Zas jedu tramvají domů sama, poprvé po… dlouhé době. Stáva sa. V hovoru by ta písnička možná i byla identifikovatelná, takhle asi těžko. Možná je to dobře. Jsem vděčná za spoustu dílčích rozhovorů po cestě. A zajímalo by mě, ale netroufám si hádat, jestli bych v tom červnu byla mívala větší radost.
Tolik bych chtěla mít někoho, komu bych mohla povědět věci, které si netroufám prohlásit sama před sebou. Není, s tím nic nenadělám. Ale dokud tečou slzy, a ne krev, je to dobré.
A tohle jsou chvíle, které bych chtěla umět zvěčnit. Ale foták by si s tím neporadil, i kdybych měla nabitou baterku. Ve tmě za oknem se dokonale odráží jeho odraz a bez brýlí vypadá úplně jinak. Tak nějak… dobře, neumím to popsat. Prostě jinak.
Mají své kouzlo, tyhle chvíle, kdy se na ulicích začnou mísit lidé, kteří už jsou vzhůru, s těmi, kteří jsou ještě vzhůru. Chvíle, kdy se úplně převrací realita…
Evidentně tady záleží na jiných věcech. Ale tak co, já můžu být spokojená. No dobře, možná přesně to. Mohla bych trochu hájit zájmy náhodných neznámých.
Ne, fakt nejsem na všechna ta afektovaná prohlášení, pozdravy a příliš vřelé úsměvy. Ovšem svařák byl letos výborný, sladké řezy dobré a samotný koncert opět velmi vydařený. Jen – to jsem jediná, kdo věří na zlomové okamžiky?
To bychom měli dalšího člověka, jehož smrt mě poněkud vyvedla z míry, aniž bych ho pořádně znala. Tentokrát mladšího než já. Přitom to mohla zůstat přehlédnutá zpráva ve spamu. No, lidi evidentně nejsou nesmrtelní.
Nebyla jsem jediná, kdo se v autobuse usmíval cizí konverzaci. A vím, že není dobré ani vhodné soudit lidi podle pár minut, ale zdálo se, že ta maminka zvládá opravdu dobře.
Squash šel dnes dobře, měla jsem z něj radost. Ovšem opravdu jsem nečekala, že v pátek v půl osmé večer nebudu potřebovat klíče od pracovny. C'est le Matfyz.
To ledacos vysvětluje. Ale stále nemám odpověď na svou otázku. Stejně mě asi nemusí moc trápit. Ale možná může. A zajímalo by mě, nakolik mé pocity z jenoho člověka souvisely s tím, co on sám prožíval. A jestli jsem rozumněla dobře. A taky, kdy byl vlastně matfyzácký ples.
Nemohla jsem si dnes nevzpomenout na soustředko. Podáme si tlapku a půjdem' dál. Ale za blbé vtipkování s mikrovlnkou, a možná vlastně i za blbou asociaci, budu možná neskonale vděčná. Nejspíš mě konečně něco donutilo smířit se s minulostí.
Tohohle jsem se trošku bála. Paradoxní na tom je, že večer byly odvolané ty dvě hodiny, kvůli kterým jsem chtěla být dnes ve škole. Nu, i to se stává. A stále tu je ten fakt, že kluci oba přednášejí velmi pěkně, nejspíš lépe, než bych dnes přednášela já.
S tím, že nemám čas psát záznamy, budu muset něco udělat. Připravuju se tak o spoustu vzpomínek a radostí. Někdy jako dobrý skutek stačí přijít zaplatit o pět minut později. Taky se musím pochválit, rýžová kaše se mi dnes povedla. A neskutečně moc mě potěšilo, že jsem schopná cvičit na kytaru i před lidmi. Jasně, příště zas půjdu cvičit do podzemí, ať neruším, ale cvičit před lidmi je dobrá prerekvizita k hraní před lidmi. A i krátké večerní procházky jsou úžasné.
Když jsem dnes vyšla ven, byla jsem unešená z prvního sněhu. Když jsem zjistila, že nejezdí tramvaje, byla jsem unešená o kus méně :) Stejně je to zvláštní, vědět, že to je fakt nezvyklá situace a kalamita, a zároveň vědět, že se vlastně nic zajímavého neděje. Ale ona se Praha brzy vzpamatuje. Ovšem já bych si měla pořídit ten igelit.
