Měla bych raději dělat něco užitečnějšího než se pokoušet o zbytečné diskuse. Nebo než se hrabat v zákonech. Budu se muset rozhodnout, jestli zítra nepůjdu tak daleko, abych vyhodila hotové jídlo. Můj oblíbený bílý jogurt se totiž zjevně nesnese s ananasem. Sbírat kroky ve chvíli, kdy se celý den hlavně snažím učit, je dost problematické. A zítra se budu muset učit ještě poctivěji než dnes. Řádově. Bojím bojím.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli nejít přespat na matfyz, páč se tu zase koná nějaká šílená akce. Sice venku, ale hluku je z toho pomalu víc jak z akcí tu na bloku. Tedy, teď už chvíli ne, tak snad to vydrží. A budu muset někdy, nejspíš zítra, trochu spacifikovat nádobí. Funguju teď lehce v nouzovém režimu a začíná to být znát. Ale aspoň do zítra to počká, teď tu stejně kupa nádobí schne. Takže teď už jen úkolníčky, knížka, postýlka, spánek :)
tar -czf lab.tar.gz .Uááá!
^C
rm tar lab.tar.gz
rm lab.tar.gz *
Myslím, že jsem měla radši jít dělat tu večeři…
Juhů! Vedoucí práce mi navrhla Ačko! To znamená, že si chci obhajobu vážně dobře připravit. Ale dopadá na mě stres z odborné části. Konečně mi došlo, kolik se toho po nás chce. Na to, že mám zítra jinou zkoušku, z pátka na sobotu toho moc nenaspím, páč PoŠkola, a tedy v sobotu celkově budu fungovat jen tak napůl, je to hodně drsné. Ale ono se to zvládne. Musí.
A měla bych začít být hodná na své nožky. Nejen na svá chodidla, která trpí v zásadě už jen tím, že jsou, ale i na zbytek. Včera jsem při vrhání se ke koši vrazila do lavice, z čehož mám teď na stehně bezmála deseticentimetrovou fialovorudou modřinu. Teď jsem si šla umýt tlapky, nenašlapovala dost opatrně a jen si najednou uvědomila, že padám. Prostě jsem neustála množství vody na zemi. Padala jsem naštěstí dobře, dopředu, ale nijak by mě nepřekvapilo, kdybych se zítra probudila s modřinou přes půl kolene.
A nepovedlo se mi vařit, fňuk. Někdy během dne jsem si s nadsázkou říkala, že případné uvaření vody na čínskou polévku se jako vaření asi nepočítá (někdo si totiž do úkolníčku hrozně „chytře“ napsal uvařit večeři). No, objednání jídla v McDonaldu se nepočítá určitě. Jenže co člověk nadělá, když je o půl desáté kdesi daleko od domova?
Taky mi přibyly obecné úkoly do dnů příštích. Oprášit posilovací kroužky (tedy, jako první krok zjistit, kde vůbec jsou), víc dřepovat (abych se postavila i ve chvíli, kdy už nohy dostaly trochu zabrat) a časem asi přidat ještě něco na posilování paží. Ovšem teď už mám jako úkol jen vyhodnotit úkolníček, sestravit zítřejší a zaplout do peřin.
Mám neprocedurálko! Zkoušející tedy několikrát zdůraznil, že si myslí, že mám na lepší známku, a že kdybych chtěla přijít znova, napíše mi to do SISu jako omluvený termín, že na čtyřku to dnes rozhodně nebylo, a za tu trojku jsem se mu sama omlouvala, ale je pravda, že na lepší známku obzvlášť ten malý test nebyl. Trochu mě to mrzí, ale jelikož příští termín se kryje s FELími státnicemi a poslední červnový mírně koliduje se stěhováním z kolejí, myslím, že trojka je dobrá známka.
Měla jsem dneska zase možnost uvědomit si, jak různě jako jednotliví orgové nejspíš přistupujeme k opravování KSPčka. Dostala jsem další důvod ty FELí státnice vážně dát. Nepomohla jsem dnes Poškolákům. Počítám, že příští rok se vrátím k b-týmačení, a jsem zvědavá, jestli pak budu užitečnější. Místo užitečné práce jsem asi hodinu pročítala komentáře k jednomu blogovému článku. Pfff, ještě že mé okolí je tolerantnější.
Jen, jak jsem neplánovaně řešila KSPčko a taky jak se mi protáhla zkouška (a jak jsem ještě vařila a tak), neudělala jsem dnes moc užitečných věcí. Doufám, že zítra to bude o dost lepší. Ale snad ano, snad se to zvládne.
Proklínána budiž Karrynka, že se stále nenaučila mít ve svých věcech (a souborech) pořádek. Požehnány budiž systémy, které umožňují stažení odevzdaných domácích úkolů i po více než roce. Ale té zítřejší zkoušky se stále bojím. Nicméně doufám, že se to zvládne. Byla by to velká úleva.
Myslíte, že kdybych Evropskému parlamentu nebo podobné instituci předložila návrh na zákon zakazující tropická vedra mimo tropické oblasti, prošlo by to? Dobře, nebudu je tu urážet takhle okatě. Stejně i kdyby to prošlo, zrovna dodržování takovéhleho zákona prostě nikdo nevynutí. Čímž se ovšem ta vedra nestávají o nic snesitelnějšími.
Doufám, že pohled do Číny dojde, jeho posílání byla dost komedie. S objekty pro sous to vypadá mnohem nadějněji než před pár dny. Můj systém se mi stále nezhroutil (ťuk ťuk ťuk). Analýza (tentokrát mnohem korektněji poskytnutých) dat už běží, snad na ni nebudu zapomínat příliš často. A příliš dobře chápu, proč na to někdo chtěl GUIčko. Vedoucí práce mi asi navrhne Bčko, fňuk. Zjistila jsem, že mé oblíbené rybí prsty jsou z Polska. Já vím, že člověk nemá mít předsudky, a chutnat mi tím nepřestaly, ale… Všední den a všední spousta maličkostí :)
Ovšem teď přijde ještě celkem všední pozdní večer, přípravy na spánek a tak, načež se skutečně uložím do postýlky. A čas, kdy to skutečně nastane, bude nejspíš mediánem za dosud zmizelou část června. Toliko k mé snaze chodit spát mezi desátou a jedenáctou. Ale třeba se to ještě spraví, až udělám zkoušky, odstátnicuju, vydáme první sérii, … :)
Chm, slibovala jsem později večer (ovšem už před týdnem) veseleji laděný záznam? Nu, nějak na něj tehdy nezbyl čas (mé záznamy o chození spát, které jsem si opravdu začala vést, tvrdí, že spát jsem šla opravdu pozdě). Další den jsem v autobuse dala něco dohromady na papír v sešitě, a snad to někdy přepíšu i sem, ale bezprostřední radost z fajn víkendu už v tom byla místy schovaná.
Tenhle víkend alespoň v některých chvílích taky neprobíhal úplně optimálně, ale už na mě aspoň jako ráno tolik nedopadá zoufalství ze začarovaného kruhu. Já ve své podstatě věřím tomu, že věci se spraví poté, co přestanete úpěnlivě chtít, aby byly lepší, ale jak to má člověk sakra přestat chtít, když už se to tak dlouho nelepší?
Nu, ale jinak to, pominu-li ta úděsná vedra, byl myslím fajn týden. Strahovská čajovna je celkem příjemná, zkoušku z protokolů jsem nakonec dala na jedničku (!), zkoušku z PDT tedy o něco hůř, ale přijatelně, ve čtvrtek se pořádně vyspala a v pátek nachodila spoustu kroků, přičemž jsem si zvládla pořídit nitě na zašití sukní. Konečně jsem se dostala na DMD piknik, a ač to pro mě byl příííšerný babinec, celkové dojmy byly nakonec dobré.
A mám zápočet z neprocedurálka, ale budu muset uhnat zápis do SISu a dořešit zkoušku. To se mi totiž po zjištění termínu státnic celé ošklivě zkomplikovalo. Ale ono to půjde. Mimochodem, státnicuju v úterý 17. června. A vypadá to, že před fajn komisí. Jsem zvědavá, kdy přijde strach a obavy, že to prostě nedám :)
A tímto končím, jdu si obstarat večeři (pfff, opravdu chci v tom pařáku smažit jídlo?) a zkusit ještě udělat část práce.
Bože, já snad přestanu jezdit domů. Nebo si tu budu zalézat do svého pokoje… ale přijde mi, že na to, abych seděla několik hodin zavřená sama v místnosti, vůbec domů jezdit nemusím. Achjo. Neumím pracovat při puštěné televizi, a mám spoustu práce k udělání.
Veseleji laděný záznam se snad objeví později večer.
Pfff, vážně si tu statistiku, kdy chodím spát, budu muset začít dělat. Třeba mě to totiž donutí chodit spát rozumně.
Z úkolů na dnešní den nemám skoro nic, což je hloupé. Ale zápočťák na neprocko už je snad jen o nasypání dat (a sepsání dokumentace a vytvoření testovacích vstupů a tak vůbec, fuj), tak snad ho během víkendu zvládnu dodělat. Tedy, ideální by bylo program dodělat ještě zítra a poslat aspoň k symbolickému otestování. Ale uvidí se, jak to půjde.
Zjistila jsem, že na Smícháč to vážně není daleko, asi mi stojí za to tam chodit pěšky. Našla jsem dnes zastávku Praha-Smíchov Na Knížecí, juhej! Můžu si říkat, že Smíchov mám úspěšně zmapovaný :) Taky jsem našla o kus příjemnější cestu k železničnímu mostu a šla po druhé straně než poprvé, dokonce jsem tam šla v době, kdy jel vlak :) Albertov mi zas o něco lépe zapadl do mých představ o Praze – posledně jsem měla za to, že je kousek od Karláku, ale jízdní řády na tramvajové zastávce se tvářily, že odtamtud tramvaje na Karlák vážně nejezdí. Nu, dneska jsem zjistila, že za rohem je další instance zastávky Albertov, odkud tramvaje na Karlák samozřejmě jezdí :)
Po troše váhání jsem porušila svou téměř zásadu a navzdory tmě vyrazila na Petřín pěšky. Dlouhodobě to mám tak, že sbíhat ho sbíhám klidně za tmy, vybíhám pouze za světla. Ono je to tedy svým způsobem naprosto absurdní, protože kdyby mi někdo zastoupil cestu směrem dolů, do kopce se mi bude utíkat blbě, zatímco když mi ji zastoupí směrem nahoru, s kopce seběhnu. Ale stejně není problém mě případně nechat projít a vynořit se pode mnou. No, opustím děsivé scénáře a budu ráda, že jsem v pořádku došla :)
Zbývá posčítat úkoly (dnes to bude smutné bilancování), naplánovat ty zítřejší a s nadějí, že zítra budu vzornější, zaplout do peřin.
Bože, kterej blbec mi napsal do úkolníčku jít spát do deseti? Co hůř, komu přišlo jako dobrý nápad napsat si do úkolníčku na stejný den taky věci typu uvařit pořádné jídlo? Speciálně, kdo mi tyhle věci píše do úkolníčku, když se z množství (ne)splněných úkolů v úkolníčku večer odvozuje, kolik času mám další den povoleno věnovat Nesnění? Už hrubým odhadem tak měsíc totiž zkouším systém, který zatím zdá se funguje. Těžko říct, jak dlouho mu to vydrží – nevím, jestli jsem v tomhle výjimka, nebo jestli je to běžný jev, ale co se týče takového toho, že 30 dní stačí na vytvoření zvyku (a v kolika variantách to ještě existuje)… tak jsme se zasmáli, a teď zpět do reality.
Nu, splněno všechno mít evidentně nebudu, ale něco ještě asi dotáhnout zkusím. I tak by ale bylo fajn jít spát řekněme do půlnoci, ať můžu zítra rozumně vstát. Ostatně, zítra těch úkolů bude taky víc než dost. A já ještě pořádně nenaspala úterostředeční noc.
Představovat si, že KSPí schůzka skončí do osmi, nebylo až tak naivní, jak by se mohlo zdát. Skončili jsme někdy po půl deváté. Asi ve tři čtvrtě na deset jsme vylezli před budovu a usoudili, že na IPSkovou procházku nepotřebujeme IPSko :) Zkrátím to, domů jsem přišla asi ve dvě ráno :) Na Holešovice jsme totiž došli chvilku před půlnocí, ale rozprchli se až po jedné. A přiznávám, byla jsem ráda za Jendu s jízdními řády, a ještě víc za to, že se mnou jel o jednu zastávku dál. Proti nočním spojům v jejich podstatě nic nemám, ovšem proti individuím, co jimi cestují, mám často nepříjemně mnoho. Bylo příjemné vidět, že 53ka odjela z Moráně dřív než autobus z Karláku, ale stejně bych to i příště viděla na procházku z Lazarské. V každém případě trajdat noční Prahou s bandou fajn lidí je báječný zážitek.
Jen u jednoho človíčka mě překvapilo, jak dospěle na mě najednou působí. Ono to není špatně, jen… překvapivé. Netuším proč, a netuším, od kdy by to tak mělo být. Jasně, přeci jen čas nezastavíš, ale vždyť s KSPáky se vídám každou chvíli, a navíc jsme jen o málo starší.
