voda na můj mlýn o tom, že vegetariánství ve stylu „přece nebudeme ubližovat těm úžasňoučkým roztomiloučkým zvířátečkům, vždyť je to bolí“ je neskutečně pokrytecké. Ale když už chci takhle kritizovat, mohla bych taky investovat nějaký čas do zjištění, jestli bych si mohla finančně i časově dovolit (problém teoreticky může být obojí) kupovat vajíčka z volných chovů.
Do seznamu věcí, do kterých se chci pustit, až budu mít někdy trochu času (aktuální hrubý odhad je tak za 10 let :) ), jsem si navíc připsala nový projekt, Hrdé Česko. Už mě totiž nebaví všichni ti lidé, co jen kritizují Čechy, českou politiku, český průmysl, české sportovce, české umělce a já nevím co ještě. A nemám zájem komukoli včetně sebe dokazovat, že jinde je to stejně špatné (přestože si myslím, že je), mám zájem najít věci, na které můžu být hrdá. Protože já na svou zem sakra chci být hrdá.
Ovšem prozaičtěji a k věcem, které musí být hotové mnohem, mnohem dřív. Měla bych udělat další úkol na Pražský závislostní korpus. Z minulého mám penalizaci za pozdní odevzdání, a to jsem velice ráda, neb původní odevzdání bylo hodnoceno ještě hůř. Přitom důvod, proč mi program na skoro polovinu vstupů odpověděl špatně, byl neskutečně trapný. Měla jsem kdovíproč za to, že vstup bude zadaný ve tvaru „rodič.potomek“, a ono to bylo „potomek.rodič“. Kdybych se obtěžovala to aspoň trochu otestovat, asi bych si toho byla všimla. A oprava zabrala asi tak… půl minuty? I s uvědoměním si, kde je problém. Jenže tehdy nebyl čas a nebyla ani síla. Tentokrát bych se tedy měla snažit mnohem víc. Ovšem musím se pochválit, nemalou část už mám hotovou, tak snad to tentokrát dotáhnu rozumně včas.
Občas trochu řeším, co s touhle věcí, ani ne tak proto, že opravdu diverguje v blog a zasloužila by si minimálně nějaké stránkování, ale hlavně proto, že tu aktuálně míchám různé zážitky a věci čistě osobní s organizací práce. Přijde mi, že by si to zasloužilo oddělit, na druhou sranu mám pocit, že to dost dobře oddělit nejde. Já vím, mého zaměstnavatele jednou nebude zajímat, že jsem ten program nenapsala proto, že jsem zrovna měla špatnou náladu a taky bylo potřeba vyprat, ale tohle ještě stále není zpověď zaměstnavateli. Tak nevím.
Zato mě ale stále víc baví různé teorie okolo organizace práce. Více či méně důsledně jsem vyzkoušela spoustu metod a přístupů, ostatně i Sněhulák je ve skutečnosti krycí název mnoha různých konceptů, ale nakonec mi stejně nejvíc vyhovují spousty ztrácejících se malých papírků s jednotlivými úkoly. Zejména tedy narozdíl od ostatních metod nějak fungují. Ti, kteří využívají různé „profesionálnější“ či „vznešenější“ metody by mi mohli vytýkat, že jsem zrovna tu jejich metodu nevyužívala tak, jak se to má a jak jedině to přináší užitek, ale já se je všechny snažila využívat nejlépe, jak jsem to zvládala. Ovšem jen u těch papírků mám pocit, že to „nejlépe, jak zvládám“ stačí.
A to by stačilo, myšlenek je spousta, ale už napsaných vět je ještě víc, podobně jako hodin je nějak mnoho. A ta párty mě definitivně vytočila, jedu přespat na matfyz. Tak jen doufám, že i v té noci dorazím bezpečně.
Jogurty už si spokojeně zrají (jen doufám, že se to čerstvé mléko příliš nepozná na trvanlivosti) a já už jsem nějakou dobu zralá leda tak na postel.
Přesto si neodpustím vyjádřit fascinaci nad tím, že jsem dnes potkala jednoho Martina, který má sestru Karolínu. Taky si musím pochválit, že IPSková procházka se zase povedla, jen jsem opět přišla na kolej kolem půlnoci. Doufám, že víkendová oslava bude kompatibilní s plánem pořádně se vyspat, páč dneska zase něco bylo se zrcadly v umývárkách a tentokrát se tam z nich na mě chabě smála jakási zombice. Jako by si snad mé tělo myslelo, že se nemá chodit spát ve dvě a vstávat v šest.
Pěkně jsem se nachytala na své vnímání „zítra“. Dohledávala jsem si nějaké spoje na zítra, hlavně pro představu, jak často a jak dlouho to jezdí. A jelikož zítra, tak přece hledám na „zítra“ (když už to ten IDOS umí). Teprve u posledního spojení obsahujícího 22ku mě zarazil interval a koukla jsem po čase, jestli ho mám zadaný správně. A ejhle, ono to hledalo na sobotu. Nu, potěšující je na tom minimálně to, že páteční spoje vycházejí podstatně lépe :)
Snažím se zas hezky zbavit své roztěkanosti. A taky zase zkouším žít zdravě, alespoň pominu-li asi tak milion detailů včetně věcí jako jít včas spát. Ale minimálně už jsem ignorovala chuť dát si na půlnoc něco sladkého :) Dost na tom, že z hlediska těla asi není úplně nepodstatné už různé olizování jogurtu z prstů a podobně. A taky mám zase seznam úkolů na zítra. Ve skutečnosti je ten seznam docela nahuštěný, ale mělo by to jít zvládnout. A pak si zasloužím pohodový víkend :)
Čert dnes vem čas a různé zásady zdravého života. Obvykle se snažím jíst nejpozději ty doporučované dvě hodiny před spaním, speciálně mám pocit, že když se před spaním neláduju sladkostmi, lépe se mi usíná (byť on se na tom určitě bude podílet i fakt, že pokud si hraju na zdravý životní styl, chodím spát v rozumnou dobu :) ). Před chvilinkou jsem sbaštila Marsku a neplánuju si kvůli tomu připadat jakkoli blbě.
Jsem už od včerejška taková roztěkaná, nedokážu se na nic soustředit a tak horko těžko zachraňuju aspoň ty věci, co fakt nepočkají. Vlastně nejsem o moc méně produktivní než jindy, ale to spíš než poklona mé schopnosti takové stavy zvládat je důvod hluboce se zamyslet nad svou obvyklou pracovní kázní.
Tak trochu jako blesk z čistého nebe se v mé hlavě dneska objevila myšlenka, že bych mohla poslat pohled Klárce. A jelikož mě napadla, když jsem byla na matfyzu a moc nevěděla, kde shánět pěkné pohledy, dopadlo to tak, že jsem koupila korespondenční lístek a pokusila se na něj nakreslit obrázek. Mám pocit, že i Klárka kreslí lépe než já (stydím se, červenám a zejména zapírám těch snad osm let výtvarné výchovy v ZUŠce), ale přesto doufám, že pohled udělá radost. A to přesto, že bude ještě nějakou chvíli trvat, než dojde.
Od úkolu na Pražský závislostní korpus jsem myšlenkami i aktivním oknem každou chvilku utíkala k blogu a čekala na nové zprávy. Nevyčítám, že nejsou, jen pak člověk neví, jestli je to spíš dobré, nebo spíš špatné znamení. Po nějaké době jsem zas zavítala na Zrnka a zaskočilo mě v novinkách, že pomoc pro Zafu byla ukončena. Patrání po důvodu nebylo náročné… a důvod byl děsivě prostý a logický.