Prý dnes probíhaly kontroly pokojů a inventarizace. No, nevybrali si dobrý den, a dost nezávidím komukoliv, kdo tu dnes byl. Časem to tu dám o pořádku, určitě. Jen se děsím, že teď dostanu spolubydlící z výchovných důvodů :) Nejhorší je, že jsem stále nevyhnala z hlavy geniální myšlenky. Nicméně problémy se vyřeší, teprve až přijdou.
Nějak se nemůžu donutit dělat užitečnou práci. Měla bych, zbývá toho ještě dost, co se dnes bezpodmínečně musí stihnout. Čtu o kolabující MHD a přemýšlím, jestli neposlat SMSku. Ale asi ne, nejsou všichni tak závislí na informacích zvenčí jako já.
Chybí tu vzpomínka na DOD i procházku před ním, chybí tu pár stesků na téma nestíhání, chybí tu poznámka o tom, kolik podob může mít adventní kalendář (vážně se blíží Vánoce, brrr). Chybí tu zmínky o upečeném cukroví, nadcházejícím koncertu, radost z opravování i podivování se nad změnami mého zdravotního stavu.
Zápočet z managementu mám (hurá!), teď ještě zkoušku, ale na tu je času dost. A chtěla bych vědět, nakolik to byl zkoumavý pohled, a nakolik jsem za něj považovala pohled úplně obyčejný. A taky je fajn neodcházet z pracovny sama, když jsem u myšlenkových skoků. Rozhodně nemůžu říct, že bych se v životě nudila :)
Měla bych se naučit, že jsou věci, o kterých se nevtipkuje. A že „až opravím úkoly, připravím přednášku, a pak si rozmyslím, jestli má ještě smysl jezdit domů“ patří mezi ně. Kdyby ta přednáška aspoň opravdu byla připravená. No, to se dořeší zítra. Autobus, který jsem chtěla stihnout, odjel před třemi minutami, což znamená, že bych tak během deseti měla odejít na další. Když jsem se dnes za stmívání prodírala mezi troubícími auty, měla jsem co dělat, abych k Praze necítila příliš negativní pocity, ale noční MHD své kouzlo má.
Na přednášce z NURu mě napadlo cosi ošklivého o mentálním bloku (budiž mi omluvou, že ta myšlenka urážela maximálně tak mě samotnou). Proč si vedle sebe sedáme ob místo? A ztrácím schopnost se holt jemně přetvařovat a hrát divadlo. Ale tak doplníme pár odborných pojmů a bude líp. Nebo nebude, a co? Ten předmět je volitelný a humanitních kreditů mám zapsaných dost (pravda, ještě bych je měla získat). Ale bylo by mi líto času, který už jsem tomu dala (narozdíl od těch ostatních humanitních věcí, které by měly smysl i tak).
Při vybíhání z Ečka jsem se na chvíli zasekla. Vždyť student 3. ročníku doktorského studia je… tedy, byl maximálně o čtyři roky starší než já. Jo, já vím, že umírají i mladší lidi, ale… ale někdy člověk rád podléhá iluzi, že smrt je vzdálená.
Sedím nad úkoly, pro změnu. Bere to čas. Ale víte, co považuju za kompliment? Když v komentářích potkávám věci jako „proč to nemůžu udělat takhle?“.
Dlužno podotknout, že cílem konstatování, že mi vlastně nic není, nebylo, aby mi začalo být hůř. Ale tak můj polochronický kašel už dávno známe, párkrát se budu dusit a nejpozději za pár měsíců to bude dobré. Dala bych dobrou šanci tomu, že i výrazně dřív. Víkend vůbec nebyl tak produktivní, jak jsem doufala, ale je fakt, že kus práce jsem udělala. Na další dny jí ovšem stále zbývá nechutně mnoho. No nic, to se nějak poddá. Ještě stále žiju, ještě stále bojuju! A až mě přejde ta rýma, budu si to zase i užívat :)
Je mi… asi do breku. Tohle je sice zapadlá stránka, kterou sleduje jen pár lidí, ale pořád je to stránka v mořích Internetu, tak si odpustím jména, podrobnosti a vůbec… ale když si v mailech čtu, jak špatně na tom někteří mí kamarádi jsou po zdravotní stránce… je to asi hlavně směs zoufalství a vzteku, že jim nemůžu pomoct, udělat pro ně něco, aby jim bylo líp. Za celý týden jsem neměla potřebu považovat se za chudinku, přestože se od úterka s bacily střídáme v nasazování zbraní těžšího kalibru, tak to možná tolik nevyzní, ale: vždyť proti tomu je moje nachlazení naprosté a totální nic. To není hraju si na zdravou, to je nic mi není. A nejhorší na tom je, že ne, neměnila bych s nimi, na to si svého zdraví příliš vážím…
Stejně je to zvláštní, před pár lety jsme se v rámci „videoklipu“ vodili za ruce a dneska mu opravuju úkoly… Zvláštní taky je, když své FELí spolužáky nejčastěji potkávám na matfyzu :)
Stříšky a dolary jsou někdy pěkné zlo. Ale utěšuje mě, že příště mě to snad napadne o něco dřív. Jíst rýži z misky má své kouzlo. Na cukrárnu jsem si zas nevzpomněla, achjo. Ani nevím, jestli jsem spíš ráda, nebo spíš lituju, že nám výslovně zakázali ptát se jak… Ale už vím, jakou nevýhodu bude mít, až si jednou pořídíme kočky. Kancelář má stále svoje kouzlo a v autobusech se stále blbě píše. Dnes to bude trochu závod s časem. Ale to se zvládne.