A přemýšlím, jestli jsem nedávno lehce žasla nad přátelstvími na poslední chvíli. Já se snad ještě stihnu naučit být fajn spolubydlící.
Nu, teď je ale čas vrhnout se na zachraňování toho mála, co zachránit stíhám.
Tak jsem si zkusila rozmyslet, co bych měla stihnout za červen a jak to sesadit. Leze z toho plán, který je sice v tomto (teď už navíc zkráceném) týdnu poněkud vražedný, ale jinak podezřele fajn. Jsem zvědavá, co přesně se pokazí.
Byť tedy, bylo by dobré nezapomínat, že on ten výčet není ani zdaleka kompletní. Někam se bude muset vejít spousta práce kolem KSP, možná i kolem Pralinky a kdo ví, co se ještě vynoří. Ale stejně. A jak to tedy, viděno mýma nebojácnýma očima, vypadá?
Občas mi něco připomene, jak úžasnou mám spolubydlící. A přemýšlím, jestli může pokorným být někdo, kdo sám své chování za pokorné považuje. Oponent mi za bakalářku navrhuje B, což mrzí tím, že to není A, a těší tím, že jinak je to velmi dobré hodnocení. Mám radost, že za námi zůstal kus práce, byť když mě na noze hřála rozpálená nádrž s benzinem, mísily se mi v hlavě myšlenky všelijaké. A vlakům pořád věřím víc než letadlům. Jen dnes večer na zastávce jsem si pohlídala, abych se podívala na nedělní jízdní řády. To je ten posunutý skoro víkend.
Píšu záznam, u kterého netuším, jestli vůbec může někomu dávat smysl. Možná ani, jestli ho bude zítra dávat mně. Ale to nevadí, takový dnešek je. Zítřejší dopoledne bude patřit mně… a dál se uvidí. Odpoledne zkusím nějak rozplánovat červen. Ovšem teď si jdu vzít knížku a o půl hodiny později, než byl plán, konečně zaplout do peřin.
Na školních chodbách,
kde nejsou zas takové fronty,
povídáme a mě hlavou běží
něco o přátelstvích na poslední chvíli,
víme o sobě jen málo,
ale je to víc než dost
na pár slov,
na trochu radosti,
na naše sdílené veselí,
ale jít chci domů.
Trajdám dusným dnem
a můj ublížený výkřik
„Hej! Podvod!“
mířený na autobus,
co mě právě předjížděl,
zanikne v dunění
uhánějících aut.
Je horko a je volno,
dneska smíme nedělat nic,
a dneska smíme dělat cokoli,
ať je to jak chce náročné,
ať na to jak chce není čas,
dneska vyhrává obyčejné „chci“,
ale na lavičku, kde jsem včera
po půl jedné ráno
čekajíc na autobus seděla,
si dneska sednou nesmím,
je čerstvě natřená,
a tak sedím na kameni,
je ještě vyhřátý
od dnešního slunce,
nohám už se v botách
zase nechce být,
ale dneska zůstanu slušná,
stejně už přijíždí autobus.
Na kopci vystoupím
do ohromně uklidňující bouřky,
kterou víc slyším
než cítím,
ale která hladí,
a jak celá získávám
tečkovaný vzor,
vím, že příští dny
budou dost těžké,
ale vlastně moc fajn.
Dojít na kolej rozumně suchá jsem nestihla nejspíš o ten jeden autobus. Možná jen o mou neochotu rozeběhnout se při prvních kapkách. A tak jsem si cestou od vrátného vyslechla něco o hastrmanech a rybníku :)
Ovšem lepší počasí jsem si snad ani nemohla přát. Mám takovéhle plískanice ráda jako kulisu, když si člověk dá pauzu. Ne pauzu měřenou množstvím odložené práce, ale pauzu měřenou absencí pocitu, že by člověk měl dělat něco užitečnějšího. Protože při tomhle počasí je o to úžasnější vypnout, sevřít v tlapkách hrneček teplého čaje a jen tak být.
Achjo, můj milý ze mě má srandu :) A já zjišťuju, že ve skutečnosti vůbec nejsem tak zkažená, jak si myslím :D Ovšem tu písničku z hlavy asi zase nějakou dobu nevyženu.
Bakalářka mi dala zabrat. Původně jsem doufala, že ji v úterý odpoledne vytisknu. Pak jsem doufala, že v úterý večer bude hotová. Pak jsem počítala s tím, že ji dodělám kolem půlnoci, hned po poslední konzultaci. Pak jsem si říkala, že holt pojedu domů nočním autobusem. Pak jsem přemýšlela, jestli náhodou nepojedu už denním. Pak jsem zjistila, že už fakt nemá cenu jezdit na kolej. Vlastně ani jít spát.
Nicméně bakalářku jsem nakonec umlátila – díky ohromné pomoci několika korektorů snad i na slušnou kvalitu – a pak ji místo přednášky (achjo) vezla dát svázat. Přemýšlela jsem, jestli to nenechat po přednášce, ale jednak to začínalo dost hořet časově, jednak bych asi na přednášce stejně usínala, tak jsem poslední přednášku o barvách odpískala. Ale škoda to je, to jo.
Původně jsem počítala (to když plán ještě zahrnoval návrat z knihařství před začátkem přednášky), že někdy do dvou budu doma a půjdu si lehnout. Nakonec jsem se zabrala do nějaké zatím naprosto zbytečné práce pro KSPčko a kolem druhé teprve dorazila. Ale jít spát jsem se přeci jen odhodlala. Když jsem se za denního světla přikrývala, připadala jsem si naprosto nepatřičně, a když jsem se schoulila pod dekou, říkala jsem si, že pokud do čtvrt hodiny neusnu, holt vylezu a budu fungovat… a pak už mě probudila až volající maminka :)
K večeři jsem si koupila nanukáč. Chvíli jsem dokonce váhala, jestli je směs cukru a tuku krátce před spaním dobrý nápad, ale pak jsem došla k tomu, že když na to mám chuť, ano, dnes to je dobrý nápad. A cestou z obchodu jsem spořádala pár koleček kuřecí šunky, když jsem u těch ohromně zdravých nápadů :)
Možná si tu někdy brzy budu filosofovat na téma „A diplomku začnu dělat včas! Byť tedy, bojím se, že toho prostě nejsem schopná…“, ale dneska spíš zamířím do postýlky. Zkouškové, kdy musím dodělávat několik zápočťáků, dělat matfyzí zkoušky a zvládnout FELí státnice, bude drsné i bez toho, abych už teď chodila spát pozdě. A navíc jsem si slibovala něco o dočítání knížky O:)
Chm, už to tu bude chtít buď nějakou obezličku pro jakés takés stránkování, nebo konečně ten opravdový blog. Ale vím, jak jsem na tom aktuálně s povinostmi, takže obezlička je řádově reálnější.
Zas na mě padá nálada, kdy se mi nechce nic dělat, ale dopsat bakalářku prostě a jednoduše musím.
Dneska to byla komedie, jela jsem do Prahy v pět, abych v pohodě stíhala na koleji vyzvednout zapomenuté screenery z testování a přepsat z nich data do semestrálky. Někdy před osmou jsem dorazila, našla desky z testování, ovšem ouha, screenery nikde. No, po nějaké době na telefonu s mým milým se ukázalo, že jsem je skutečně neodnesla já, nýbrž on. Grrr! Ono tedy, já bych se stejně musela na koleji otáčet někdy takhle brzy, nebo by to minimálně bylo vhodné, ale když vezmu, že hlavní motivace byla dostat se k věcem, které tu nikdy nebyly, je to lehce na pěst :)
Vedle nechuti dělat něco užitečného trpím i chutí ládovat se asi tak do nekonečna sladkým. Velmi to svádí, a zásoby tu jsou, ale budu se muset uhlídat, jestli zas nechci skončit někde téměř v depresích. Tomu, jak to celé (asi) funguje, pořád rozumím jen zčásti, ale už mám vypozorováno, že speciálně ládování se věcmi typu klasická čokoláda, nebo ještě hůř čokopomazánka, s odstupem času prostě vede k horší náladě.
Budu si muset pořídit nějakou krabičku či desky speciálně na pohledy, už mám doma čtyři úžasné pozdravy od čtyř náhodných lidí po světě :) Dva pohledy bych navíc měla zítra poslat :)
A přemýšlím, jak zvláštní je, že ještě nemám pořádně rozchozený blog, a už existuje něco, co jsem s ohledem na jiné lidi nezveřejnila. No, čas přesvědčit se, že přeci jen mám začít pracovat :)
Vole. Uhm, pardon. Obvykle nebývám sprostá. Já jen… včera večer jsme prozpívali několik hodin, znělo všechno možné, ale když jsme zpívali Reklamu na ticho, praskla struna a kytarista neměl náhradní, tak jsme dozpívali. A teď koukám na Net…
Tak toliko k tomu, že jsem chtěla začínat poetickým nesplněný den mi do pokory schází. Jsem zpátky ze sousu, nakonec autem. Vůbec se mi nechtělo se opravdu otočit a odejít, ale nakonec jsem samozřejmě musela. Byla jsem tu tak o deset minut dřív, než bych došla z vlaku, který by asi tak jako tak býval odjel beze mě, a o dvě hodiny dřív, než bych došla z pozdějšího; viděla jsem cestičky k Rumburku i za světla a mohla si chvilku užívat nálady, na kterou zase budu vzpomínat, až někde zaslechnu pořád jsem to já, pořád jsme to my, pár přátel na cestách. Ale tu trať si někdy projet musím.
Jsem ráda, že jsem spoustu lidí mohla na rozloučenou obejmout. Jsem ráda, že mám ze sousu dobré pocity. Jsem ráda i za podivnou náladu, která se mě chytla, a hlavně za všechno, co pomáhalo zbavit se jí. Slibuju si udělat nějaké mantřičky a taky mám ohromnou chuť naučit se lépe zpívat. Celé to byla pořádná dávka fascinace a pokory. Těší mě, jak málo jsem vlastně unavená, obzvlášť proti jiným sousům.
Myšlenky jsou divoké a zmatené, utlumené tím, že už jsem přes dvě hodiny doma a stihla jsem válčit s bráškovo počítačem i mobilem. Ale jsem si jistá, že odjet předposlední týden posledního bakalářského semestru, když mi zbývá ještě spousta nesplněných povinností, organizovat soustředění bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.
Od čtvrtečního rána (tedy spíš středočtvrteční noci) mi tu leží článek, o kterém jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli ho zveřejnit, nebo ne. Ale docházím k tomu, že ho nechám skrytý. Jen z něj možná někdy zkusím vytáhnout atmosféru rána, kdy člověk po plánovaně probdělé noci poslouchá tichoulince hrající písničky a hlavou mu víří nekonečné otázky.
Ještě že jsem dneska byla venku. V pátek jsem od poledne seděla na matfyzu, pročítala a korigovala spousty textů, přepisovala jedno řešení, kdy mi vhodná slova ani neutíkala, ale pro jistotu se vůbec nechtěla ukázat, … Ale pominu-li stres z toho, že jsme na objekt chtěli dorazit kolem šesté, a v osm jsme odjížděli z Prahy, vlastně jsem si i tuhle kupu práce užívala. Podobně jsem si užívala cestu, byť některé věci bych si klidně odpustila (nééé, vůůůbec nemluvím o tom, jak nám už za tmy zničehonic praskla guma a my měnili kolo – na druhou stranu jsem ráda za vzpomínku na auto, které zastavilo a lidi se ptali, jestli si poradíme).
V sobotu dopoledne jsme vyrazili na průzkum terénu a později jsme šli s účasníky, večer jsem s nimi navíc řádila na seznamovačkách, ovšem je pravda, že ještě později večer jsem se snažila sedět nad prací. V každém případě sobota byla z hlediska mého výskytu venku fajn. Zato v neděli jsem pořádně nevylezla. Celé dopoledne jsem přednášela, o poledním klidu i během kusu odpoledního programu jsem se snažila dělat na semestrálce do TURka (pořád z ní víc není, než je, achjo), večer korigovala texty ke hře a později večer zas pracovala na TURu.
Dneska ráno jsem odvážela Tomana (taky vám přijde jako dobrý nápad, když jsem měla poprvé řídit bez nějakých rad a porad, jet cizím autem po cestách, které neznám? :) ), po snídani jsem zase přednášela, byť jen část dopoledne. Po přednášce jsem se vrhla na bakalářku, nechala tuhle práci přerušit obědem a zase se k ní vrátila. Ovšem po svačině jsem se vyrazila podívat ven, a tam mi došlo, že o alespoň krátké, zato časté, vyrážení ven prostě nechci přijít :)
Běhala jsem zas jednou bosky (a asi bych si měla umým alespoň nohy, než půjdu spát), a přestože vnímám různé kamínky a podobné veselosti asi víc, než je budu vnímat na konci léta, bylo to skvělé. Co na tom, že mě včera bolelo (asi) bříško malíčku tak, že jsem skoro nemohla chodit :) Ale ono opravdu, jak jsem pobíhala venku, vůbec mi to nedošlo, nebolelo to, nic. (Jen by mě zajímalo, co s ním vlastně je a jestli za to můžu já.) Taky jsme házeli s talířema, a zjistila jsem, že mi to už zase vůbec nejde :) Tak jenom doufám, že kdybych měla zas někdy možnost zahrát si ringo, šlo by mi lépe.