Je toho nějak dost, a povinnosti nepočkají jen proto, že se zajímám o životy naprosto cizích lidí, kteří zrovna mají nějaké problémy. A tak budu muset zítra zachraňovat, co se nestihlo za dnešek, co se ještě vyvrbí a tak vůbec. Uvařit jídlo, pro začátek. Zkusit projít nějaké materiály k bakalářce. Konečně sepsat poznámky k té databázové aplikačce. Zas pořešit Putovní přednášky. Ideálně zpracovat nějaké ovoce. Někdo bude taky muset připravit další jogurty, tentokrát snad opravdu z čerstvého mléka. Ale umýt si vlasy snad můžu až v pátek (pominu-li nepodstatné detaily typu, že pak budu s mokrými vlasy běhat po půlce města a odpoledne s čerstvě umytými vlasy hrát squash). Někdy by bylo fajn udělat takový ten semestrálkovitý úkol na TUR. Spáchat relativně hloubkový úklid pokoje.
A celé to pak narazí na milion maličkostí. Zas jsem dneska měla možnost někoho trochu pozorovat. Podívat se do očí i z profilu. Trochu mě to děsilo, svádělo ptát se, jestli se něco neděje. Ale snad jsem jen sama příliš naladěná na negativní zprávy a příliš je očekávám i od ostatních lidí. Navíc bych přísahala, že jsem v těch očích viděla i pobavení. Nade mnou, nad námi. Taky bych asi měla přestat jezdit autobusem ze Švanďáku. Někteří studenti jsou fakt strašní. To není o počtu „vole“ na větu, to je o té neskutečné negativitě, která pak ulpívá i na mě, přestože to nechci a snažím se tomu bránit. Třeba bych se mohla vrátit k vylézání Petřína. Ale za tmy se mi stále nechce.
A odepsali mi někteří lidé z Vimprobablí komunity! Jak říkám, roztěkaná. Každopádně mám z těch reakcí radost, třebaže některé ve své podstatě vůbec potěšující nejsou. Hlavně že se podle všeho opravdu můžu ozvat, když se mi něco nezdá nebo mi něco nefunguje.
Ale dost už asi bylo předávdění roztěkanosti a zmiňování vlastně úplně obyčejných zážitků a starostí. Dneska už si nové zprávy zjevně nepřečtu. A sem se asi zkusím znovu ozvat, až se mi bude svět zdát o něco úžasnější a dokonalejší a vůbec O:) Zatím alespoň dobrou noc.
Nemám ráda Windowsy O:) Měla jsem dnes Skype konferenci k bakalářce (je to jedno z mála rozumných řešení, když se má konzultantka už nějakou dobu pohybuje v Americe), a jelikož linuxímu Skypeu příliš nedůvěřuju (dobře, a příliš netoužím plevelit si s ním počítač), usoudila jsem, že mi to za nahození Windowsů stojí. To byl zase nápad. Ne že bych nechápala, jak jsem je mohla používat spokojeně, ne že bych nechápala, proč spoustě lidí stále vyhovují, ale já už si zvykla na něco trochu jiného. Trochu šílené na tom je, že ještě v březnu před dvěmi lety jsem se Linuxu skoro bála. Nu, časy se mění.
Každopádně konference k bakalářce dopadla, myslím si, dobře. Dostala jsem odpovědi na své otázky, dozvěděla jsem se pár zajímavých věcí a přislíbila ještě poslat nějaké návrhy, naopak byly mi přislíbeny podrobnější informace k některým věcem. A vedoucí se na můj prvotní nástřel textů tváří spokojeně, juch! Ještě bych si měla ověřit, že platí plánovaný oponent, protože pokud ano, tak bych tu bakalářku vážně mohla udělat :)
Když už jsem na těch Windowsech byla, skypovala jsem ještě domů. Musím říct, že to pořád má své kouzlo. Plánuji se podívat po něčem, co by nebyl Skype, ale umělo by to videohovory a existovalo by to jak pro Windowsy, tak pro Debian. Protože pak bych se takhle mohla čas od času ozvat domů bez ohromné na režie na opravdové vypnutí systému (kdo má pak všechny ty programy znovu otvírat?) i nadávání (protože co jiného mám dělat, když se mi sice objeví něco jako úvodní obrazovka, ale bez možnosti zvolit si uživatele a přihlásit se?).
Z trochu jiného soudku, už chápu, proč všichni nadávají, že se všechno zdražuje :) Dneska jsem byla dokoupit jídlo na dva dny a nechala za něj v obchodě peníze, co teoreticky mají být skoro na týden. Ale abychom byli fér, ono to jídlo ve skutečnosti pokrývá víc než dva dny (snídani teď mám opravdu na ten týden), a taky by prospělo, kdybych si jako slušně vychovaní lidé kupovala trvanlivé polotučné mléko, nikoli čerstvé plnotučné, a značkové k tomu. Vůbec občas předvádím povrchní ekoterorismus v praxi, mléko ideálně bio, jablíčka zásadně z Česka (míněno z České republiky) a k tomu konzervu tuňáka. Jsem zvědavá, kdy mě za to někdo zahryzne.
Po spoustě měsíců jsem se dokopala napsat mail do konference uživatelů Vimprobableu. Dost dlouhý mail, abych pravdu řekla. Popisovala jsem nějaké své problémy a ptala se na pár věcí, které mi nejsou jasné. Až mě překvapilo, kolik se toho najde, když Vimprobable používám vesměs velice spokojeně. Zatím nemám reakci a trochu se děsím, co mi kdo napíše, ale snad to nebude tak zlé. Minimálně by mi nemuseli zakázat posílat další maily O:)
Včera jsem potkala recenzi na knížku Duše stromů, která mě velice zaujala. Do té míry, že jsem dostala chuť si tuhle knížku přečíst. A jelikož jsem pojala podezření, že jeden tvor v mém okolí by ji mohl mít, zkusila jsem se ho přeptat… a teď už mám knížku doma, a s vracením prý nemusím pospíchat :) Těším se na příběhy, těším se, až se dnes zavrtám do peřinky, na chvíli zapomenu, že je strašně pozdě, a ponořím se do zvláštního světa. Byť bych se měla vrátit k chození spát dříve, ať můžu načítat i The Long War :)
Navíc jsem objevila takovou trochu škodolibou zálibu. Zkouším útržky svých textů házet do Google Translate a bavím se nad tím, co z něj vypadne. Můj sloh je celkem svérázný (minimálně mě podle něj spousta lidí dokáže identifikovat) a rozhodně ne zcela přívětivý k překladačům. On možná není úplně pěkný ani pro lidské překladatele, ale pro počítač to v určitých chvílích musí být fakt zlo. Takže někdy z toho lezou dost vtipné výsledky. Ostatně, jakmile tenhle záznam dopíšu, zkontroluju a zveřejním, půjde do překladače i on a já se asi budu zase bavit. Nicméně pak dám dobrou noc těm, kteří jsou ještě vzhůru a snaží se nějak se mnou komunikovat, sepíšu úkoly na zítra, přečtu si příběh a pak se zavrtám do peřin s cílem už jít opravdu spát. A jelikož je pozdě, neměla bych to příliš oddalovat, takže dobrou noc :)
Poslední dobou mám pocit, že vůbec není čas sem psát, ale jak se dívám na množství záznamů, spíš bych se měla krotit :) On hlavně není prostor si hluboce filosofovat, a že bych těch nápadů k hlubokému filosofování měla. Ať už jde o témata týdne z blog.cz nebo vesměs náhodné podněty ze života, obvykle mám asi tak milion věcí, které bych k tomu chtěla říct. No, možná dobře, že ten čas není :)
Mám pocit, že včerejší IPSková procházka se moc povedla. Dávno jsem si zvykla, že se brzy začnu vzdalovat domovu, byť včera to byl trochu extrém – z Malovanky jsme vyrazili přesně opačným směrem, než kterým se chodí na Strahov, a z dejvického vysokoškolského kampusu jsme zamířili na Bubeneč. Nakonec jsme procházku rozpustili až na Holešovicích, a já pak ještě dobrovolně tlapkala z Muzea na Karlák. Na kolej jsem tak dorazila chvilku po půlnoci, a posouvala jsem si kvůli tomu budík na sedmou, ale čert to vem. Prostě to bylo fajn i a za to, jak unavená jsem šla spát, to stálo.