A ještě jednou budu mít odchylku opačným směrem. Nakonec jsme 44. ze 79 týmů. Nedovolila bych si říct 44. nejlepší tým ve střední Evropě; myslím, že kdyby bývaly postoupily některé týmy, které na CTU skončily nad námi, dopadly by lépe (a co teprve týmy, které nepostoupily z jiným zemí)… Zas kdybychom my nebyli tak zničení, taky bychom asi dopadli lépe. Nu, kdyby – chyby. Prostě jsme ve středoevropském kole skončili přibližně v půlce výsledkové listiny, a to je myslím slušné.
Dnešek byl převážně ve znamení práce (já vím, měla bych se stydět, pracovat na státní svátek jako je ten dnešní) a rodinné pohody. Jen holt ve špatné rodině… Někdy je to zoufalé, ale to neznamená, že se nemám fajn :)
Když jsme ve tři ráno stáli v Bohumíně, otevřeli jsme okno, vzduch se trochu vyčistil a pak už jsem usnula. Přesto matfyzákům ty lůžkové vozy poněkud závidím. Nemám pocit, že by dnešek byl nějak přínosný, a stále nechápu sedm doprovodů pro šest studentů, ale je to zkušenost, a co přinese zítřek, teprve uvidíme. Jdu se na to vyspat, aspoň jednou budu mít v záznamu odchylku opačným směrem.
Za organizaci školu zahryznout, na soutěž jedeme nočním vlakem bez možnosti si lehnout, s místenkami někde uprostřed mnoha kupéček. Ale místo pokusů nějak se vyspat probíráme to či ono. Co jsem to říkala o poznámkách mezi řečí, které zraňují nejvíc? A pak jsou ty, které zraňují zcela otevřeně. Stejně jako je fakt, že život není fér, je fakt i to, že jde dál, a člověk by měl jít též.
Navíc teď už celý zbytek kupéčka (osmimístného, uááá!) pospává. Měla bych taky zavřít očka a chvilku spánku si nějak urvat.
Má přednáška rozhodně nedopadla podle představ, ale jsem ráda, že jsem taky testovala. přeci jen člověk si to zkusí a zpětná vazba je fajn. Při pohledu do mailu (a zejména po něm) jsem přemýšlela, jestli jeden Martin nenahradí jiného (a ne, svého milého nedám, packy pryč). Někdy se člověk musí cestou na vlak zastavit a jen tak poslouchat. Co jsou ti pouliční zpěváci na Václaváku vlastně zač?
Vylezli jsme na vyhlídku. Tu stejnou, co někdy před rokem. Tu, která mi dodala tolik síly, a ukázala, jak moc jsme v některých věcech s mým milým v jádru jiní (a jak moc se v jiných věcech doplňujeme). Nicméně jsem procházku vnímala trochu jako před lety. Žárlila jsem na všechny, kdo odváděli někoho, s kým jsem chtěla mluvit, a zároveň dokázala celou procházku strávit ponořená do svých myšlenek. Dokonce jsem mohla jet domů přes Vltavskou, ale nakonec z nějakého důvodu vyhrála 17ka (v každém případě se společností).
Ale i krásné dny někdy končí, a tak teď při svíčce dopisuju záznam a těším se do postele. Dobrou noc.