Bez ohledu na to, jak blbě to může někomu znít, fascinuje mě má fascinace. Během soustředění mě dlouhodobě fascinuje asi každý, koho potkám, a spoluorgové zejména. Přestože sous teoreticky hrozí spoustou krizových situací, tady bych ty lidi chtěla poznávat dál a víc a lépe. Pobaveně sleduji, jak si hrajeme, jak se umíme škádlit a provokovat, večer nemůžu odtrhnout pohled od obličejů, z kterých zmizely jinak vždypřítomné brýle, zjišťuju, čeho si kdo všímá a co kdo poslouchá, prostě milion věcí. A ani mě nemrzí, že tohle je nejspíš možné jen proto, že to právě za pár dní zmizí. Že jednoduše není možné být na sousu neustále, i kdyby „na sousu“ mělo být v rámci běžného školního života. Ale návrat do reality bude asi drsný.
Svým způsobem, ještě že mě pak čeká tuna práce. Ostatně, už možná i půl hodiny bych se měla věnovat něčemu užitečnému, ale někdy je potřeba věnovat se věcem, které nejsou užitečné viditelně. Na bakalářce už toho moc neudělám, zato až za chvilku skončí Šarády, vrhnu se mezi účastníky a zkusím ulovit obětní beránky na testování do TURu.
Jinak jsem ale zvědavá, jak se to celé ještě vyvine. Kdo by teď dorazil, asi by měl pocit, že musí celé soustředění zachraňovat, aby se nezhroutilo úplně, ale mně přijde, že to vlastně zvládáme dobře. Ne dokonale, to jistě ne, ale dobře si myslím, že ano.
Nu, ale teď zpět do digitálními technologiemi o epsilon méně dotčeného života (neb datlit příspěvek na pseudoblog, nebo si užívat soustředění pro začínající programátory je jen epsilonový rozdíl v mnoha ohledech – ale třeba v sociálním vyžití je to rozdíl mnohem větší).
Dnes mi slova utíkají, ať už píšu cokoli. Zajímalo by mě, zda dobře, že nepíšu text bakalářky, nebo zda je to právě proto, že myšlenkami jsem stejně u něj. A stejně si neodpustím další lekci toho, jak si odradit čtenáře :)
J'ai oublié presque tout de français et ça me mis triste. J'ai savu que les mots n'onts pas étés tchéque mais ils n'onts pas été intéressants pour moi. Le bus a été en retard peut-être, nous avons l'attendu, tous. Quand vous avez dit »Fait attention« à se garçon (est-ce-qu'il est votre fils?), j'ai appris que les mots onts été français et (et ça m'a mit surprise) j'ai commencé à les comprendre. J'ai regardé les enfants, le garçon et la petite fille, qui onts joué à l'arrêt. Ils n'onts pas parlé le même langue, je pense, mais ils onts été joyeux. Vous avez les regardé de temps en temps et le monsieur qui a été là avec la petite fille à rit. Ça a été très amusant aussi pour moi, d'y été et les regardé. Quand le bus est arrivé et nous sommes montés, vous avez bavardé un peu avec cette fille. Moi, j'ai été même plus triste parce que j'ai voulu dire quelque chose ou rire à vous tous mais j'ai été trop loin. À la même temps, par contre, j'ai été plus joyeuse et plus courieuse. Et vous? Qui etês-vous? Vous avez compris tchéque, je l'ai pouvu voir, et vous pouvez dire qulques phrases en tchéque. Mais votre prononciation n'a pas été tchéque. Plus, votre français n'a pas été français de quelqu'un qui appris ce langue à l'école. Et vous avez bavardé avec ce garçon en français, après tout. J'ai même pensé de descendre à la même arrêt pour être prés de vous pour plus des instants. Mais il y avait beaucoup de choses à faire et je suis reste au bus. Maintenant, je peux seulement me souvenir de ce voyage.
Zapomněla jsem francouzštinu a získala ostych. Ani nevím, co z toho mě štve víc.
Včerejšek byl zvláštní, takový podivně negativní. A bojím se o rajčátko. Ale doufám, že dnešek bude zas posun k lepšímu, ve všem možném.
Nějak nemám náladu být uháněna, a nevím, co s tím přesně udělat. Jak já nemám ráda ten pocit, že mě někdo do něčeho tlačí. No nic, to se vymyslí a zvládne.
Soustředění se blíží, a s ním i řešení cesty a vůbec všeho…
Mám zvláštní potřebu protáhnout své spoluorgy svým městem. Vůbec netuším proč. Ale chtěla bych jim ukázat ulici, kde bydlím, školu, kam jsem chodila, místo v parku, kde jsme kreslili křídami (ovšem tu příšeru, která vyrostla vedle, bych vynechala s chutí), zastávku, kde vystupuju cestou z Prahy, hřišťátko, kde jsme vymysleli spoustu špatností (všímáte si? Ne hrad, vězeňskou uličku, zbytky hradeb nebo jiné objektivně zajímavé věci, jen kus svého života).
A do toho všeho se mi motá milion dalších věcí, třeba že bych se zase někdy mohla vidět s rodinkou (zvlášť když naši nebudou doma, až se budu vracet, že). Navíc přece nebudu ignorovat, že mám část rodiny zrovna v pátek v Praze. Jenže v pátek je i to cviko, na kterém bych měla být. Momentální konstelace hvězd mi tak dávají něco jako tři možnosti, jak jet, které všechny mají své kouzlo a svůj důvod, proč jsou neskutečně hloupé. Dobře, ty možnosti jsou asi čtyři, ale nemyslím, že by ta čtvrtá byla o tolik lepší.
Tak já nevím. Začínám se klonit k variantě tři, ale mám pocit, že nevybírám dobrou možnost, jen tu nejméně problematickou. No, mám ještě pár hodin na rozmyšlení. A teď bych se měla hlavně věnovat práci.
Už nějakou dobu není zrovna hodina na vysedávání ve škole, ale to jsou ty blížící se termíny. Jen nevím, co bych bez toho matfyzu dělala :) Nicméně až mi můj milý odpoví, sbalím se a zmizím směr domov. Obludu si tu dnes nechám, však je pozdě, měla bych jít rozumně spát a zítra sem beztak zase brzy ráno přijdu.
Bylo by fajn častěji vstávat tak jako dnes. Probudila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli jsem nepřeslechla budík nebo tak něco, neb jsem se cítila krásně odpočatě, venku se smálo sluníčko, jednoduše vše nasvědčovalo tomu, že všechno kolem mě dávno vstalo. Lehce vyděšená jsem se tedy natáhla po nějaké časomíře, a můj napřed jdoucí mobil ukázal tři minuty do budíku :)
Stavovala jsem se dnes pro oficiální zadání bakalářky, a paní referentka si mě pamatovala jménem. To tak příjemně pošimrá ego :)
Navíc jsem s bakalářkou trochu pokročila. Zdaleka ne tolik, jak jsem si malovala, ale trošku přeci jen ano. Popravdě doufám, že zítra bude beta verze hotová a bude čas vrhnout se střídavě na testování a sepisování textu. Ten termín se totiž blíží velice ošklivým způsobem.
Ale to se všechno zvládne. A teď vstříc nočnímu městu, juhů!
Úsmev do zrkadla a môžem ísť kam chcem… lenivá rána mají své kouzlo :) A to, že jsem už stihla vyprat a pověsit prádlo, nijak nezneplatňuje onen náznak, že ráno bylo lenivé :) Teď už zbývá jen vyčistit zoubky a vyrazit vstříc spoustě povinností dnešního dne. Čeká mě střídavě byrokracie a práce na bakalářce, ale stejně se vlastně těším. Jen doufám, že dneska ta bakalářka půjde lépe než včera :)
… T_T
Chcete se mi smát? Otočila jsem se na postýlce, že ju tedy připravím na spaní, a zarazil mě nějaký řekněme výčnělek pod tlapkou. Samozřejmě že jsem z pod prostěradla vytáhla pohřešovaný povlak na polštář :) Nejhorší je, že jsem přesně na tom místě předtím pohledem i pohmatem několikrát hledala :) No prostě, spááát! :)
Relativita věcí mě občas baví. Když můj milý vyprávěl, že se chystá velká rodinná oslava, netušila jsem, jak bychom se všichni měli vejít. Když jsem se dozvěděla, že se včetně domácích počítalo s tuším 11 lidmi, nechápala jsem, jak tomu někdo může říkat velká rodinná oslava. Však na pouť, která bývala typickým důvodem k setkání větší rodiny u nás, dávno nejezdí tolik lidí, a stejně se nás sjelo… 16, pokud na nikoho nezapomínám. (Nechme bokem, že si vůbec nestěžuji, že tolik nás bylo až na to nedělní odpoledne.)
Pracovní prostředí matfyzu si asi pochvaluju často, ale ono pochval není nikdy dost (no dobře, ne že bych s tímhle názorem souhlasila, nicméně myslím, že bych přeci jen musela vychvalovat mnohem víc, abych to přeháněla). Je to tam úžasné, třeba kvůli lidem, kteří chodí a usmívají se, nebo třeba kvůli tomu, že tam někteří jsou pro každou špatnost a pak mi kupříkladu pomůžou šaškovat se stativem :)
Mé počítačové projekty typicky bydlí někde ve složce „Pracovní kout“. Možná by stálo za to do jejího názvu propašovat typičtější českou diakritiku, ale přesto je to dobrý důvod mít protestované chování s mezerou na cestě. Je totiž pravda, že v tomhle Linux za Windowsy pokulhává. Zatímco na Windowsech by si asi nikdo nedovolil tuhle možnost ignorovat, na linuxích systémech se to občas děje. Ostatně, nebudu si hrát na svatou, i já dneska honem záplatovala pár míst bakalářky, aby si to s těmi mezerami povídalo. Každopádně se mi dnes povedlo napsat kus kódu, který prostě nechtěl běžet, a ne a ne. Po troše hledání a experimentování jsem mimo svůj kód otestovala vrstvu pod ním, kterou páchají jiní lidé. A ona si sprostě nefunguje právě na cestách s mezerou! Grrr!!!
Navíc tedy, poté, co jsem dorazila domů drobounce rozladěná z této záhady, jsem se jala povlékat postel (přece ju nebudu povlékat hned ráno, jakmile si donesu vyměněné povlečení) – a zjistila, že povlak na polštář si podle všeho vzal dovolenou… Mám pocit, že je čas jít spát, třeba bude zítra méně záhadno.
Jen ještě trochu opožděně Happy Bonza Bottler Day! :)
S novým, byť lehce pošmourným, ránem se červenám a stydím za to, že sem se vešlo hlavně zklamání z nemizejících upečených věcí. Ani nevím, nakolik jsem včera ocenila kluky, že mi opravdu říkali Karry. Nevidím jim do hlavy, ale vím, že pro mě bylo vždycky trochu zvláštní začít někomu třeba po roce po dvou říkat jinak. Měla jsem radost, že mi moderování docela šlo, rozhodně na to, že jsem s tím do té doby neměla zkušenosti. Aspoň mi to přišlo, a ostatní též chválili, tak snad to opravdu bylo dobré :) A co teprve historky za oponou (a někdy i před ní) :) No, já jen, že včera to vlastně byl velice fajn den. A teď bych měla přestat zdržovat a vyrazit vstříc místu, na které Bůh pamatoval, narozdíl od mobilních operátorů :)
Cestou domů jsem marně stírala slzičky zklamání. Když jsem se kvůli pečení málem pohádala s rodinou a i kvůli němu šla spát tak, že mi ráno bylo z únavy fyzicky špatně, asi jsem doufala v něco víc, než že můj výtvor vůbec ochutná jeden jediný člověk. Zatím mám pořád chuť s pečením úplně seknout, protože jakkoli spoustu věcí dělám hlavně kvůli sobě, pečení mě sice baví, ale peču hlavně pro ostatní. Trochu tedy očekávám, že mě to ještě přejde, ale zároveň mi není jasné, jak bych se přesně měla při příchodu na squahsh zvládnout usmívat.
No nic, život jde rozhodně dál a já bych se na ten déšť venku měla trochu usmívat. Nebo si zazpívat, páč dokud se zpívá, ještě se neumřelo :)
Ráno bylo, jak se dalo čekat, náročné. Trošku hloupé je, že v autobuse jsem pořádně neusla, ale relaxování se zavřenýma očkama snad trochu pomohlo. A protekční zázemí matfyzu má své kouzlo :) Ručník sebou sice nemám, ale po sprchování můžu přeci schnout v oblečení, a zuby se též příjemněji čistí v malé skorokoupelně. Navíc mám umytou formu, když se na to naši večer netvářili (pfff, když se v jedenáct večer nesmí v paneláku mýt v ruce nádobí, přijde mi něco špatně). Ale teď už bych měla pádit na Karlák, nebo mě kluci právem zakousnou.