Dneska se mi povedlo dotáhnout práci, která měla být hotová včera. Přestože to znamená zpoždění, mám z toho radost. Ono to totiž hlavně znamená, že mám hotové některé věci, do kterých se mi strašně nechtělo.
Druhá věc je, že stále existují věci, které bych měla stihnout brzy. Sepsat vzorové řešení na ČLO, pořádně si rozmyslet aplikačku na databázové aplikace. To doufám stihnu za víkend. A dál se bude plánovat operativně. Rozumně malé úkoly typicky plánuju vždycky večer, na další den nebo na „někdy brzy“. Svým způsobem, I'm living life day to day, it's never really easy but it's OK.
Jinak se aktuálně malinko bavím nad rozdíly mezi mými školami (a připadám si hloupě, že nevím, jestli je správně „mými“, nebo „svými“). Na FELu jsme děsně protekční program, díky čemuž si smíme bez omezení zapisovat anglicky vyučované předměty. Samozřejmě pokud se anglicky učí. Na matfyzu mám dnes tři ze tří výukových bloků v angličtině. Čas od času existují jazykové verze předmětů, občas jsou jen jazykové paralelky, a kolikrát se prostě stane, že se vyjde vstříc zahraničnímu studentovi (po souhlasu ostatních zapsaných, nebo tedy spíš přítomných) a ten který předmět se daný semestr prostě učí anglicky. A nikdo to moc neřeší.
A taky mi začíná docházet, co mě čeká dnes večer :) Jdeme totiž na Aidu, a já jsem zvědavá, jak přesně ze sebe udělám malou slušně vychovanou dámu :) Dobře, jednoduše, obleču si společenskou sukni, vezmu slušné boty a slušný svetr a ona se ze mě stane sama. Jsem živoucí příklad toho, že šaty dělaj' člověka. Ale stejně… :)
A teď bych se měla přestat tvářit jako střed světa a padat na oběd, ať stíhám :)
Dneska prostě nemám dobrý den. Že mě po dlouhé době budily noční můry, to bych ještě přežila (zvlášť když vezmu, v jakém stavu jsem šla spát, unavená, s příšernými křečemi, podrážděná hlukem z jakési párty a kdo ví co se k tomu možná ještě přidalo). Že jsem ráno zapírala věci a podléhala své závislosti, to je hloupé, ale fajn, to se stane. Pak jsem chtěla svou ubastlenou věc na (de)aktivování touchpadu naučit, ať oznamuje změny pomocí OSD. Dlouho se mi to nedařilo… až jsem po nějaké době a s cizí pomocí přišla na to, že upravuju špatný soubor :) Věci mi dnes nějak nechtějí docházet, přehlížím spoustu maličkostí. A teď jsem srávila něco přes půl hodiny laděním funkce. Stěžovalo si to, že to, co se snažím dělat, dělat určitě nemůžu. A já pořád nechápala, proč si to myslí, že se snažím dělat něco, co bych dělat opravdu nemohla. Byla jsem přesvědčená, že první průchod musí probíhat v pořádku… a ona ta chyba patřila až ke druhému průchodu. Grrr. Tak já jdu zjistit, co jsem si pokusy o opravení rozbila… a doufám, že dneska už žádné ošklivé vtípky.
Kdybych měla na Floru jet odtud, mohla bych tu ještě tak hodinu a půl sedět. Nu, nejedu, čas se sbalit. Ale mám radost, seriál jsem si trošku zkorigovala, zásadní mail na ČLO odešel, Zko jsem zkritizovala ze všech stran O:), u čehož jsem si sbaštila oběd, a s bakalářkou jsem v té chvilce zbylého času taky pohla. Včera jsem několik hodin nemohla vymyslet, co do bakalářky napsat o FreeSurferu, tak jsem se dnes snažila nikoli psát text do bakalářky, nýbrž text pro někoho, komu mám stručně říct, o co jde, a ono se to psalo skoro samo. Pfff, sprosté. Anebo možná dobrý trik, který si zkusím zapamatovat :)
Do dvanácti jsem to na matfyz evidentně nestihla (nechme bokem, že původní plán byl do jedenácti a s hotovými korekturami seriálu), ale tohle ještě ujde. Že bych si tu měla sníst oběd, krom seriálu poslat nějaké organizační maily kolem ČLO a hlavně pohnout s bakalářkou, a možná taky raději pročíst Zko, to bych raději nechala bokem úplně. Zvlášť když po půl šesté mám být na Floře a cestou se musím stavit na Strahově.
Vzpomněla jsem si, proč obvykle peru a věším prádlo pozdě večer a hned další den brzy ráno ho skládám (v tomhle jsou místní pračky úžasné, prádlo věším skoro suché, takže ta noc na dosušení bohatě stačí). Hm, tohle by se skoro hodilo založit do účetnictví, kdepak mám eurodesky? Aha, za sušákem. Čas připravit oběd, takže jáhly mám… za sušákem. Kde je dezinfekce? Grrr. A ano, mám za sušákem skoro všechno :)
Taky mi dochází, co jsem si na sebe upletla s plánem nezneužívat teď pár týdnů postel na nic jiného než na spaní. Poslední dobou mám po těle spoustu pupínků a hlavně se mi několik dní dělo to, že jakmile jsem si vlezla do pelíšku, začala mě některá místa na těle strašlivě svědit. Sice doufám, že to je všechno jen podivná náhoda, ale stejně chci otestovat, jestli se to zlepší, když bude povlečení určitě „nezávadné“. Takže řeším, kam s krabicí, která zrovna zavazí na podlaze, a kam hodit oblečení, co si neplánuju brát na sebe a přehodit ho přes židli nemůžu, protože sušák :) Nesedat si na postel při obouvání zvládám v pohodě (neodhazovat tam bundu při příchodu bude slabší), ale sezení u počítače budu ještě muset vyřešit, a kde budu jíst, to netuším. Jo, ta postel je obvykle mé všechno :)
Je spousta věcí, o kterých bych si tu chtěla hluboce filosofovat, ale času se nedostává. K příštím narozeninám bych si přála obraceč času, nicméně něco mi říká, že to úplně nepůjde :) Tak já se jdu raději věnovat těm povinnostem, ať ho nepotřebuju tolik.