Dnes jsem byla unešena. Až donedávna jsem nevěděla, že nějaká hlavní pošta vůbec existuje, a od té doby jsem neměla důvod tam zajít. Ale když mě do ní dnes zavedlo jisté zařizování… bylo to, jako bych se ocitla v jiném světě. To místo je úchvatné.
Praktická typografie se lehce zvrtla v rozebírání číslovacího plánu a telefonních sítí vůbec, a následně v jazykovou poradnu. Co na tom, že jsme skončili s rezervou mínus skoro půl hodiny? A z IPS jsem odběhla namazat si chleby k večeři (pořád lepší, než když jsem ze squashe odběhla poslat pohledy…).
Studenti si sami vedou cviko, a má to své kouzlo. Možná právě o tom je universita. Ale možná bych své spolužáky uklidnila poznámkou, že zrovna tohle jsem přednášela na výběrovém soustředění pro středoškoláky (jak vznešeně to zní). Zase zapomínám sedět rovně. A včera jsem si nepostěžovala, že nemám ráda zápalky, které si berou čas na rozmyšlenou, jestli tedy začnou hořet. Ovšem večery při svíčce své kouzlo mají stále. A já se zase vrátím k přednášce.
Občas člověk potřebuje protiletadlový štít i na obyčejné schůzce (pokud tedy KSPí schůzky vůbec můžou být obyčejné). Často mi dochází, že jsem dítě uvězněné v těle dospělé ženy. Přednášky jsou v naprosto zoufalém stavu. A různé vize mizí v dálce, zatímco se plány hroutí jak domečky z karet. To mi nebrání se většinu dne smát. A Poznámky prdlé prvomatky čtu stále raději.
Lidi kolem mě jsou zvláštně cizí a blízcí zároveň. Ale až se příště uvidíme, zeptám se. Vždyť co nejhoršího se může stát? (Zde chybí asi půlkilometrový popis nejhorší možnosti.) A začnu mluvit česky (a plnit své úkoly, to známe). Ovšem teď už to myslím chce hlavně zaplout do peřin.
Růže, kterou jsem dostala, nebyla z papíru, ale to mi nebránilo dát si ji do vlasů. Vzpomínala jsem ve vlaku, že jsem letos častěji chtěla do Prahy nebo z Prahy jezdit vlakem. Problém je, že v době, kdy potřebuju jet já, nejezdí ty vlaky. Třeba když potřebuju být o půl osmé ve škole a první vlak přijíždí po půl deváté na nádraží.
Odjezd na víkend byla komedie, ale nakonec všechno nějak dopadlo. Ostružinu jsme zasadili, otočili sudy… blíží se zima. A netuším, co udělám, až mé děti jednou objeví nafukovací balónky. Nu, času dost. Zato s jinými věcmi je třeba pohnout. Cviko, Přednášky, NUR, …
Jsem moc ráda, že se mě ve škole snaží naučit, jak počítače naučit přemýšlet. Obluda už to nejspíš dávno umí. Pokaždé, když ji v domnění, že se probere z hibernace, zapnu a odběhnu, přijdu k čerstvě nastartovanému systému. Netuším proč.
Jeden úkol ze včerejška byl víceméně splněn dnes. Nikoliv (jen) mou zásluhou. Přirovnání současného období po komunismu k 40 letům bloudění v poušti mi stále přijde odvážné. Co byla druhá věc, kterou jsem komentovala, už ale nevím. Nicméně ta hodina byla fajn. Ačkoliv, ehm, mám po ní zmapované kuchařky O:)
Juj, už Můstek. Ale dvě stanice ještě psát můžu. Jedu dost pozdě, nicméně pár mailů jsem bez reakce nechat nechtěla. A stále jsem se tu nezmínila, že před pár dny jsem se večer vracela ze Švanďáku a řidič jel úžasně (tak moc, že to, jak dobře vlastně jede, mi došlo až kousek před konečnou). Chtěla jsem mu při vystupování poděkovat, ale pak jsem to neudělala. Nevím proč, snad že by to bylo zvláštní. Nicméně je to mžoná škoda. Zkusím se polepšit.
Pfff, takhle vážně přestanu mít problém s vylézáním kopců. Ale když člověk přijde na zastávku dvě minuty po odjezdu autobusu, přece tam nebude čekat na další. A musím říct, že Petřínu obecně podzimní přítmí sluší, ač posledně to bylo ještě krásnější. Užívám si dnešní sérii náhod. Je tolik věcí, které kdyby se staly trošku jinak, něco následujícího by se stalo hodně jinak. Třeba ještě lépe, ale takhle to bylo fajn.