Další den do sbírky těch, kdy se ke svému tělu rozhodně nechovám tak hezky, jak bych mohla a měla. Vymlouvala bych se na blížící se termín bakalářky (brrr!), ale na to jsem asi příliš upřímná :)
Doufám, že jsem dnes pomohla, ač jistě ne takovou měrou, v jakou bylo doufáno. Jenže takovou jsem opravdu nemohla, technicky to nešlo.
Našla jsem blogerku, kterou chci asi číst pravidelně! Uvidím, jak dlouho mi ten pocit vydrží či nevydrží, ale zatím mě její blog nadchl.
Můj článek o tom, zda dovolit blogu být, mimochodem už teď příííšerně dlouhý, asi začíná být připravený spatřit světlo světa. Nebo tedy aspoň být spatřen jinýma očima než mýma. Nicméně blog, na který ho pověsit, zatím není :)
Mrzí mě, že se pečení zdaleka nepovedlo tak, jak jsem doufala. A silikonovou formu na bábovku asi definitivně vzdávám a dojdu si pořídit nějakou klasickou. Ale stejně si asi zítra troufnu nabízet a budu doufat v nějakou tu pochvalu :)
V každém případě teď je čas jít spát. Hloupé je, že nevstávám za tři a půl hodiny (což by s probíháním koupelnou a tím, že neusínám na počkání, mohlo krásně vyjít na dva spánkové cykly), jak jsem si původně myslela, ale za dvě a půl :) No, doufám, že to se nějak zvládne.
Áchjo. Poslední dobou je něco špatně, tak často mívám chuť zmizet, nebýt tu, tvářit se, že s tímhle vším nemám nic společného. Přitom jsem tu bývala tak šťastná, svým způsobem hrdá na to všechno tady. Potřebovala bych, aby někdo zhodnotil, jestli jsem se tolik změnila já, nebo jestli se to tolik změnilo tady. Tak trochu bych potřebovala, aby mi někdo řekl, co je správné.
Zatím mám totiž pocit, že správné to tu bylo a být přestalo. A z toho je mi smutno asi nejvíc. Tak nějak do breku. Jak mám pak věřit, že jinde se to nepokazí?
No nic. Venku je nemájově, ale stejně byl výlet do města fajn a lov pohledů vcelku úspěšný. Už jsem asi zažila mnohem naplněnější dny (nejen nechval, obecně nehodnoť den před večerem), ale to nevadí. Někdy je fajn jen tak si odpočinout.
Jen pro zajímavost, co mě stihlo napadnout za zapomenuté věci čistě během chystání večeře:
A pak ještě pár věcí, které jsem stihla zapomenout znovu :)
Je zvláštní, že ve chvíli, kdy otevřu soubor, abych připsala nový záznam (no jo, to jsou ta provizoria), zapomenu možná i půlku věcí, které jsem chtěla zmínit, a netuším, jak vlastně začít psát.
Z testu z UFI mám hodně špatný pocit. Jakože opravdu špatný. Ale tak uvidí se, jak jsem říkala, je to volitelný předmět a vůbec nejhorší, co se může stát, že nebudu mít ekonomický minor. Ne že by mi to nebylo líto, ale třeba neudělat bakalářku by bylo o několik řádů horší. A vůbec, zatím to není opravené. Ne snad, že bych se chtěla nabádat k doufání, když ve výsledek příliš nevěřím, ale plakat nad tím zatím fakt nemá cenu.
Cestou z Kulaťáku na Karlák mi v hlavně vířily různé podivné myšlenky, těžko říct proč. Snad za to mohla absence smajlíků v SMSkách, které mi na začátku cesty chodily, snad rozčarování z toho UFI, snad se projevil nedostatek spánku, možná ještě něco úplně jiného. Ostatně, i počasí bylo takové podivné, příliš teplo na svetr, příliš chladno na tričko, s příliš mnoha dešťovými kapkami na slunečno a příliš velkým množstvím sluníčka na oblačno, … Ale vůně šeříků mámila jako vždy. Ostatně, to jsem se chtěla snad už před deseti dny ptát, jestli jste si všimli, že kvetou šeříky (a doufat, že se nedozvím, že už dlouho).
A když jsem u cesty, O(N)dru zahryznu! :) Ale na smažákové party se možná pokusím ukázat, mám ráda tyhle akce, o kterých se člověk dozví krátce předem v době, kdy si je časově naprosto nemůže dovolit :)
V menze na Karláku jsem z nějakého náhlého popudu mysli došla k pocitu, že oběd musím mít zdravý. Když si tak zpětně přehrávám ten den (tedy, tu část, která už uplynula), někdy s koncem oběda se mi dramaticky zlepšila nálada. Ale obávám se, že to spíš byla zajímavá náhoda :) A trochu mě mrzí, že jsem nezvládla s Mori prohodit víc slov, když už jsme naprostou náhodou skončily u stejného stolu.
Z přednášky se mi ani nechtělo odejít, ale účast na čtvrteční FELí přednášce mě žel neomlouvá z úterního matfyzího cvika. A ono cviko bylo nakonec vlastně fajn, což bylo samozřejmě fajn :)
Někteří lidé kolem mě mě nepřestávají fascinovat (uh, tohle lépe zní než vypadá), podobně jako mě, je-li to nějak možné, nepřestává fascinovat můj vztah k nim. Třeba jako klučina, který… jak to celé vlastně popsat? Mnohdy si cením jeho postřehů, mnohdy mu jsem za něco velmi vděčná, mnohdy bych ho za jeho chování zahryzla na fleku, a do toho fakt, že s ním prostě neumím mluvit. Jako opravdu, nepísemně, neschovaná za monitorem, klasicky. Ne snad že bych se začala červenat a nemohla nic říct, jen ty rozhovory jsou takové nijaké, podivné. Zrovna on je jeden z lidí, u kterých naprosto netuším, jestli bych ho chtěla poznat víc.
Mám spoustu hořících úkolů, a proto jsem dnešek vyhodnotila jako skvělý den pro prozkoumání nabídky pohledů pražské ZOO :) IDOS mi našel lehce bláznivé spojení zahrnující přívoz, o čemž jsem chvilinku velmi vážně uvažovala, ale tramvaj, kterou by pro to bylo vhodné chytit, jsem nestihla, tak jsem nakonec jela nudně tramvají na Holešovice a autobusem.
Úžasně mě nabila příjemnou energií jedna drobnost. Už jsme odjížděli ze zastávky, když řidič ještě zastavil, otevřel dveře a dovnitř vběhla nějaká paní. Ta navíc velice spontánně vyhrkla něco jako „Jé, vy jste hodnej, děkuju“. Občas takhle lidem závidím tu schopnost dát radost najevo. Já se často zmůžu sotva na to „Děkuju“, přestože si takových věcí velmi vážím.
Když už mi nevyšla cesta přívozem, koukala jsem po různých detailech z okýnka. Třeba jsem si takhle všimla, že na Holešovicích je takový ten klasický autobazar, s pár auty a podivnými střapatými věcmi u mě skoro asociujícími cirkusové šapitó O:) Takové jsme často prolézali, když mi bylo… no, dost možná jednociferně. Na Tyrolce vystoupila kupa matfyzáků (tedy, předpokládám, že matfyzáků, ač trojské koleje nejsou výhradně jejich), kteří si zjevně nechali ujít možnost vydat se v krásný den pěšky (no jo porád, já vím, trochu tolerance a nekritizovat hned ostatní, že věci dělají jinak; zvlášť když jsem v tom autobuse seděla taky, že). A u zastávky Čechova škola se podle všeho nachází jakýsi kemp, to bych si měla zapamatovat. Vím, že když jezdíme naše prázdninové expedice, často se na kempy ptáme „domorodců“. Občas nevědí, ale mám-li si sáhnout na srdíčko, nemám nejmenší ponětí, kde jsou v Praze kempy. Už dlouho si slibuju, že to musím někdy zjistit, leč zdá se, že někdo už nevydržel a vyslal horu k Mohamedovi :)
V ZOO mě nejprve mírně zaskočili tím, že pohledy se prodávají pouze v areálu, a hned vzápětí překvapili propustkou do areálu, ať se tedy dojdu podívat na nejbližší suvenýry. Vzdělávací centrum jsem obešla ze všech čtyř stran (u cedule „Tudy ne“ jsem měla nějaké poznámky typu „To je hezké, že tudy ne, ale kudy ano?“), ovšem vchod a následně i pohledy jsem našla :) Dokonce jsem jich spoustu pořídila, takže budu-li v dohledné době posílat pohled někomu, kdo má rád zvířata, mám z čeho vybírat. Nicméně snažila jsem se příliš nezdržovat a pokud možno rychle se vrátit, když už jsem tam byla poněkud protekčně (ač nevím, jestli jsem je tou rychlostí nakonec nepřekvapila :) ).
Po zastávce v ZOO jsem se ještě stavovala v Alze, vyzvednout si sluchátka. Většina mých známých by s nimi asi nechtěla mít nic společného, není to žádný zázrak, ale já s nimi mám výbornou zkušenost. Téměř neizolují okolní zvuky (to je výhoda, aspoň když chci vědět, co se kolem mě děje, nebo třeba slyšet, když mě někdo osloví :) ), hrají čistě (ne že by to s tím, co si hrát nechávám, bylo těžké) a hlavně – můžu je mít na hlavě hodiny, aniž by mě začala bolet hlava nebo uši. Nebo zuby, to už se mi u sluchátek taky dělo :) Ale tyhle jsem o prázdninách mívala na hlavě třeba deset dvanáct hodin, a žádný problém.
Ono tedy, občas, když přijde Barča domů, první, co dělám, je, že vypínám přehrávání písniček, a naopak občas když přijdu domů já, těsně po mém příchodu umlká hudba v pozadí. Někdy si nejsem jistá, jestli bychom spíš s Barčou neměly definovat průnik našeho hudebního vkusu a nechávat tu něco hrát oficiálně :) Ale takhle to asi taky může fungovat, a asi to ani není špatně.
Mimochodem, cestou z Alzy jsem velmi ocenila zastávku Prašný most, na kterou jsem těsně po jejím (znovu)zavedení děsně nadávala jako na úplně zbytečnou O:) Zvykla jsem si na ni a jsem za ni velmi ráda. Jednak je tu snazší přestup z tramvaje na autobus, jednak tu staví všechno. Teď to není úplně aktuální, ale třeba v době, kdy byla 25ka odkloněná přes Brusnici, takže na Prašném mostě by ještě stavěla, zatímco na Vozovně už ne, bych to bývala ocenila. Při čekání mě překvapila 22ka, zřejmě zatahovala do nějaké zvláštní vozovny, ale stejně je zajímavé vidět ji už takhle brzy mimo trasu. A následně přijela 25ka na Bílou Horu :) Ovšem to je podle všeho součástí nějaké výluky, část spojů je protažená.
A už vím, co jsem třeba zapomněla! Že jsem včera zas očima hledala tlačítko nouze – a autobusy, co jezdí jako 125, u mě prošly mnohem lépe; tlačítko jsem našla v zásadě na první podívání. Ovšem kdo ví, co jiného jsem zapomněla během psaní a ještě si na to vzpomenu.
Už tak se to ale zvrhlo v pořádně dlouhý záznam, takový deníčkový. Ovšem nedoporučuju považovat to za náhled na typický Karrynčin den. Vlastně si nejsem jistá, jestli něco jako můj typický den vůbec existuje :) Každopádně už jsem psala hodně. Dokonce i náhodné přehrávání mi začalo hrát něco divočejšího, do teď hodinu hrálo různé slaďárny (já za to nemůžu, to to přehrávání! A náhodou jsem za ně ráda, na pozadí se takové věci skvěle hodí).
Eh, dopsala jsem větu o přehrávání něco divočejšího, dozněly tóny Tak jedem' dál (prosím, neberte to tak, že tohle je pro mě divoké, jen divočejší než to, co hrálo předtím) a rozeznělo se Hey Jude :) No, občas tvrdím, že mé náhodné přehrávání má dobrý smysl pro humor. Co myslíte? :)
Ale tímto opravdu končím, jdu si opatřit večeři a ještě zkusit udělat něco užitečného, ať má hezký den i příjemný dozvuk v podobě dobrého pocitu :)
Je úžasné mít kamarády, kteří vás přijedou obejmout, třebaže už je mnohem víc noc než den. A taky chlapce, který vám odpustí vaření oběda, když se prostě nezvládá (ju, já vím, že bych mu mohla jednoduše oznámit, že to nedávám a že má smůlu, ale pšt). Někdy stačí krátké chvíle, malá gesta.
Jen si občas nejsem jistá, jestli bych sama neměla pro lidi dělat víc. Ale tak občas mi někteří za něco děkují, tak snad si ta gesta ostatních opravdu zasloužím.