Přemýšlím, jestli mě opravdu překvapuje, že sotva se mi začalo ohřívat mléko, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně chtěla zkusit, jestli se na chuti jogurtů nějak projeví, když je udělám z čerstvého mléka. No, utěšuje mě alespoň to, že čerstvé mléko tu teď stejně není.
A Linux mě učí nehorázné lenosti O:) Věci jako „cp …“, „vim !:2“, „mv !cp:2 !cp:1“ mi přijdou děsně náročné :)
Je mi skoro do breku. Těžce se mnou nespolupracuje Net, každou chvíli na řádově deset patnáct vteřin vypadne spojení. Pak je těžké něco účinně dělat. Hlavně když chce člověk posílat krátké reakce na spousty mailů (tedy nemá moc cenu předepisovat si maily u sebe), občas něco ověřit na webu, nahrávat soubory na organizátorskou wiki (!) a tak podobně.
Tak jdu radši na chvíli hluboce filosofovat a nořit se do vzpomínek a práce se udělá… snad zítra. Ani jsem se včera nepochlubila, že jsem měla upletený cop. Martin si hrál. Samozřejmě že to nebylo dokonalé, ale popravdě to na první pokus (ju, vůbec bych se nebránila, kdyby měly být i další) dopadlo velmi dobře :) Taky mi konečně došlo, že pokud chci obhájit bakaláře a pokračovat ve studiu, možná bych si mohla podat přihlášky. Ještě že mi to nedošlo až o týden později, na matfyzu musí být podané do konce února :)
Počítám, že dneska dočtu knížku. Pokud jich chci opravdu za ten rok přečíst 50 (což mi pořád přijde vlastně strašně málo), měla jsem ji mít dočtenou ještě před narozeninami (ach, tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mi v češtině chybí různé časy z angličtiny). Ale jsem ráda, že zas čtu aspoň trochu. Tedy, i něco jiného, než všechny ty texty určené ke korekturám, skripta a podobné výmysly. Třeba korigování mě baví, ale ten dojem jako z ponoření se do knížky z toho člověk prostě nemá :) Chm, dneska nějak odbíhám. To jsem si hlavně chtěla pochválit, že by mi zítra na squash měl dorazit druhý díl :)
Nainstalovala jsem si OSDD a zřejmě už docela chodí, ale s checkmailími OSD notifikacemi se zatím spíš sžívám. Nicméně to se všechno zvládne. Teď ještě naučit OSD notifikace i weechat… což by ale asi vůbec nebylo snadné.
Došlo mi, že jsem dneska dojedla poslední volný jogurt, takže pokud si ho k zítřejší snídani nechci odpustit, budu muset ještě připravit nové. Moc se mi do toho nechce, ale asi bych měla. A zítra udělat spoustu věcí, které se přece měly udělat dneska. Sekla jsem se na kratičkém kousku bakalářky, prostě nevím, co tam napsat. Zítra nad tím budu muset vyhrát, a projít aspoň kus materiálů k bakalářce matfyzí. Budu si muset i zkorigovat seriál, dneska už na to nějak není síla :( A poklidit tu a tak vůbec.
Mám blbý pocit, že ani tahle středa nebude úplně patřit věcem, které jsem si na středy naplánovala. Ale snad se to ještě celé poddá. Bude muset.
Uááá… nějak mi to s tím chozením do postele v deset úplně nevychází. A na množství úkolů na zítra radši ani nemyslet. Vyprat a pověsit prádlo, nádobí umýt, KSPí seriál opravit, vyhrabat a poslat věci k ČLO, nemluvě o pracovním dni na téma bakalářka. Ale to se zvládne. A jsem ráda, že víkend byl fajn. To jsou nakonec věci, co se počítají.
Podíl KSPáků v labu je momentálně fascinující. A dvě školy jsou zlo. Vyplnila jsem uživatelské jméno, heslo a prý tůdle. Tak jsem obojí vyplnila znovu, heslo tentokrát opravdu pečlivě. Zase nic. Při třetím vyplňování uživatelského jména mi došlo, že bych na matfyzu nemusela používat to FELí :)
A jde se spamovat… Nebyla jsem v náladě na práci, tak jsem koukla, co je na blozích a tak vůbec… A když už jsem se chystala zmizet, všimla jsem si titulku „PŘÍMÝ PŘENOS: OBČANSKÁ VÁLKA V KYJEVĚ! V ulicích leží desítky mrtvých těl“. Nezkoumala jsem podrobnosti, ale v hlavě mi okamžitě naskočila jedna písnička. Vojna v priamom prenose, idú správy…
Zajímalo by mě, co kdo provedl zrcadlům v umývárkách. Místo sebe jsem v nich zahlédla jen jakousi neupravenou ubrečenou holku.
Chvil, kdy přemýšlím, jestli mi za to ten vztah vůbec stojí, je celkově velmi málo. Spíš než kvůli racionální úvaze, že lepších kluků je málo (přestože si to myslím), je to kvůli tomu, že mi v tom vztahu „prostě je dobře“. Dnešek k těm málo chvílím ale rozhodně patří. No fakt, mám tohle vůbec zapotřebí? Já vím, těžko odpovídat bez znalosti kontextu. A jakkoli bývám jinak sdílná, na tohle se ptát nezkoušejte, permission denied.
A vůbec, tahle stránka začala generovat nějak moc nerobotích přístupů. Čas pár návštěvníků vyděsit, ještě by na mě někdo našel něco kompromitujícího. Vypadl na mě dnes útržek mých vzpomínek. Nejsem si úplně jistá, kam jsem to jela, evidentně přes Muzeum, hádám z Dejvické na Holešovice. Možná na sraz s mámou, kdo ví, jistotu vzal dávno čas. Ten soubor byl prý naposledy změněn 23. října 2013 v 15.08, a to bych tipla, že byla jen nějaká oprava překlepu. Pojmenováno příhodně otázky z metra.
Kde asi ten pán přišel zrovna k takové jizvě, nebo spíš jizvám, jaké pečlivě malují maskéři hrdinům různých akčňáků? Jak dlouho ji může mít?
A ta paní, copak asi čte za knížku? Nosí brýle pořád, nebo jen na čtení? A už dávno, nebo až poslední dobou?
Copak asi hraje do sluchátek tomu mladému muži?
A ti dva chlapci, co se spolu baví, znají se ze školy? Nebo jsou to naopak kamarádi, co studují něco jiného?
Ta paní, co na první pohled vypadala příšerně namyšleně, nevypadá spíš, jako by rozmrkávala slzy? Stalo se jí něco? Ocenila by, kdyby se jí někdo zeptal? Nebo je jen unavená a těší se do postele?
A ta elegantní dáma, co stojí nade mnou, měla bych jí nabídnout místo? Nebo bych ji tím spíš urazila?
Co všichni ti lidi, kterých jsem si v nacpaném vagónu ani nestačila všimnout?
Pro kolik lidí je přestup tady na Muzeu rutina? Bojí se někdo z nich, že zabloudí? Kolik z nich by dnes raději jelo někam jinam? A je mezi nimi někdo, kdo si musí připomínat, že tentokrát má nastoupit na opačný směr?
Ten mladý muž, co si při spatření stařenky s evidentně plnou jezdící taškou poposedl o kus dál od dveří a ještě se na ni usmál, naučil ho ohleduplnosti život, rodina, nebo ji v sobě měl vždycky? A copak asi loví na mobilu?