A zkusím ještě udělat kus práce. Příští týden bude hlavním cílem šetřit se, pořádně spát a tak vůbec (hmmm, měla bych někdy připravit další cviko), ale tenhle týden se snažím zejména eliminovat úkoly. Aspoň ty malé, které se dají rozumně zvládnout. A docela se mi to daří. Mám z toho radost. Byť ještě větší budu mít, pokud si opravdu uhájím sobotu a neděli… snad ani ne bez práce, ale bez intenzivní práce na úkolech ze svého úkolníčku. Snad se to povede :)
Tohle jsou přesně ty věci, které mi bezpečně sráží sebevědomí. Potřebovala jsem řekněme tři hodiny, abych odladila Dijkstru. Asi někam zalezu a budu se tvářit, že nejsem. Jediný problém je, že při tom nebytí budu muset vyřídit nějaké maily a ideálně se i podívat na bakalářku :)
Je úžasné sledovat dva kluky, kteří se oba snaží stihnout dát svého ISICa na čtečku jako první. Je zvláštní stát na zastávce a muset už nastoupit do autobusu. Je krásné uhánět městem a povídat při tom. Je podivné chtít se zeptat na kupu otázek a nemít jak. Je uklidňující a zneklidňující naráz přicházet na opuštěný pokoj.
Ano, je pozdě, ale ještě se vrhnu na pár věcí, které udělat musím. A zítra zkusím ulovit svého milého a vyzvědět víc o čtvrtku. Asi totiž přijdu o procházku. Chci říct, asi procházku vyměním za něco mnohem výjimečnějšího. Že bych v pondělí zas šla na Principy? Hmmm, a ve čtvrtek bych chtěla vytáhnout z jednoho člověka aspoň pár slov. Uvidím, jestli mě nechá.
Ze schůzky mám rozpačité pocity. Ne, nevyříkali jsme si evidentně vše, ne, ta atmosféra není vyčištěná, ale ono se to snad poddá s časem. Jen si připadám stále provinileji, že já z toho měla a stále mám dobré pocity. Nu, ale to se tak asi občas stane.
Říkala jsem něco o troše pokory? Jen nesplněný den mi do pokory schází… Některé rozhovory raději nekomentovat. Stejně jako to, že přípravou jednoho vzorového vstupu na zítra jsem strávila půl hodiny. Ale co už. Jo, je to komplikace, když jich ještě hafo musím vytvořit, spolu s programy, které je řeší, a opravit neopravené úkoly a stále mě čeká vaření dvou jídel… ach, co jsem to o sousu psala do commit message? Hodně dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát, …
Ale pointa je, že ono to nějak půjde. Ostatně, ten den jsme na sousu nakonec taky šli spát všichni, včetně mě. Ju, poslední commit ode mě šel po půl páté a spát jsem šla ještě o chvíli později, ale fungovalo to. Teď bude taky. Tečka. Doufám, že natolik, abych o víkendu mohla řešit jen lidi kolem sebe. Spomaľ, máš privysokú rýchlosť, vnímam ju len šiestym zmyslom…
Asi se pomalu dostávám z toho, že jsem se v sobotu nejspíš poněkud předávkovala čokoládou. Hlavně že vím, že to nemám dělat. No jo, teď už to nenapravím.
Hlavní poznatek z dnešní hodiny RZN: v 21. století není moudré spoléhat na to, že člověk má právě jedno pohlaví :) Ale myslím, že první z nové série úkolů z RZN splním ochotně. Ty ostatní budou slabší :) Budu muset zjistit, kde sehnat tvaroh, co jsem kupovala dřív, je o hodně lepší. Poslední dobou mi stále víc chybí, že u sebe nenosím diář. Budu muset vymyslet, jak u sebe aspoň neustále nosit kus papíru. To přece nemůže být tak těžké zařídit, ani u člověka, který nevede kapsy. Náhodné přehrávání vyměnilo Všichni ti lžou za Chce to jenom čas a teď hraje Nic víc. Je čas probudit v sobě zas trochu pokory a pracovitosti. Jdu na to.
Je mi do breku. Proč mají někteří lidé takový problém pochopit „nehodí se mi to“? Proč se všichni tak strašně měníme? Proč někdo, kdo dřív nechápal, jak můžu v deset večer fungovat, teď odmítá chápat, že bych třeba v deset mohla chtít spát? A taky bolestná připomínka zlomených snů v podobě jedné nevinné věty v poněkud pokorném mailu. A tohle a tamto. Je toho na mě moc, a ne, není to tím, že bych si toho na sebe moc naložila.