Bojím se zítřejšího testu z účetnictví. Chtěla jsem se na něj dnes pořádně naučit, ale sotva jsem umlátila úkol (a kdo ví, jestli je dobře). Na druhou stranu, snad to dumání nad úkolem nebylo tak málo a zítra opravdu něco napíšu. A úplně přinejhorším, ještě pořád je to volitelný předmět. Zas jednou za to jsem opravdu ráda.
A nestihla jsem drabble, což mě mrzí. Ale jinak se mám chuť dělit o spoustu maličkostí. Nevzpomněla jsem si dnes, abych se Martina zeptala, jestli je možné, že se k němu jezdí kolem roztylského OBI. Nikdy mě to nenapadlo, ale dneska to tak prostě vypadalo. Ale překvapilo a pobavilo mě, že autobusy umí mít místo cílové stanice nápis „Přestávka“ a místo čísla linky ikonku kafete. A taky jsem se zatím asi nikdy nepodivovala nad tím, že jsem viděla autobus, co měl místo stanice psáno „Operativní záloha“. Rajče už si bydlí na mém stole, ovšem aktuálně má strašlivě povadlé listy – moc doufám, že je to jen tou nocí.
Plán byl po účetnictví dojít nakoupit, asi si u toho opatřit nějakou menší večeři a pak tedy vyrazit domů vařit. Jelikož jsem z matfyzu odcházela v době, kdy bylo Tesco zavřené (ano, to Tesco, které má do půlnoci), plán vzal za své a já zejména zůstala bez večeře. Ale teď už to zachraňovat nebudu, nepomohla bych si.
Spíš, přestože mi to zatracený účetnictví pěkně podrylo sebevědomí a spokojenost, se pokusím dodržet alespoň pár slibů a zásad, když už ne ty týkající se brzkého chození spát. S úkolníčkem z dnešního dne posčítám účty a stanovím limity pro zítřek, doplním nový úkolníček, proběhnu sprchou, to musím, a pak konečně zapluju do postýlky a zkusím si užít aspoň pár hodin spánku. Ovšem přiznávám se, že na sedmou si budík posunu ráda.
Ha, a já si úplně zapomněla říct o pomoc! Pátrám po nějakém pěkném českém ekvivalentu anglického „checklist“, a nic mě nenapadá. Poradí někdo?
Ten čas nějak hrozně letí. Nejen že to vůbec není tak dávno, co jsem měla spoustu času na různé zápočťáky (které teď hoří a vůbec netuším, kdy je udělám), není to tak dávno, kdy jsem měla spoustu času na řešení bakalářky, dokonce to vlastně vůbec není tak dávno, co jsem se nesměle zabydlovala na Strahově, zvykala si na status vysokoškoláka a všechno takové. Pfff, kde ty časy jsou?
Ne že by se snad od mého nástupu na vysokou nic zajímavého nestalo, to rozhodně ne. Taky v žádném případě nemám pocit, že jsem utopená ve studiu a úkolech, můj život se skládá z dramaticky víc zážitků než úkoly a spánek. Jen za posledních sedm dní bych těch zážitků dala dohromady víc, než by se vešlo do článku slušné délky. Celostátko ČLO, společná cesta do školy, nestihnutý autobus na kolej jako cena za pár minut vykecávání navíc, plánování perlího předmětu, úvod rychlopřednášky o Unixu, fajnový squash, vysoké kopřivy, …
Dlužno ovšem přiznat, že s tím spánkem to občas není slavné. Z víkendu jsem prospala snad polovinu a stejně jsem dneska ráno v zrcadle nevypadala úplně odpočatě. Inu, spousta lidí si plánuje, jak budou jednou šťastní a spokojení, já si plánuji, jak jednou začnu věci zvládat a pořádně spát :)
Dneska si snad dovezu rajče, spolubydlící bude mít radost :) A možná přidám i nějakou tu řeřichu a třeba i pórek, ale o tom si ještě musím pozjišťovat něco víc. Každopádně náročnější než to rajče určitě nebude.
Jen mám pocit, že s tím, kolik je toho uděláno, by zatím mělo být tak o dvě hodiny méně, než skutečně je. Čas vyměnit líné ráno za akční dopoledne :)
Tradičně se mi ve chvíli, kdy by mělo dojít na opravdovou práci, nechce nic dělat :) Dnešní téma DMD zcela záměrně vynechávám, plánuji místo psaní pročíst pár příspěvků. Měla bych opravit vzorové řešení seriálu a hlavně naskenovat opravená účastnická řešení, chci si na to vyškemrat účet na Příšerce. Taky by se skoro hodilo udělat úkol na PDT. A bakalářka čeká na další řádky. Zato za TUR už mě možná kluci chtějí zahryznout O:)
Mám radost, že jsme včera celostátko lingvistiky celkem zvládli. Dokonce jsem dostala oběd! :) Popravdě řečeno, byla to příjemná kompenzace za různé starosti, které jsem s tím (byť zejména už v pátek) měla.
Možná se mi přeci jen povedlo vymyslet rozumná pravidla, která budou fungovat i teď. Uvidí se. Ale bylo by to fajn. A na oslavu jsem si rovnou v NeoLuxoru koupila jednu pěknou cedulku. Jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než se dokopu někam si ji opravdu vyvěsit :)
No dobře, asi bych se měla vrhnout do té práce. Tak já jdu na to.
Pro potřeby rozhovorů a podobných věcí se plánuji tvářit, že předchozí záznam neexistuje. Ale jinak…
Upekli jsme chleba. Klasická šumava to není, ani být neměla, ale je to dobré. Upekli jsme i mazanec. Chutná dobře, jen to příště bude chtít nějakou magii, aby nepopraskal. Čarovali jsme sýrovou omáčku, a dopadlo to velmi chutně :)
Všímám si, že stále víc a víc tíhnu k různým tradicím. Jsem zvědavá, jak daleko to zvládne zajít :)
Pro samé vaření jsem neudělala žádnou pořádnou práci, jen pročetla pár (a podstatně méně, než jsem doufala) příspěvků z DMD. Ale vem to čert, to se spraví časem.
Ovšem zítra ráno musím ještě nabarvit aspoň pár vajíček, když už mi je vyhrožováno pomlázkou. Tak snad honem do postele, ať stihnu vstát :)
Záznam, co nedoporučuju číst, nechcete-li si o mně pokazit iluze…
Mám hodně slabou chvíli. Ale zjistila jsem, že z touhy skočit z okna už jsem asi vyrostla. Jen jsem si až dnes všimla, že je ten barák vlastně nakřivo.
Když jsem ve čtvrtek odcházela ze školy, potkala jsem Toma a nakonec jsme vydrželi řešit věci až do chvíle po začátku hodiny. S mou závislostí to není tak zlé, jako to bylo, už asi ani nikdy nebude. Ale o to těžší je vybičovat se k tomu, něco s tím dělat.
Chtěla jsem vidět, jak se dělá chleba. No nic. Naučím se to jindy. Možná. Nebo ne. Kdo ví.
Potřebuju si vymyslet pravidla, která budu respektovat. Proč jsem to před deseti lety dokázala, a teď už nedokážu?
A taky by se hodil někdo, kdo bude přinejmenším umět číst myšlenky.
Nic, jednou bude líp. Musí.
Co lepšího si naplánovat na prodloužený velikonoční víkend než dodělávání restů a udělání spousty práce? No, asi tak cokoli :) Přesto jsem si, zčásti v důsledku okolností, naplánovala převážně tohle. Jedním z úkolů bylo alespoň částečné protřídění papírů, které se mi tu v kupě „přetřídit“ hromadí už nějakou dobu.
Prošlo mi toho rukama spousta, včetně tak dvoucentimetrového štosu poznámkových papírků. Zbylo jich 16, a počítám, že část z nich ještě dneska poletí do koše (říkejme té tašce na papír koš). Tohle je na třídění papírů asi nejhorší. Drtivá většina jich je naprosto zbytečná, prostě se vyhodí. Ale člověk je musí jeden po druhém projít a zkontrolovat, protože mezi tou haldou balastu se občas objeví něco užitečného, co by se jen tak vyhodit určitě nemělo.
Kromě různých věcí, které jsem okamžitě přepisovala na místa, kde se znovu ztratí s menší pravděpodobností, jsem našla několik papírků s poznámkami, co napsat sem na pseudoblog, jakmile bude více času a méně únavy. Občas totiž, když se dostanu domů příliš pozdě, jen sepíšu dojmy z daného dne takhle na papír s tím, že do článku je zkusím seskládat třeba další večer. Nu, a někdy se další večer zvrtne, případně je z něj hned příští poledne, kdy u sebe ovšem nemám své poznámky :)
Vypadlo na mě, že jsem se toulala po Ladronce za dne (do té doby jsem ji znala hlavně z pozdních večerů). Chuť podivovat se nad tím (a pochvalovat si), že jak mám problém usínat za hluku, tak mi vůbec nevadí spát hned u trati. Měla jsem pocit, že Varhany, co nejsou Varhany, se na pseudoblog probojovaly i tak, ale zjevně ne, hledání na stránce se tváří neúspěšně. Taky tu nikde nevidím, že při ne až tak dávném úklidu pokoje jsem vyhrála pár peněz a našla účtenky, v kterých se poznávám. Selské mléko a banány, marska a orbitky. Ovšem co měla znamenat poznámka „zapomenutá adresa“, to mi není jasné. Jen mám matné tušení, že to měla být internetová adresa. Ale jaká, co, proč? Kdo ví.
Ostatně, nerozluštila jsem po sobě víc věcí, třeba co mělo být SPT v úkolníčku na jeden den. Plánováno mezi obědem a úřadováním okolo Putovních přednášek, nejspíš kolem půlky března. Fakt netuším. Takže prohlašuju, že to bylo buď vyřízené, nebo nedůležité. Taky jsem našla několik svých výkřiků do tmy z jedné IPSkové procházky. Vím naprosto přesně, k čemu patřily a co znamenaly první tři, což se rozhodně nedá říct o těch zbylých:
Ještě na mě někdy čeká projít popsaný sešit, to bude něco podobného. Šedesát listů poznámek z nejrůznějších situací, a hádám tak pět stránek vytahaných užitečných poznámek, které by ovšem byla věčná škoda ztratit. Ale to teď bude muset počkat, čas ubíhá a mám resty, které hoří víc, takže se jdu zase tvářit vzorně (wow, pomalu se to učím).
Že dneska v deset spát nepůjdu, mi bylo jasné už nějakou dobu. Zítra hádám taky ne, bude čtvrtek. Ale dnes to za to stálo, a věřím, že bude i zítra. A v pátek to třeba dopadne :)
Filosofie, že články budou zveřejněné ve stejném pořadí, v jakém budou napsané, zjevně nefunguje. Nechce se mi kvůli pár větám (přestože se nejspíš zvrtnou v mnoho vět) přepisovat ty dvě stránky z víkendu, psané rukou do sešitu (zase dvě stránky? Prohlásila bych, že se na papír nějak rozepisuju, ale ono to nejspíš nebude jen na papír). Ale na to se vymyslí nějaká obezlička.
Vlastně vůbec nevím, proč mě někteří lidé zaujmou a chci je ještě aspoň chvíli mít ve svém životě. Jasně, u lidí, s kterými už se nějaký ten pátek znám, umím obvykle dobře říct, co je na tom celém pro mě tak fajn, a taky dává velmi dobrý smysl, že si to chci uchránit. To moc nevysvětluje, proč se mi něco podobného má dít s lidmi, které potkám náhodou, na chvíli, nebo třeba obojí naráz. Natož proč bych jim měla, svým způsobem pro nic za nic, věřit. Ale občas se mi to děje. A jsem za to ráda.
Mám pocit, že bych si měla důsledněji hlídat, co na tomhle pseudoblogu zveřejňuju. Přeci jen občas se sem někdo podívá a občas někoho něco zaujme. Ale zas se na to kolikrát dívám pohledem, kterým to přesně takhle má být. Věci, o kterých píšu, patří do mého života, ať už jsou hezké, nebo ne. To nezneplatňuje tvrzení, že celý pseudoblog je obrovský klam, který spoustu věcí zatajuje a zbytek zkresluje.
Mimochodem, je úsměvné a krásné zároveň vidět, že jsem někoho nakazila svou tendencí všímat si spojení jako „strašně rád“ nebo „strašně moc“ :)
Já říkala, že to bude mnoho vět. No dobře, na mé poměry ne tolik, ale víc než pár :) Každopádně postýlka už nějakou chvíli volá, jde se spát :)
Pfff, měla bych se vrátit ke svému plánu chodit spát v deset. Tedy, ne že by to ve čtvrtek bylo nějak rozumně možné, ale :)
Našla jsem stejného blázna, jako jsem já! A je to úžasný pocit :)
Naopak kusé informace jsou nejen horší než žádné informace, ale horší i než rány z čistého nebe. Ale co, jaké věci přijdou, s takovými se popereme.
Teď už jen napsat seznam úkolů na zítra a zaplout do peřin. Moc nemyslet na to, jak moc jsem dneska prohrávala, a věřit v lepší zítřky. V té japonštině je to asi hezčí, ale věřím v zítřek, a tak dokážu dál jít za pokračováním svých snů…
A po delší odmlce se jde divoce spamovat O:) Pomalu se smiřuju s faktem, že psaní bere čas. A doufám, že nikdy nikoho nenapadne mi pro mé výtvory dělat problémy. Co všechno je u nás trestné, mě dneska docela zaskočilo.