A tamhleten pár, tak spontánní mezi rezervovanými cestujícími, odkud se ti dva asi znají? Jak dlouho jsou spolu?
Kampak jedou, že jim stojí za to přebíhat po nástupišti do jiné části metra?
Kdo z lidí, co jdou po jezdících schodech, pospíchá, a kdo jen nerad čeká?Proč jsou města anonymní, a přece plná otázek?
Pfff, ajťáci. V osm večer spousta lidu, v osm ráno ani noha. Aspoň že s osmou ráno začíná oficiální pracovní doba (aneb dokázala bych se sem vrátit, i kdybych si nevzpomněla a toho ISICa si s sebou nevzala). Nu, každopádně hurá do práce :)
Vznikalo to zpětně, ale co na tom. Asi to místy nic neříká, ale to se stává O:)
Ten čas se mi určitě jenom zdá. Určitě není zítra, určitě mám spoustu času se vyspat a tak vůbec. No, toliko k mému plánu jít dnes do postele kolem desáté :) Počet nových mailů jsem odhadla docela přesně, zato s tím, jak moc se mi zkomplikuje matfyzí rozvrh, jsem tedy nepočítala ani trochu. Ale to všechno nějak dopadne, bude muset. Pokoj je připravený na návrat spolubydlící a já bych měla jít spát, zítra se plánuji tvářit vzorně, pracovitě a tak vůbec :) A zapomněla bych na to hlavní, ten skoro týden se moc povedl!
Spám! Moc jinak se třetí zápisek se stejným datem asi komentovat nedá, ale chvíli se tvařme, že to se smí. Trochu mě mrzí, že aktuálně nemám krokoměr, zajímalo by mě, kolik jsem toho dnes nachodila. Nemluvě o tom, že jsem dnes své nohy vůbec nešetřila. Poté, co jsem se trochu zapomněla doma, jsem se z pokoje na Švanďák dostala za čas podezřele blízký pěti minutám (což se dá dokázat jen tak, že se člověk nejpozději u brány do petřínských zahrad rozeběhne a nejdříve u křižovatky na Švanďáku zastaví). Tam jsem navíc nenaskočila do nějaké tramvaje či autobusu, nýbrž svižnou chůzí pokračovala na Karlák. Po schůzce s vedoucí bakalářky (taky běžně necháváte doma přesně ty podklady, které máte prezentovat?), někdy kolem druhé odpoledne, jsem spokojeně odšupajdila na matfyz pořešit pár maličkostí. Tam jsem si, řekla bych tak deset minut před třetí, vzpomněla, že jsem chtěla využít termín pro zapisování známek do indexu. Na Karláku. Od dvou do tří. Povedlo se mi vyučujícímu dovolat a ověřit si, že můžu přijít ještě kolem čtvrté (protože když už na tom matfyzu jsem, přece nezmizím, než všechno dořeším, že), načež jsem si trasu Karlák - matfyz prošla ještě v opačném směru. S tím, jak se mi plány časově vymkly z rukou, jsem si místo plánování velkolepé večeře koupila v Bille pár housek a sedla na autobus domů. Dneska prostě nebyl vhodný den na vylézání Petřína.
O něco později to vypadalo na další urychlený přesun na Švanďák, ale trocha experimentování s IDOSem ukázala, že na některé přesuny se vyplatí vyrážet z kolejní zastávky. Cestou jsem zas předváděla svou snahu „za běhu optimalizovat, jakkoli to aspoň trochu jde“, takže jsem se svezla 143kou na Vozovnu Střešovice, tam nastoupila do objevivší se 174ky jedoucí na Hradčanskou, kde jsem krásně chytila tramvaj osmičku, kterou jsem plánovala sjet na Strossmayerák, ale nakonec jsem z ní na Kamenické přestoupila do pětadvacítky, která přijela z té Vozovny Střešovice :) A když jsem se vracela, mohla jsem předvést vzornou, svézt se Cčkem na Vltavskou a tam vzít právě 25ku, nicméně jsem se rozhodla tradičně tlapkat z Muzea na Karlák. No, když jsem tam přecházela silnici, zahlédla jsem 176ku nabírající lidi, což jsem neměla šanci doběhnout. A tak jsem si ji nadbíhala na Jiráskovo náměstí. Nemívám problém ujít desítky kilometrů na výletě, ale sbíhání kopce mi dobře nedělá. Do té míry, že se mi u Tančícího domu skoro pletly nohy. Ale stihla jsem to. Dokonce s rezervou semaforového cyklu.
A teď bych tu měla přestat psát o obyčejných dramatech všedních dnů, raději bych měla poklidit a sbalit se. Chceme se snad trochu toulat po kopcích, tak asi zapomenu na svou lásku k sukním, nechám je doma a raději si sbalím něco víc do terénu. Třeba boty, které mají podrážku nejen na ozdobu (nechcete někdo začít vyrábět boty, které shora budou krásné dámské a zdola pevné a použitelné?). Vezmu si knížku nebo dvě, zato počítač nechám doma. Jsem na sebe zvědavá, ajťačka skoro týden bez přístupu k Internetu. Na druhou stranu ajťačka propagující, že se od počítače neumí odtrhnout, ale umí se bez něj obejít. Pfff, a stále jsem nezkontrolovala, potažmo nedoplnila pohotovostní pytlík. Nu, snad v něm nechybí nic důležitého, jinak mě ještě zítra ráno čeká obíhání různých obchodů. Dobře, já jdu přestat sepisovat své myšlenky do digitální podoby a jdu raději opravdu balit a spát a tak vůbec. Krásný zbytek týdne!
Při pohledu na sluncem zalitou hvězdárnu je těžké věřit, že venku je únorový den. A já protestuji, neb hořící svíčka na stole i hrnek teplého čaje v tlapkách pak působí poněkud nepatřičně. A taky si tu filosofuju o tom, jestli náhodné přehrávání je nějaká forma osudu. Tak zas něco za něco a příště nic.
Zase zapomínám jít spát. Na to, že bych zítra měla udělat vše, co má být hotové do konce týdne, to není úplně optimální. Hlavou mi víří klasické obyčejně neobyčejné vzpomínky. Držím knížku, ve které se zrovna prozkoumává spousta cizích světů. Vedle mě pospává kluk, na kterého – samozřejmě kromě případů, kdy tomu tak není :) – nedám dopustit. Autobus mířící do Prahy, která mi stále je mnoha způsoby cizí, vjíždí do zatáček, které už se pár lidem staly osudnými, a z radia začne hrát písnička, o které si jsem jistá, že ji znám. Než mi dojde, že to je písnička o „cudzom meste plnom cudzích ľudí“, ozvou se první slova, „nič už nie je také, aké bolo predtým…“
Jsem z těch, kterým vyhrávající rádio v autobuse nijak nevadí, alespoň obvykle. Dnešek do obvykle bezproblémově spadal, navíc hráli moc pěkně. Jen mě to asi naladilo poněkud písničkově :)
Když jsem zas po nějaké době zvedla hlavu od knížky, byli jsme tam, kde nikdo nejezdí těch předepsaných padesát. Obvykle ani já ne. Kvůli modrým světlům blikajícím někde v dálce jsem se do knížky ještě chvilku neponořila, ale o pár minut později jsem vykoukala jen záchranky a auta možná na přejezdu. Zbyla nejistota a zvědavost, taková ta, která živí média, a bulvár zejména. Podobná zbyla o něco později, když se kolem zastávky na Karláku s patřičným houkáním prořítila dvě velká hasičská auta s jedním menším. Lásko moje, tohleto je atmosféra velkých měst. Pro bonus body jsem dvě nápadně podobná hasičská auta potkala jet směrem na Karlák, když jsem tlapkala k Arbesovu náměstí, neb interval autobusu jsem moc šťastně nechytila a čekat deset minut na místě se mi nechtělo.