Má nemístná zvědavost je stále silnější. A přece se jen tak nedovolím zeptat.
Cesty jsou v jistém směru nejhorší, a tak dnes bylo malé škobrtnutí. Doufám ale, že zůstane jen u něj.
A taky se mi lehce rozpadly boty, když jsme u těch cest. Áchjo :)
Jsem zvědavá, co přinese a nepřinese zítřek.
Před pár dny jsem zjistila, že jsem zapomněla zveřejnit poslední záznam. S ohledem na to, jak moc je depresivní, jsem se ovšem s jeho zveřejněním rozhodla počkat, abych zároveň s ním zveřejnila něco positivnějšího. Nejsem si vůbec jistá, jak moc jsem si pomohla :)
Nějak se dneska vůbec nezvládám soustředit na práci. V hlavě mi zní „zbylo pár drobných a stesk“ a já netuším proč.
Ráno jsem pomyslně vrčela na mě neznámé osoby. Včera nám totiž na Strahově netekla voda. Plánovaně, tak dva týdny dopředu všude visely papíry, že budeme ten den někdy od osmi ráno do jedenácti večer bez vody. Když jsem krátce po jedenácté na kolej přišla, voda stále netekla, ale dobře, to se stane. No, dneska už jsem na chodbách potkávala papíry, že přerušení dodávky vody je protaženo na celý dnešek. Grrr!
O víkendu jsem testovala své nové botičky (tedy, koupené na podzim, ale to jsem je nestihla začít nosit). Boty, které jsou na první pohled dívčí, ale nemají podpatek! A dokonce ani nejsou jenom látkový obal na nohu, nýbrž se aspoň trochu chovají jako boty. No, zkrátím to. Asi poprvé v životě jsem přišla ke strženému puchýři a nohy poctivě oblepovala náplastí :)
Učím se správně držet tělo. Začalo to nevinně, kdosi tu na matfyzu měl poznámku, že se hrozně hrbím. Od té doby si to občas uvědomím a snažím se tělo pořádně narovnat. Někdy je to docela veselé, když se snažím opravdu mít a chvilku si udržet správné držení a kolem sebe vidím spoustu lidí, co se hrbí tak, jak to jindy dělám já. Skoro si pak připadám blbě :)
Taky jsem si zas ověřila, že svět je neskutečně malý. Mini, mikro, něco takového. A nouze o náhody v něm skutečně není.
Ráno jsem šla kolem nádherně rozkvetlého stromu. Přemýšlela jsem, jestli nemám zastavit a udělat si fotku, ovšem nakonec jsem to nechala na pátek. Už teď mi to je trochu líto, neodpovídá to mému poněkud spontánnímu já :) A taky mi to připomnělo, jak jsem několik dní z koleje odcházela kolem sluncem zalitého kvetoucího stromu a přemýšlela, jestli si ho nevyfotit. Než jsem to stihla udělat, vrátila se zima a teď už je půlka kvítků pryč. Ale však to všichni známe, co můžeš udělat teď, … A kdo z nás to vždy a za všech okolností dodržuje?
Už vím, že mi to jméno být povědomé mělo! A přesně odtamtud, odkud jsem měla podezření. Další záhada na seznam.
Dneska jsem měla chuť někomu říct, že mu to ohromně sluší. Přišlo mi, že se to nesluší. Jak to s tímhle vlastně je?
Už jsme zasadili rajčátka! Tedy, dost po sezóně, tak se uvidí, jestli to nějak zvládnou, přinejhorším se to příští rok zkusí znovu. Ale bylo by skvělé, kdyby to opravdu vyšlo!
Už jsem toho napsala dost (a nenapsala ještě víc), ale ještě přepíšu dva záznamy, které už tu měly být. Jeden, který mísí radost slunečného dne s klidem FELí budovy, a druhý s vůní Gunpowderu a páleného knotu.
Občas by mě zajímalo, kolik drobných radostí všedních dnů zůstane utopených v ostatních myšlenkách a starostech. Před nějakou dobou, řekla bych jen tak před týdnem přede dvěma, když jsem tlapkala přes most na Karlák, byla řeka plná lodiček a šlapadel. Aby ne, bylo nádherně, slunečno a teplo, já ostatně tlapkala jen v tričku (ha, takže to opravdu muselo být před týdnem). Krom klasických šlapadel jsem viděla i nějaké labutě a – světe div se, autíčko! Tahle maličkost neskutečně potěšila to dítě, co ve mně pořád bojuje o přežití. Přitom než jsem došla na Karlák, úplně jsem na to zapomněla. Dneska bylo opět krásně, leč Vltava zela prázdnotou. Ale já si u toho vzpomněla právě na to autíčko. A zase mě to potěšilo. Měla bych si tyhle drobnůstky lépe chránit :)
A kolik příležitostí pomoci, nebo jen potěšit, člověk běžně prošvihne. Opět dnešek, stejný most, jen o pár metrů dále. Procházela jsem kolem nějaké dvojice, pán měl zřejmě paní vyfotit proti Hradu. Dokonce mě napadlo, jestli jim nenabídnout, že bych je vyfotila společně, ale pak jsem nad tím v duchu mávla rukou a šupajdila dál.
A takových věcí bývá. Zeptat se změteně se rozhlížejícího člověka, jestli nepotřebuje poradit. Nabídnout člověku o holi a s taškou nastupujícímu do autobusu, že mu tu tašku podržím, ať se mu nastupuje lépe. Nebo nabídnout dvojici nastoupivší do poloplné tramvaje, že si přesednu, ať můžou sedět spolu.
Občas tyhle věci dělám. A přiznám se, že, ač nemůžu vyloučit nějakou vznešenější podvědomou motivaci, důvod je velice prostý a zcela sobecký. Prostě tak ze všeho mám radost. A hlavně se obvykle setkávám s positivní reakcí. Že dotyčný pomoc odmítne, to se stává běžně, ale abych tou nabídkou někoho urazila, to zažívám výjimečně.
Já vím, že na noc se baštit nemá, a sladké už vůbec ne. Ale čert to vem, někdy je potřeba tyhle zásady porušit.
Stejně tak si člověk určitě nemá kazit oči psaním při svitu svíčky místo při pořádném osvětlení místnosti. No, pokud mi jako obhajoba pomůže uznání, že vážně jsem romantik, uznám to. Ale prostě svíčka, hrnek, z kterého stoupá pára, … snad jen ta klasická propiska v ruce kazí atmosféru.
Obludu jsem si na matfyzu nechala zcela záměrně, sešit o něco méně. A klíče, které ráno zůstaly na koleji, raději nekomentuju. Odejít bez nich se mi sice za ty bezmála tři roky povedlo poprvé, ale i to mi přijde poněkud příliš.
Ušila jsem si na sebe poněkud šibeniční termíny. Zajímalo by mě, jak moc jsou opravdu nemožné. Jestli tak, jako třeba sladit dvě školy a dojíždění na kroužek (tedy asi tak vůbec), nebo třeba jako… nevím, něco opravdověji nemožného. Ale to se všechno ukáže.
Dneska jsem hodila starosti za hlavu a tradičně vyrazila na IPSkovou procházku. A pak se vracela Bčkem přes Karlák. Zveřejňování výzev policie v metru je vlastě fajn věc… ale když děvče stojí na nástupišti plném mladých mužů a na panelu je už třetí výzva k identifikování mladíka, který spáchal nějaký zločin, začne to být poněkud deprimující. Jinak se ale v MHDčku hodně usmívám. Pokaždé, když nastoupí někdo se zamračeným výrazem a povadlými koutky, honem ty své tahám nahoru, abych nedopadla stejně.
Myslím, že jsem dnes potkala Lidušku. Pokud to tedy byla ona. Nezastavila jsem se, abych to zjistila a kdyžtak prohodila pár slov. Snad kdyby s ní byla jiná asistentka…
… ale možná je to jen sladká výmluva pro ty části mého já, které jsou krajně nespokojeny. Kdyby to věděli kluci, nechali by mě dělat moderátora na našem testování? Nevím, možná. Ostatně, to bude taky veselé. Rozhodně to neplánuji dělat celé – a v tomhle jim věřím, že ani nebudu muset – ale asi budu chtít, aby všechny texty prošly jazykovými korekturami, nic ve zlém. Nu, třeba mě nezahryznou.
Poslala jsem dneska první pohled. Doufám, že dojde. V každém případě zítra si řeknu o další adresu. Našla jsem si totiž nového koníčka. Dost možná docela drahého. A to se teprve uvidí, jestli mi vydrží. Ale zatím mě nadchl.
Zas jsem dneska měla pocit, jako by můj život vyzníval mnohem zajímavější či dramatičtější, než vážně je. To se o to ani nesnažím, jen lidem odpovídám na otázky a občas potvrzuju domněnky. Ovšem slova občas nevystihnou realitu. Někdy ji jakoby podcení… a jindy naopak.
Slova klamou tak jako vzhled klame. Když jsem tuhle jela vlakem do Prahy, seděla jsem v oddílku s takovou klasickou elegantní dámou, s diářem a kdo ví co ještě… z které se poněkud neklasicky vyklubala opravdovější tulačka, než jsem já. Ovšem zjistila jsem při té cestě taky, že mám problém hodit batoh nad hlavu. Budiž mi částečnou omluvou, že v něm byla Obluda a byl dobalovaný velice narychlo („Eh? Neměl mě vzbudit budík? Každopádně… uááá! Jestli tak do deseti minut nevyrazím, ten vlak prostě nestihnu!“), ale stejně. Asi svému milému vysvětlím, že má rozhodně zůstat gentlemanem, ale že bagáž si budu v rámci udržování kondičky házet na regály sama.
Nicméně ještě jedna myšlenka na tuhle cestu. Kousek za Chotětovem, kde jsem z náhradního autobusu přesedli opět na vlak, mi nějaký mladý muž pomohl právě hodit batoh nahoru. A než v Libni vystoupil, přišel se zeptat, jestli s ním nebudu potřebovat pomoc i dolů. Ne, nepotřebuju, dolů to jde snadno, ale stejně jsem mu poděkovala za zájem – a měla jsem z toho ohromnou radost. Že mu to nebylo jedno. Kvůli takovým lidem by se svět vůbec neměl zatracovat, naopak. Pak je radost tu být.
Páni, nevěřila bych, že ty dvě stránky A4ky popíšu, ale už moc místa nezbývá a nápady zdaleka nedošly. Prohlásila bych, že v tom svitu svíčky se dobře píše, ale ono to nebude jenom tím. Bude to i o celkové náladě, která dnes prostě je.
Přesto budu zlá a zbylé nápady zamknu kamsi do své mysli a svých vzpomínek; třeba se k nim někdy vrátím. Teď půjdu spát, však ráno brzy vstávám. A po zvládnutí rána hned utíkám do školy. Co mi totiž je platné, že vstávám dřív než většina ajťáků, když nemám po ruce notebook? Nakonec se ti, kteří vstávají o hodinu později, dostanou k mailu dřív. Ale snad se i tak dostanu včas.
Inu, zbývá dopsat pár slov, odložit někam papíry, sfouknout svíčku a zachumlat se do peřin. A nechat si zdát něco pěkného :)
Ani rychle nastavený status „Ono už je zítra?“ asi neschoval původní „Having betrayed myself I'm falling into darkness“, který spoustu věcí vystihl velmi dobře.
Mám pocit, že to nezvládnu, že to nedám. Kolik už bylo pokusů, které nevedly k cíli?
Lidi okolo mě často vidí holku, která stíhá dvě školy, organizuje milion věcí a při tom všem se zvládá tvářit velice spokojeně. A pokud je na ní něco špatně, tak to, že je trochu bláznivá, trochu nepořádná a věci typicky dělá pět minut po dvanácté. Nevidí holku, která už přes 12 let více či méně úspěšně bojuje s pořádnou závislostí. Nevědí nic o obrovském úspěchu kolem pouhých 12 let ani o ošklivém, nenápadném pádu jen tak o rok později. Nemají nejmenší ponětí o horské dráze, na které se aktuálně vezu a z které se mi nedaří vystoupit (snad proto, že mám horskou dráhu jinak moc ráda?).
Nevím, jestli někdy zvítězím. A nevím, jestli mám. Existuje jedna otázka, prý to bylo použito v nějakém psychologickém testu. Sérioví vrazi a podobné případy na ni odpovídají správně. Dívka žila spokojeně v domečku se svou matkou a sestrou. Jednoho dne ovšem maminka onemocněla, a přestože se o ni dívky staraly, brzy zemřela. Na maminčině pohřbu dívka zahlédla krásného chlapce, který se jí moc zalíbil. Párkrát se na sebe usmáli, ale nepromluvili spolu. O týden později dívka zabila svou sestru. Proč?
Vždycky mi přišlo jako naprostá blbost, aby se něco takového používalo jako psychologický test, když to má naprosto evidentní odpověď. Ukradnu teď pár slov (z trochu jiného kontextu) svému chlapci: ta odpověď by mohla být jasnější, leda kdyby ji někdo donesl na neonovém transparentu a postavil před dotázaného! No, potkala jsem lidi, kteří ji v tom neviděli. Co hůř, potkala jsem jich spoustu. Už jsem slyšela naprosto absurdní teorie o tom, co mohlo být motivem, a dokonce jsem zažila, že se dotázaný vzdal, protože prostě nevěděl. Přitom ta odpověď přece křičí. Ale ne, zažila jsem lidi, kteří po odhalení správné odpovědi prohlásili něco ve stylu, že to je pěkná blbost nebo že to nedává smysl. Lidi, kteří ten motiv nejen neviděli, ale kteří ho dokonce odmítali uznat jako možný.
Dodneška mi není jasné, jestli si takoví lidé jen nedělají srandu. Jestli to opravdu myslí vážně. Jestli se nesnaží provokovat. Stále mám problém se smířit s myšlenkou, že to někdo nevidí. Tak, jako pro ně je dívčin motiv naprosto nepředstavitelný, pro mě je naprosto nepředstavitelné, že někoho okamžitě nenapadne. Ale s tím, jak se množí lidé, kteří ten motiv (prý) nevidí, mě stále víc děsí, jak je pro mě samozřejmý.
Nu, ale to byla odbočka. Nebo aspoň tak trochu odbočka. Bylo zle, ale už je lépe. Nevím tedy, jak bude ráno, vstávám v sedm. Nebo spíš někdy před sedmou. Ale únava zní pořád lépe než nával deprese a bezmoci, takže snad bude taky dobře. Jen si jsem stále jistější, že je rozumné vzít to zítra do Prahy vlakem. Vlaky léčí, aspoň mou tuláckou dušičku ano. A já vím, že jsem v pátek vlakem jela, což s touhle teorií moc nejde dohromady. Ale… nezodpovězená otázka je, jestli bych bez toho dnešek nezvládala ještě řádově hůř.
Říkají, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu, ale já si pořád nejvíc cením pohledu z okna uhánějícího vlaku. Pokaždé znovu mě fascinuje, že svinovské nádraží umí hlásit zpoždění, které není násobkem pěti. Viděla jsem dnes na tabuli zpoždění 4 minuty (mimochodem vlak opravdu odjel čtyři minuty po pravidelném odjezdu) i 8 minut (to tedy u mého vlaku… mně to bylo se čtyřicetiminutovým přestupem jedno, ale věřím, že některé to úplně nepotěšilo). Naopak ale svinovské nádraží zřejmě neproblikává odjíždějící vlaky.
Výstava věnovaná proměnám mi příjemně zkrátila čekání. Okýnka vlaku by mě zklamala, kdybych čekala něco tulákům příznivějšího, ale nedělala jsem si iluze. Studénka, mně nic neudělala, ale asi už nikdy to pro mě nebude obyčejné místo na trati. Zvlášť, když sedím podstatně blíž lokomotivě než konci vlaku. S nemístnou zvědavostí jsem pozorovala mosty mizící v dálce. Kousíček před Olomoucí mě zaujala zvláštní, na rychlý pohled moc hezká budova. Tuším v Olomouci si k nám do kupéčka přistoupily dvě jeptišky, museli jsme tvořit zajímavou sestavu. Za Olomoucí mě zas zaskočil chybějící kus kolejí. A někde u Ústí nad Orlicí stálo kolejnic ohromné množství. Asi tam něco opravují, úsek je to dlouhý, rovný a přehledný, ale projížděli jsme pomalu krokem. Několikrát jsme projížděli táhlou zatáčkou, kdy jsem si mohla užívat pohled na kroutící se vlak. V Pardubicích jsem v kupéčku zůstala s těmi jeptiškami sama. To jsou přesně chvíle, kdy mám na jazyku tisíc otázek, ale nedovolím si zeptat se ani na jedinou.
Kolín… to už je taky skoro moje domovské nádraží. Ty zhruba třičtvrtěhodinové přestupy tomu dost pomáhají. Ale dnes jsem zas jednou prozkoumávala. Prostudovala jsem jakýsi předpis o pobytu v prostorách nádraží, prý si nesmím sedat jinde než na místa k tomu určená (to jakože si nesmím sednout na zem? Tůůůdle O:) ) a v blízkosti skřínek na zavazadla se smím zdržet jen pro účel uložení nebo vyzvednutí zavazadla (takže ne pro zjištění, jak ta věc funguje, fňuk). Pak jsem našla rozpis řazení vlaků, tak jsem se běžela podívat k odjezdové tabuli na číslo svého vlaku a pak najít řazení, které se za ty roky, co mezi Kolínem a Lípou občas jezdím, nemění a které dávno znám. A pak jsem zjistila, že v Kolíně stále jsou takové ty válce s jízdními řády! Kdybych v té chvíli někomu se svým nadšeným a hravým výrazem tvrdila, že mi je ve skutečnosti 12 a jen vypadám starší, dost možná by mi to uvěřil. Ostatně, v tu chvíli jsem byla holčička, co dostala hračku. Ovšem trať 071, která v Nymburku navazuje na trať 231 z Kolína, už na válcích nebyla, bohužel.
Každopádně už jsem chvíli doma. Ústředko MO-P skončilo a myslím, že své povinnosti jsme zvládli dobře. Hlavně mám radost z toho, že jsem si tam opravdu připadala užitečná :) Ovšem chvílemi to bylo veselé. Když jsem jezdila jako účastník, byla ta olympiáda nějaká připravenější a provázená méně problémy a tak vůbec, určitě :)
Že jsme byli ve zbrusu nové budově FEI bylo moc fajn, krom maličkostí typu „klimatizace zatím nefunguje“, „mazátko na tabuli zatím není“ nebo třeba „počítače ještě nejsou zaregistrované do sítě“. Taky by se místní mohli shodnout, kdy se budova zavírá. Při instalaci prostředí se občas nebavila klávesnice, u části počítačů zas instalace umřela na špatném rozdělení disku. Do toho jsme u jednoho počítače našli cedulku „špatná paměť“ :)
Instalace se nakonec úspěšně zvládla všude, ovšem do večera byly dva počítače mrtvé. Prostě se sekly na jakési kontrole, na obrazovce svítilo „This may take few seconds.“ (to může trvat několik vteřin), což tam vydrželo až do dalšího rána (no, vlastně ještě déle). Pro bonus body do BIOSu se nedalo dostat před dokončením téhle kontroly. Hlavní podvod ovšem byl, že takhle „kleknul“ počítač, který měl vyhodnocovat soutěžní úlohy.
Aby starostí nebylo málo, korigovali jsme ve středu ještě texty zadání a řešení čtvrteční části, a taky jsme vyráběli vstupní data pro úlohy na „practise session“, čili testování praktické části, osahání prostředí a vůbec. Při korigování se třeba zjistilo, že zadání slibuje uvádět něco, co v něm nikde není, a taky jsme došli k tomu, že „štyridsaťsedem“ je česky „čtyřicet dva“, o čemž jsme pak i poučili vrchního překladatele :) Kvůli cedulce o špatné paměti jsme plánovali pustit na všech počítačích přes noc memtest, ale když se jim rozběhly větráky na plno, došli jsme k tomu, že při nefungující klimatizaci to asi není optimální plán. Nakonec se tedy pouštěl jen na části počítačů, na zbytku až další den.
Ve čtvrtek se korigovaly texty na praktickou část, a taky se testovala vstupní data. Tím se zjistilo, že vstupní data občas neodpovídají tomu, co slibujeme, takže jsme si užili mailování se Slováky. Před samotnou practise session jsem testovala rozhraní. Kouzelné bylo, když na mě při pokusu odevzdat ne úplně správné řešení místo chybové hlášky vypadl rozsypaný čaj. Problém byl na dálku opraven, já to měla zkusit znovu, ale stále. Po nějaké chvilce jsme došli k tomu, že sedím u jiného počítače, než na kterém se problém opravuje :) Nicméně vše se vyladilo – a pak přišla samotná practise session. Prvních pár minut jsem reálně běhala od účastníka k účastníkovi, tolik se vynořilo technických problémů. Nefungovalo vytvoření projektu, tady nefungovala klávesnice, támhle se to celé chovalo divně, programy považovaly za home něco jiného a pak měly problémy s právy, … Problémy se ovšem vesměs vyřešily.
Dneska ráno nám na místě pro jistotu strašili i jacísi lidé od jakési televize, a samozřejmě natáčeli jen do doby, kdy se vyřešily technické problémy :) Taky se během soutěže zjistilo, že jeden vyhodnocovací program občas spadne :) Naštěstí šlo o snadno ošetřitelný problém, který byl tím pádem během chvilky opravem.
Sečteno podtrženo, jak jsem říkala, chvílemi to bylo veselé, ovšem stále myslím, že jsme to zvládli. A možná se budu starat o web, to abych té práce neměla málo O:)
Přemýšlím, co dneska se mnou. Chtěla jsem důkladněji uklidit pokoj, začíná tu být i na můj vkus brajgl, a s vidinou, že stejně budu pracovat a spát půjdu pozdě, jsem před chvilkou ještě jedla. Jenže spolubydlící šla spát a já jí tu nechci ani svítit, ani dělat rambajz. Ona sice tvrdí, že jí to nevadí, ale stejně mi to je hloupé, tím spíš, že když jdu náhodou spát dřív já, Barča hned zhasíná a pracuje pak jenom při lampičce. Zatím jsem vyměnila zářivku na stropě za svou lampičku a zjistila, že tohle opravdu není optimální osvětlení. No, asi nechám úklid na zítra. Jen ho budu muset nechat na odpoledne, nebo dokonce večer, páč ráno si potřebuju nechat zapsat známku do indexu a nechce se mi pobíhat po Praze tam a zase zpátky.
Zatím jsem nepřepsala záznam ze čtvrtka, který jsem psala jen do sešitu. A až ho přepisovat budu, bude mi tu chybět jedna vychytávka, kterou bude můj blog umět (až jednou bude, stará známá písnička :) ). Už dávno jsem totiž přišla s tím, že chci mít u svých článků tři data – datum sepsání, datum zveřejnění a něco jako „aktuální k“. Speciálně ta první dvě data totiž vůbec nemusí být stejná a pro různé účely se hodí obě. Každopádně alespoň jeden čtvrteční záznam sem opravdu přepíšu. Ono jich ve čtvrtek vzniklo víc, ale některé se možná decentně zatají – nejen písně na pravdu nehrají, blogy taky ne.
Plán na víkend byl celkem jasný. V pátek večer squash, po squashi hurá k Martinovým prarodičům a v sobotu dopoledne nástup na brigádu. Na chatě se totiž nedávno kácely stromy a zbylo po nich spousta dřeva, které bylo potřeba zpracovat – část nařezat a uskladnit, část rovnou spálit. První trhlinu dostal plán už v pátek večer. Můj milý při squashi upadl tak šikovně, že skončil s rukou v sádře (a Karrynka si díky tomu přečetla několik zajímavých dokumentů, typicky o právech pacientů v nemocnici, neb čtení čehokoli v dosahu byl vždycky můj oblíbený způsob čekání).
Nu, brigáda se přesto konala, dříví jsme zpracovávali tak jako tak. A tedy, vysvětlit tomu klukovi, že se zlomenou rukou nemá pracovat, je evidentně těžší, než vysvětlit mně, že nemocná nemám chodit do školy. Taky jsem trochu rozumovala o paradoxech, že já na jeho místě bych samozřejmě odmítala jen tak koukat a hledala, jak se zapojit, ale on na sebe bude dávat pozor a bude se šetřit :)
Nevím, jestli se zrovna ze zpracování dřeva dá něco vypíchnout jako zajímavé, tedy krom větví silnějších než já, zákeřných trnů, dřevnatých uzlů v hromadě a podobných zákeřností :) Ale špekáčky byly výborné! A taky jsem se naučila jíst kremžskou hořčici O:) Nicméně další rány plánu zasadilo počasí, první přeháňka práci přerušila, druhá předčasně ukončila. A na brambory pečené v popelu nakonec vůbec nedošlo.