Teď s trochu ironickými myšlenkami na „paní má se má“ předvádím typickou Karrynku, a místo tajného doufání v něco, co by mě ve finále velmi těšilo, si přeju to, co se očekává. Třeba jen proto, že sama žiju příliš povrchně na to, aby mi věci přebité reakcemi okolí dělaly radost. Nebo dokonce jen proto, abych mohla jednou dávat k dobru historku :) Ale teď je ze všeho nejvíc čas sepsat si úkoly na zítra a zaplout do pelíšku, ať zítra všechno zvládnu a navzdory vysoké škole si od úterý můžu až do konce týdne udělat jarní prázdniny.
Procmail už zase procmailí o něco spokojeněji a pomalu se seznamuju s checkmailem. Datum už se mi na požádání umí synchronizovat podle sítě, ještě by to chtělo zautomatizovat celé. Různé rc soubory se už na pár strojích odstěhovaly do gitího repozitáře a zbyly po nich jen symlinky. Zato ID3 tagy na Linuxu budou věc docela veselé a MPD mě zatím pěkně štve. Bastion stále chodí poněkud neoptimálně a při pokusu o pouštění Steamu pod WINEm mi pro jistotu přestalo fungovat WINE jako takové, grrr. To je tak, když někdo vezme hrabání se v počítači poněkud velkolepě a rozhodne se spolu s přerozdělením disku taky vyřešit tu spoustu maličkostí, co už si dobu slibuje. Ale to se časem zvládne. Podobně jako se někdy určitě roztřídí ta spousta zazálohovaných dat O:)
Zítra musím připravit podklady na pondělí, kdy snad dořeším ty věci ze zimního semestru, které být musí. Pak až do konce týdne volno… a potom se snad tvářit vzorně a pracovně a vůbec :)
Jsou chvíle, kdy mě matfyz děsí. Třeba když na něj skoro v osm večer přijdu a na chodbách potkám několik lidí. Jenže ono se tu dobře pracuje. Zvlášť dnes, povedlo se mi tu ukrást sluchátka a nechat si do uší hrát Nedvědy. Z původního na skok k Internetu se stalo testování úloh navržených na ČLO, zkritizování jedné z nich, u jiné zas zpochybnění vzorového řešení, a taky konečně oprava té mé. Ještě bych měla vyzvednout Obludu, druhou motivaci sem večer zajít. Disk má zřejmě úspěšně zazálohovaný, takže si zítra můžu hrát s oddíly, jak se mi zlíbí. Ale teď je asi čas vyrazit domů. Nechám si ještě naposled zahrát Tuněchody, pobalím si svých pár drobností, pozhasínám, zamknu a vyrazím vstříc nočnímu městu. V deset evidentně spát nepůjdu, a nevím, kolik si toho ještě dnes přečtu z knížky (o zbylých řešení MO-P nemluvě, ta se přečtou až před zítřejším opravováním), ale aspoň si užiju noční Prahu. Jupí!
Sítě za dva mrzí tím, že to není jednička, a těší tím, že vůbec jsou. Ostatně, speciálně na matfyzu nemá tenhle rok smysl známky hrotit, začala jsem špatně. Dnešní zkouška se nepovedla, a vlastně nevím, nakolik mě to mrzí. Kredity zkusím nalovit jinde a jestli si v semestru ještě domluvím třetí pokus, to se uvidí. Jen toho mám zas nějak moc na práci. Ale já si kus volna příští týden urvu!
Opravujeme MO-P. „Hm… jsem si jistá, že vidím `v c ypsilon`, a počítám, že to by nikdo nenapsal. … Ahááá, to je `vybereme`.“ Strhávat body čistě za škrabopis by samozřejmě bylo naprosto nepřijatelné, ale víte, kolik práce bychom si tím ušetřili do národka? Co je špatně na „algoritmu v jazyce“? A netají se teď středoškolákům, že interpunkce není sprosté slovo?
Snad poprvé jsem se opravdu bála otevřít výsledky zkoušky, bála, jak to dopadne. Dopadlo! Mám optimalizaci, a co víc, mám ji na Cčko! Jo, já vím, že u spousty předmětů váhám, jestli bych C brala, ale tady jsem šla ke zkoušce s velkou ztrátou už ze semestru, tak hlavně, že to je :) Teď ještě aby ty zítřejší sítě dopadly též :)
Jdu si hrát na grafomana! A taky na Facebook a podobné výmysly a dělit se o blbosti :) Fóra informující o uživatelích online mají jisté kouzlo, zvlášť když na nich člověk zahlédne známé jméno. Chladný den a horký čaj k sobě krásně ladí, jen do sítí se mi pořád nechce. Ne že bych neměla den času, ale… svého času jsem si chtěla hrát na vzornou :) Kamsi mi odběhla spolubydlící, bude párty! Tedy, pokud se přehrávání písniček z alba Honzy Nedvěda dá považovat za party :) Někdy mám zrovna chuť na něco jiného, ale písničky Nedvědů mě chytají za ouško kdykoli, a k chvílím pohody nějak patří. Nápad prozkoumat okolí smíchovského nádraží o kus lépe a najít zastávku Na Knížecí byl zahozen asi tak rychle, jako se objevil, ale prováděla jsem místo toho jiné špatnosti. Spousta věcí se nějak bortí, ale stejně mám pocit, že takhle je to správně. Příjemný pocit. A s trochou štěstí ne sen, po kterém přijde kruté probuzení.
Zvedneš ruce a tleskáš nad hlavou. Možná proto, že svůj tleskot sama neslyšíš, ale chceš dát najevo své ocenění. Všechny zvuky k tobě doléhají jako přes nějakou špatnou izolaci, ale teď nechceš řešit, že zítra pořádně neuslyšíš. Rytmus další písničky tě opět strhne k tanci, alespoň dá-li se pohupování v bocích a opatrné mávání rukama v mezeře mezi lidmi nazvat tancem. A až na závěr přijde nějaká parádní hitovka, vykřičíš si během pár chvil ještě hlasivky, protože hudba prostě strhuje. Obzvlášť pak hudba obohacená o jeden pár rukou kolem tvého pasu. Takové prý jsou vodnářky. Nechají se chytit za ruku nebo kolem pasu, zatímco jejich duše si všímá zázraků.
Pokud vím, klasická literatura uznává pouze ich-formu a er-formu (pche, aspoň sie-formu by mohli uznávat taky). Možná i proto jsem o svých zážitcích vždycky tak ráda psala v „du-formě“. A možná jen proto, že mi to prostě je bližší. Asi existují i lepší způsoby přípravy na zkoušku než vyrazit na koncert, ale ty já nechám těm vzornějším. Ne že bych se snad celkově vykašlala na své snahy a sliby, jen nic se nesmí přehánět a někdy je odreagování se to nejlepší. Přestože pak zbývá jen doufat, že to zítra „nějak dopadne“.