Na sázení stromů se zřejmě budu muset podílet o kus víc, než bylo původně v plánu (checht, prý budeme obcházet prodejce a dožadovat se stromu, který se dobře sází jednou rukou), ale stejně se těším. Jen větve nad kompostem budou opravdu potřebovat seřezat. A dotáhnout konečně na chatu kůru na mulč. (Nene, rozhodně nemám pocit, že jsem už tak byla vytížená víc než dost, díky za optání.) Pořád na nás jsem zvědavá :)
Nakonec se musím pochlubit, dneska jsem byla pilná ajťačka! (A o dost méně pilná studentka, ale pšt :) ) Trochu jsem umravňovala některé své programy, a taky jsem si napsala dvě nové maličkosti. Nic velkého, pár řádků kódu, ale jednak si můžu jednou klávesovou zkratkou uložit něco jako poznámku, že jsem se k něčemu chtěla vrátit, jednak mi počítač před vypnutím kontroluje, že nic takového neexistuje, a kdyžtak křičí :)
A s pochvalou své osůbky zamířím do peřin. Zítra to bude náročný den, dost možná i v porovnání s těmi olympiádními, které mě čekají pak, tak ať se nějak zvládne :)
Tak jsem po víkendu zase doma, tedy teď už zase sedím na matfyzu. Mám toho tolik na jazyku a nevím, co vlastně vybrat a zmínit. Měla bych pracovat, vzdor slibnému začátku minulé pondělí zbyla z minulého týdne spousta restů. Cestou na kolej jsem myslela na pět věcí, které musím připsat do úkolníčku, a na pokoji už jsem si vzpomněla jenom na dvě. Achjo. Ale to se všechno zvládne. A samozřejmě jsou to ideální okolnosti k tomu, přibrat si na sebe další povinnost :) Asi ze mě bude KSPí sekretářka. Ha, a k ČLO jsem dostala úkol, ten bych si taky měla někam poznamenat. A dojít za Sgallem. A konečně se vrhnout na ten svůj dnešní nápad. A taky… :)
Opakuju se, ale: „Uááá!“ Odkdy proboha „Missing right parenthesis“ (chybí pravá závorka) znamená „používáš neexistující datový typ“? A proč to pro bonus body taky může znamenat „naše databáze nepovoluje kombinovat podmínku not null s výchozí hodnotou“? To i já dělám slušnější chybovky, a že je občas flákám něpěkně. No, myslím, že Oracle nebude má oblíbená databáze O:)
Uááá! Právě jsem si úspěšně přepsala drobnou úpravu, se kterou jsem včera strávila podstatně delší čas, než bylo zamýšleno (nemám ráda JavaScript, vážně ne). Achjo. Ještě nějaký takový úlet a zprovoznění blogu dostane větší prioritu než všechny faktické povinnosti dohromady :-/ No, ono bude hlavně stačit, až git začnu používat na víc než na ozdobu složky, kde web bydlí.
A to jsem si hlavně chtěla postěžovat, jaký je tu dneska provoz. Do sprch jsem se nevešla, musela jsem do jiných umývárek, v kuchyňce jsem si musela počkat, než se u dřezu uvolní místo, … Co se to dneska děje?
Spam, spam, spam! O:) Já se zase začnu krotit, slibuju O:) Jen ne dnes O:) Zajímalo by mě, do jaké míry si za různé problémy můžeme sami. Jen do omezené, určitě, ale podle všeho jsem dnes ráno byla první, kdo ta nefungující světla nahlásil. Když jsem večer přišla domů, už zase fungovala.
Zajímalo by mě, jestli je třetí den krizový obecně, nebo jestli je to krize hlavně se mnou. Uvidíme, ono bude hůř, to už znám. Ale mimochodem, pobavilo mě dnes, že „zapírat“ má vlastně víc významů, a že přirozenější interpretace je možná ten druhý. Samozřejmě ne pro lidi, kteří za druhý považují ten první :)
Zas jsem si přivodila chuť jít si okamžitě ukončit studium. Testuju program a divím se, že v souboru, kam má psát nálezy, je šest záznamů místo tří, navíc první tři mají jen částečnou informaci. Co, jak? Začala jsem prohlížet jednotlivá místa programu, jestli tam někde nemůže vznikat problém, až mi nakonec došlo, že nálezy se do souboru připisují. Že neuhodnete, co v něm bylo před puštěním programu? :)
Radši nepřemýšlím, co si o mně dnes lidi museli myslet. Svezla jsem se tramvají z Malostranského náměstí na Helichovu, což je… jak bych to popsala. Úsek, kde se ta tramvaj dá velmi dobře doběhnout. Občas i dojít. Kratičký (zvlášť v tomhle směru), navíc často omezený provozem aut. A na Helichově jsem vyskočila a vyrazila zpět k Malostranskému náměstí. Varianta „asi si spletla směr“ byla možná ta nejlepší. Samozřejmě krom lidí, kterým to bylo úplně šumák :)
A teď řeším dilema, jestli jít spát, nebo dodělávat práci. Z různých důvodů na seznamu úkolů dneska zůstaly dvě položky nesplněné, sice dohromady tak na hodinu, ale přeci jen, jít spát brzy se hodí. (Ač tedy spolubydlící, která se tvářila uspaně v těch tři čtvrtě na devět, kdy jsem přišla, mě skoro vyděsila.) Hloupé je, že zítřek bude náročný sám o sobě. A taky že mi příprava jogurtů nejspíš zase vychází na čtvrteční večer, tedy s ohledem na procházky spíše noc. Ale to jsem odbočila. Půjdu spát, spánek mi prospěje… a zítra snad půjde práce od ruky.
Ajéje, chtělo by to systém, co mě bude aspoň malinko chránit před mými úlety. Píšu tu datum příspěvku a divím se, že už tu ze dneška má nějaký být… přeci jsem naposledy psala včera. Ha, on je to příspěvek z budoucnosti! Tak ne, no, opravila jsem datum a doufám, že tu ten pořádný systém někdy bude.
Celkem mě baví můj milý. Není to zas tak dávno, kdy se mi v nějaké kavárně rozvášňoval na téma, co můžou lidi mít na čtení blogů, který jsou fakt jenom o tom, co se tomu člověku stalo. Že by si třeba přečetl blogový příspěvek o zajímavém programovacím triku nebo o srovnání různých metod, ale klasické deníčky? To prý fakt ne. A včera se mě ptal, kvůli čemupak ho to chci pomluvit :)
Zas jednou jsem nedojela tramvají do cíle, byť tentokrát by na to stačilo nějakou dobu počkat. Nastoupili jsme na Jindřišské do plného vozu, najednou ke mě dolehlo něco jako „Mám volat záchranku?“ a „Někdo už ji asi volal“, v tramvaji napůl chaos a napůl běžný ruch, pár lidí zepředu po nás začalo volat, ať zmáčkneme to černé tlačítko. Pak zase zejména běžný ruch a lidi začali ve větším vystupovat. Vystoupili jsme též, u vedlejších dveří lidi tvořili chumel a koukali, co se děje. Jak správný zvědavec jsem se procpala mezi ně, obhlédla situaci a došla k tomu, že lidi okolo toho na zemi ležícího pána vypadají schopně a do telefonu odpovídají dobře, takže se zejména nebudu motat. Mám absolvovaný zdravoťák, ale jen základní a s pár měsíců propadlým potvrzením, což mě sice asi ještě stále opravňuje dojít obhlédnout situaci, ale dispečink záchranky to činí asi tak nekonečněkrát kvalifikovanějším. Trochu mě zaskočilo, že pán byl nejspíš ten stejný pán, který s námi předtím jel vlakem. Ale na celé věci mě jedna věc potěšila, že tam byli lidi, co zareagovali, a chvályhodně. S tím mám totiž žel zkušenosti všelijaké (jak já to dělám, že kolem mě tak často někdo potřebuje akutní pomoc?).
Ale zpět v čase. Jelikož jsme ráno do Turnova cestovali v pohodě (ehm, pominu-li oznámení průvodčího, že náš vagón končí v Mnichovo Hradišti, a následný přestup do vagónu předchozího), překvapilo mě, že mezi prvními věcmi, které jsem pochytila z turnovského rozhlasu, byla výluka na naší trati, mezi Mnichovo Hradištěm a Mladou Boleslaví. To dalo možné vysvětlením ranním vagónům jen do Hradiště, zato výluku jsme pak zkoumali podrobněji a byla krajně podezřelá O:) Kdyby kvůli ničemu jinému, tak tím, že osobáky jezdily normálně, zato rychlíky byly nahrazeny autobusy. Ha, ale to mi připomíná, že mi přestaly chodit upozornění na výluky, hej!
Nicméně jsme se svezli na náhradní autobusovou dopravu překvapivě luxusním autobusem s řidičem, který už se prý viděl doma :) Aspoň to říkal, když mu došlo, že vyrazil opačným směrem a musí se otočit :)
Přednáška se dnes myslím povedla, hlavně se celkem dobře stíhala, což není vždy samozřejmé. Kluci byli fajn, tvářili se celkem zaujatě, což bylo super. Školní jídelnu má Turnov stále ošklivou, systém polévek stále moc fajn a mléčko jim dál oficiálně závidím. Ovšem dnes jsem navíc dostala jakýsi salátokompot, po kterém se olizuju ještě teď. Myslím, že to bude chtít otestovat, jestli bych neuměla vyčarovat něco podobného O:)
Ráno se mi vstávalo překvapivě dobře, zvlášť na to, jak špatně se mi usínalo. Nevím, čím přesně to bylo, občasný řev na chodbě určitě pomohl. Ovšem když se na půl chodby ozvalo „(cosi, co bylo zřejmě oslovení), v ktorej izbe to si?“, neubránila jsem se pousmání. Občas se takové věci stanou, koneckonců, další historka. Na začátku roku mi naši přivezli věci a máma volala, že už jsou na místě a na kterém pokoji že to letos bydlím. Po dotelefonování jsem otevřela dveře, ať můžou rovnou vstoupit, a ještě se čemusi věnovala, když najednou slyším povědomý hlas: „Beruuuš!“ Maminka stihla do položení telefonu číslo pokoje zapomenout :) (Ale pořád lepší, než když mi loni můj milý pomáhal se stěhováním na jiný pokoj a já ho jaksi zapomněla upozornit, že ta krabice je skládací :) ).
Zkouším svůj systém ztrácejících se papírků s úkoly rozšířit o TODO soubor na místě, kam se dostanu jen pomocí Internetu a SSHčka, tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat. Zatím se to tváří vcelku použitelně, ale uvidíme.
A ještě jedna věc, o té se snažím už nějakou dobu zmínit jednomu tvorovi, tak bude holt strašit tady O:) Před malostranským Starbucksem je občas k vidění podivná věc, nevím, jak se tomu správně nadává, něco jako výtah pod chodník. Normálně to vypadá jako orámovaný kus dlažby, ale někdy tahle dlažba vyjede nahoru, místo ní se objeví popelnice, kam zaměstnanec vyhodí odpad, načež popelnice zase zmizí a zůstane jen ta dlažba. Nu, pointa, bylo mi řečeno, že takovýhle výtahů bývala v Praze spousta, ale v provozu je už asi jen tenhle jeden. Tak ne, nedávno jsem úplně stejný viděla použitý před Café Imperial :)
Uh, říkala jsem systém chránící mě před mými úlety? Chystala jsem se ukončit nějak kreativně záznam a kouknout, jak dlouho vlastně píšu, ovšem co mé oči nevidí, prý „18.03.2014, 16.81“. Achjo :) Nu, vrátím se k pointě, měla bych padat, ať stíhám další program. Jen ještě přepíšu to datum na něco smysluplnějšího :)
A jde se zas jednou spamovat! Musím se pochválit, mám hotové vše, co bylo na dnešním seznamu věcí k udělání :) Možná zkusím ještě večer udělat úkol na PDT, ale to si radši neslibuju, spíš si užívám radost z toho, že je všechno hotovo… aspoň do zítřejšího rána :)
Zítřek ale bude veselý, bylo mi decentně připomenuto, že jedu přednášet do Turnova :) Naštěstí tedy spíš než přednášet jen kibicovat, navíc vzorové řešení úloh z krajských kol MO-P, takže to se zvládne. Jen to znamená, že zítra evidentně materiály k bakalářce neprojdu. Ale ono to všechno půjde. Ne že by to mělo až tak na výběr :)
A teď se pomalu sbalím a vyrazím domů. Cestou si v automatu koupím Flinta, nějaký mls si za svou šikovnost zasloužím, pak dotlapu na Švanďák (přece nebudu jak slušně vychovaní lidé jezdit tramvají, kterou mám hned před matfyzem), dojedu domů. Z ledničky vytáhnu tu večeři, co měla být obědem :) A dál se uvidí. Každopádně spát se dneska jde brzo, kdyby ne proto, že jsem si to slibovala už ráno, tak proto, že v 7 mám být na hlaváku, určitě :)
Pfff, zase se mi ten den nějak vymyká z rukou. Původně jsem ve dvanáct měla mít zkorigované Zko, na což se teď jdu vrhnout. Tak jen doufám, že udělat komentované návrhy GUI zabere dostatečně málo času, podstatně méně než původně odhadnutých zhruba 5 hodin, protože jinak tady budu sedět odporně dlouho. A to si na sebe vymýšlím stále další a další maily, které bych měla dneska poslat. Aspoň že TODO list na celý týden roste rozumně pomalu.
A jsem neskutečné pako. Asi v půlce cesty do školy mi došlo, že můj oběd se nachází v ledničce. Z oběda tedy bude večeře, ovšem navzdory obrovské vybavenosti matfyzu není možné si tu jen tak něco uvařit. Takže jsem zas jednou zašla „k Macovi“, jakože k místnímu McDonald's. Vážně bych si neměla obědy zapomínat moc často, štvou mě tam O:) Vím, že speciálně při návalu to musí být náročné, ale to není důvod, aby mi půlka náplně sendviče vypadla už při rozbalování.
No nic, už zase neumírám hlady, tak bych se honem měla pustit do té práce.