Je těžší odpouštět sobě než odpouštět ostatním. Asi je to přirozené, že? Třeba proflákaný den. I to je asi přirozené, že se stane. Ani nevím, nakolik mě to mrzí, ale bojím se, že se mi to vrátí a pak toho budu litovat. Na druhou stranu, celý život jsem občas proflákala kus času, který by se hodil, i ve chvílích, kdy o něco přeci jen šlo, ať už to byl Svaťák, nějaké dřívější zkouškové nebo třeba jen trocha času do termínu projektu, a zatím jsem to vždycky nějak zvládla. Akorát se potřebuju zítra vybičovat k tomu, abych opravdu něco udělala. A když ne, kopejte do mě, prosím, ať se vzpamatuju.
Tak zase další rok. Pfff, nějak stárnu O:) Budu trochu patetická a ke krásně symetrickému číslu si daruju odpuštění a naději. Ne, nekoná se odpouštění žádných životních hříchů, jen té kupy proflákaných hodin v době, kdy se to zrovna dost nehodilo. A naději, že od filosofie „Jak já to proboha zvládnu?“ se dokážu naprosto přirozeně vrátit k „He? Proč bych se toho měla bát?“, a tedy že místo řešení, jestli všechno zvládnu, bude potřeba se jen postarat o to, abych to zvládla. Všechno nejlepší, Karry :)
Achjo, už zase se děsně flákám. No, ale to se snad ještě zachrání. Někdy je úžasné, když si špatně pamatujete mapu (a jste líní vytáhnout si tu, kterou máte v batohu). Třeba když se před vámi při hledání cesty objeví směrovka na nádraží Praha Smíchov, severní nástupiště. A když pak vylezete na zasněženém nádraží ve chvíli, kdy tam regiojeťáci provádějí jakési manévry. Když pak zjistíte, že už jste nad tím nádražím několikrát šli, a nakonec najdete ten most přes řeku, který jste původně hledali. Navíc se dařilo i všechno možné zařizování. Teď už jen ta práce aby taky šla.
Pfff, ten čas jsem snad ani nechtěla vidět, zvlášť když vezmu, že ještě chvilku nepůjdu spát. Ale co už, to mám z toho, jak se flákám.
Usoudila jsem, že zkusím přistoupit na hru „nemožné, potažmo nestíhatelné existuje“ a nějak omezím seznam svých aktivit a cílů. Udělala jsem si nějaký rozumně optimistický odhad, kolik můžu mít přes běžný týden času, kolik ho spolknou školy a bakalářky, sepsala si seznam věcí, kterým bych se chtěla věnovat, a začala si hrát. Když jsem došla k tomu, že bych nejspíš měla zahodit aspoň čtyři pětiny věcí, které dělám, měla jsem chuť okamžitě se vrátit k filosofii „všechno se stíhá, když se chce“, ale zatím hraju dál.
Sepsala jsem si tedy ke všemu, proč tu kterou věc chci dělat, jaký pro mě má nějaký přínos v „reálném“ životě a co jsou naopak důvody se tomu nevěnovat. Pak jsem slova velice nesystematicky převedla na čísla, sečetla první dvě hodnoty, odečetla třetí a seřadila.
Privilegovaně prošlo KSP, MO-P, ČLO, Pralinka a PoŠkole (a nechávám ke svému dalšímu zamyšlení fakt, že průnik privilegovaných aktivit s prvními pěti v hodnocení má velikost dva). Na body pak TeX, vlastní přepis jabberového skriptu pro weechat (což možná znamená, že budu mít tak do konce prázdnin použitelného IM klienta), japonština (dala jsem si záležet, aby se vešla :) ) a zkoušítko (zajímavé, to jsem tu nikdy nepropagovala… ale vlastně dává dobrý smysl ho mít někde nahoře). Na divokou kartu pak ještě DDR :)
Zajímavé je, že třeba dotažení webu je až někde v pětině seznamu, a rozchození blogu ještě dál (ano, to je asi důvod, proč tahle stránka dneškem definitivně zdivergovala a stala se něčím blogovitým), no a třeba iKobra je beznadějně v poslední části seznamu (věci, které skončily s nekladným počtem bodů).
Tak jsem zvědavá, jestli mi tahle snaha k něčemu bude. Nu, uvidíme. Třeba jo :)
Ne tedy, že bych se hned v zápětí nezačala nehorázně flákat (vážně, s tím kdybych něco provedla, pomůžu si tisíckrát víc :) ). Proto je taky tolik, kolik je, a já nejen nespím, ale ještě chvíli nepůjdu. Těch pár příkladů na optimalizaci si totiž neodpustím, a jestli se připravím o pár dalších povídek, to si ještě rozmyslím. Na druhou stranu, seznam úkolů na zítra se nějak nafoukl. Nu, vraťme se k tomu, že uvidíme :)
„Jo holka znáš to, je to divnej svět, a neptej se, když nechceš znát odpověď“ zpívají Chinaski v jedné své písničce. Tuším v Láskopadu. Vůbec by mi neuškodilo, kdybych se tím byla posledních pár dní řídila. Jsem uvězněná ve vzpomínkách na sny, kterým naprosto nerozumím, byť mám pocit, že bych měla, a neumím na zítřejší zkoušku, na kterou jsem vůbec neměla jít. Shání mi někdo tu pořádnou dávku optimismu?
Aktuálně to vypadá, že budík, co ráno nejspíš nezvonil, by na dnešku mohlo být to nejhorší. Ne že bych to chtěla zakřiknout, ale bylo by to fajn :)
Mám pocit, že včera byla správná chvíle se zase ozvat, včera, hned jak jsem přišla z logiky. Podělit se o fakt, že mám v indexu další známku, která je mnohem větší poklonou mému zkoušejícímu než mně, a že cítím další závazek. Postěžovat si, že procházím svou soukromou partnerskou krizí. Radovat se, že roky hraní si s weby k něčemu byly. Říct, že o víkendu jsem měla trochu krizi a zdálo se, že ani tentokrát pocit „jo, bude to fajn“ nevydrží, ale že jsem ho zase našla.
Často v pokoji pálím svíčky, mám je ráda a fascinuje mě pohled na jejich plamen. Dneska jsem ji zapalovala s myšlenkou na někoho, koho jsem neznala a jehož příběh mi nikdy oficiálně nebyl povězen. Jen… někdy nejde neslyšet. Dneska se slova nechtějí dát polapit. Krásně tančí v mysli, ale než je zachytím, utečou, a já místo nich lovím jiná, která tak dobře nezní. Nevím, co bude dál. Nic se nestalo, ale to neznamená, že se nic nezměnilo.
Mám pocit, že dnešní den byl ve znamení spojů ujíždějících před nosem. Asi to není úplně pravda, ale hlavně to není to nejdůležitější. Přinesl další důvod děkovat silám mezi nebem a zemí (byť tedy, dneska se tyhle síly jmenují pan profesor Matas), večer plný smíchu a taky vidinu toho, že ani zítra si neodpočinu :) Zjištění, že mé tělo možná občas snese půl litru syceného nápoje, asi 40 nových mailů, výhled na bezvadné odreagování, další ránu snům o volném týdnu ve zkouškovém a vůbec spoustu jiných maličkostí.
Zas procházím obdobím, kdy mám pocit, že jsem na nejlepší cestě k tomu trochu si uspořádat život a něco provést s tou spoustou nedotažených nápadů a nesplněných slibů (byť u části z nich to asi bude znamenat zahodit). Tak třeba by to období tentokrát mohlo trvat déle než pár dní, to by bylo fajn. A přestože jsem vždycky mluvila o Pamatováčku a Sněhulákovi, možná, až ten život trochu urovnám, začnu napsáním provizorního blogu :) Na druhou stranu nevím, jestli by se mi pak po téhle jeho náhražce nestýskalo O:)
Až tak škodolibé nejsou! Trojka je sice ošklivá známka a myslím, že mám na lepší, ale co už. Mám OZD!
Takhle to bývá, snažíte se, jdete do sebe, plníte věci, i když se vám nechce, a výsledkem je čtyřka ze zkoušky (dlužno podotknout, že za ten výkon bych si ji dala i sama). Nemluvě o tom, že s tou včerejší zkouškou to stále vidím bledě. Snad i loni zkouškové začalo lépe, a že to loni zdaleka nebylo optimální. Někdy mám pocit, že síly mezi nebem a zemí jsou pěkně škodolibé. A nejhorší je, že teď se stejně chci snažit i dál. Ale jestli se mi brzy nezačne dařit lépe, tak tu pořádnou dávku optimismu budu potřebovat dřív než k narozeninám.
Jsem zvědavá, jak dlouho budu psát do data rok 2013 :) Vstup do nového roku bych si uměla představit i o něco povedenější, ale co už. Palubní deník založen, ale odkazovat na něj zatím radši nebudu O:) Jednou na to bude lepší chvíle. Nu, ať se nám ten nový rok líbí :)
Tak už to občas bývá. Spousta práce na krku a věnovala jsem pár hodin něčemu úplně jinému, práci, která potřeba nebyla a která ještě zdaleka není hotová a někdy ji budu muset dotáhnout. Ale ono je to někdy potřeba.
Na bowlingu jsem hodila 146 a večer zčásti probrečela. Příliš mnoho věcí je zásadně špatně a já mám chuť si zas někde nastavit status „Who's gonna come 'n' hug me tonight?“. A něco udělat s tím, že „časy se mění a já se změnila mimo ně“. Ale čeká mě práce. Ještě jsem to nevzdala. Je za mnou snad půl rok (víceméně) planých slibů, ale život doufám ještě nekončí.
Dneska se mi povedlo vyrobit pořádný průšvih ohledně šumperské instance Putovních přednášek, tak jsem zvědavá, jestli se ho povede i napravit. Na SVP nějak nezbyl čas, jsem zvědavá, kdy si ho udělám. Ale nutně musím tenhle týden. I tak je to v mnoha ohledech pozdě. Došlo mi, že nevlnkuji (ve správné webové alternativě) texty tady na Korábu, to budu muset někdy napravit. Překvapí někoho, že Pamatováček ještě není?
Dneska na mě zas všechno nějak dopadá, přitom od pátečního večera hlavně odpočívám. Ha, třeba to je tím :) No, ale zítra budou jogurty, vnutím si nějaké ovoce a třeba i to pomůže :) A pak holt pracovat a pracovat. Co jsem chtěla, to mám.
Tak si zas jednou zahrajeme na blogování O:) Času se moc nedostává, tedy třeba na Koráb vůbec, ale snažím se nějak válčit. Putovní přednášky možná i proběhnou, na DODu budu zřejmě propagovat Pralinku a školy taky plus mínus zvládám. Teď hlavně pohnout se softwarovým projektem. A dotáhnout ten Pamatováček a ty Přednášky a tak. No, ještě chvíli, a naučím se zvládat nezvladatelné :)
Volná chvilka nezbyla, samozřejmě. Dokonce nezbyl čas ani na Pamatováček. A při posledním předstírání toho, že si organizuju život, jsem došla k tomu, že prioritní pro mě teď je právě Pamatováček a pak Sněhulák. Do toho se po mně pořád chtějí úkoly a měla bych začít velmi rychle řešit semestrálky. Suma sumárum, Koráb si asi ještě chvilku počká. Ale snad ta chvilka aspoň konverguje k nějakému rozumně malému číslu.
Tak jsem byla prohlášena za čarodějku ... to abych se těm počítačům naučila rozumět. A taky něco udělala s touhle věcí, která se z informace o výstavbě stránky zvrtla v mikroblog. Ale na víkend se plánuje KSP a Pamatováček. Ale uvidíme, kolik se toho opravdu zvládne, a jestli nakonec nezbude volná chvilka.
Dnes se mi povedlo fascinujícím způsobem porušit svůj Režim všedního dne. Ale možná to, že na člověka po víc než půl roce vypadne sbírka drabblat dokumentující jeho nejsilnější zážitky odkudsi, je víc než dobrý důvod pro takové porušení.
Ovšem zítra bych se ho zas měla snažit dodržet, a ve středu holt využiju děkanský den k tomu, abych se trochu vyspala. A práce se odkládá na někdy pak.
Občas mi někdo či něco připomene, že co člověk jednou vypustí do divokých vod Internetu, může být nalezeno. Mé věrné duše, jsem ráda, že vás mám.
Odpověď na otázku volného času je asi jasná z množství nového obsahu. Ale už mám sestavený rozvrh, který s prací na Korábu počítá! Teď ho jen začít dodržovat... Ale tak, je třetí týden semestru, to teoreticky stále dává přes dva měsíce prací (a extrémně naivní naději, že ve zkouškovém to bude ještě lepší :) ). Jen je šílené, že na skamarádění se s novým programem si člověk čas udělá hned. Ale i ten web bude!
... a dokud blog nebude, budu si srdíčko vylévat tady O:) Jaká je šance, že se začátkem semestru mi přibude volný čas? :)
Někdy je docela těžké vydržet. Zápočťák z neprocka se úspěšně bránil celý víkend, kód v práci neposlouchá. Vzala jsem si sportovní věci, abych mohla na stěnu -- lezení se přesunulo na jiný den. A sportovní oblečení nakonec nebylo jediné, co jsem brala zbytečně. Hromadí se věci, které je potřeba udělat, a nepřibývají ty, které už jsou hotové. Snad se to zlomí ... a už abych měla ten blog, ať si mám kam takhle vylévat srdíčko O:)
Zatím jsem své velkolepé plány nevzdala, jak by se možná mohlo zdát. Ale s tím, jak často teď dojíždím do Prahy, zbývá strašně málo času na páchání něčeho užitečného. Něco málo se stíhá v autobuse, ale psaní stránek v mně zatím nepříliš blízkém jazyce (přecházím z PHPka na Perl) není pro tohle optimální činností. Nicméně se stále počítá s tím, že ten obsah sem opravdu přibude!
S trochou štěstí již brzy vypluje na moře Internetu Karryin Koráb. (Mimochodem, nechce mi někdo nakreslit úžasný obrázek korábu? ^^) Budoucí kapitánka si totiž dnes trochu zafilosofovala a došla k tomu, že by se s ním opravdu, ale opravdu mělo něco udělat.
Jestli věci půjdou skvěle, tak se tu objeví paluba i kapitánčina kajuta, přístavní krčma a taky drby o Dobrém světě, dalekohled ke sledování jedné padající Hvězdy, v podpalubí Koráb přiveze SWÉ, Sněhuláčí záležitosti, třeba i nějaké zkoušedlo nebo schvalovadlo, a jednou možná bude i (i)Kobra.
No a pak bude moci Koráb zamířit do přístavu Querrinai, přivážet nové zvěsti o biofantastice a o Lingua Magica a o různých dalších projektech. Aspoň v to doufám.