A to byla cesta domů krásná. Tedy, autobus, který mi ujel téměř před nosem, bych klidně považovala za provokaci. Ale jo, vyprovokovalo mě to k vylézání Petřína přítmí navzdory… a tedy, příchod k jezírku byl naprosto úžasný. Krásný, nádherný, dechberoucí, působivý a já nevím jaký ještě. Za téhle kombinace mlhy a tmy, skrz kterou se prodírá světlo lamp, tam někdy budu muset vytáhnout svého milého, když už mě obviňuje, že jsem romantická duše :) A vůbec, na to, že Petřín má být rájem zamilovaných a my tam spolu šli možná tak dvakrát (a pokaždé jsme honili autobus), bychom se tam vážně někdy měli vydat…
Nu, ale já se, ač čas poskočil, vrátím k původnímu plánu. Sesbírám prádlo, opláchnu nádobí, proběhnu sprchou a s knížkou se zavrtám do peřin. Zítra musím poslat asi tak příliš mnoho mailů, zveřejnit konečně řešení perlích úkolků, připravit si cviko, mohla bych třeba ještě během dne udělat ten úkol na japonštinu, bude třeba uvařit na další dny… tak ať jsem aspoň trochu fit.
Nebo třeba tu maličkost, že už mě (víceméně) poslouchají hodinky! Nebo že i v gitím diffu na KAMáckých strojích už něco vidím. Nebo spoustu jiných.
Zaspala jsem ráno, a ne, nebylo první. To ani nejsem na cestách (byť ne že bych šla spát nějak brzy). Ale ten kus mlhavého rána, který jsem stihla, je snad hezčí než noci krásný.
Přemýšlela jsem před hodinou a půl, jestli přeci jen stihnu jít spát do deseti? Na mou obhajobu, tu hodinu a půl jsem byla užitečná. Celkově se mi dnes docela daří buď časem neplýtvat, nebo jím alespoň plýtvat způsobem, který si příliš nevyčítám (takže se to na konci dá klasifikovat jako odpočinek). A prospěl mi den s písničkami na pozadí. A opětovné přečtení textu jednoho dávného řetězáku.
Ale před tou hodinou a půl, když jsem na jednom papírku přepisovala čas, jsem si vybavila, jak jsem tuhle prohlásila, ža datum s tečkou kromě Karrynky nikdo nepíše. A já si dovoluju nadávat na to, když se někdo tváří, jak je jediný, kdo dělá věci správně? Nejvíc mě na tom mrzí, že už když jsem to říkala, jsem si uvědomovala, že to tak vlastně není…
Počkat! Takhle by to byl strašně pesimistický závěr. Že jsem probrala jablka, o moc optimističtější není… že jsem dnes vypálila svíčku v zásadě taky ne… tak třeba ta maličkost, že jsem dneska konečně vyprala tričko, které dost odneslo mé barvení se na zeleno, a na rozdíl od trička, z kterého hnědou tělovou barvu už asi nevyperu (ale které od té doby skvěle slouží jako pracovní asi tak kdykoliv a kdekoliv), je zase krásně bílé! Mám radost, jedno tričko na malování klidně stačí :)
Podívat se do úkolníčku na tenhle týden nebyl dobrý nápad, i kdyby bylo pondělí, přišlo by mi těch úkolů nějak hodně :) Ale to půjde, a půjde to navzdory dnešnímu línému ránu. Pokoj zas vypadá trochu jako pokoj vhodný k obývání (a vymyslela jsem si další věc, co tu zařídit… schválně jestli do Vánoc bude), našla jsem odvahu provést něco s nehtíky na nohou, dala zrát nové jogurty, popíjím tu stále dobrý jablečný mošt, prostě prima den. Jen se bojím, že odpoledne vyhrazené na práci do školy tak prima nebude :)
A můj milý si stěžoval, že ho tu nemám pomlouvat, ale mám ho raději chválit. Tak jen, abyste všichni věděli, můj milý je úžasný kluk O:)
Příliš mnoho myšlenek a dojmů, pro změnu :) Předpoklad otevřeného světa je zlo (zvlášť, když kvůli tomu člověk několik hodin ladí chybu, která není)! Úkol holt odevzdám po termínu. Sbohem mé krásné představy o skvělém prospěchu. Ale už mám připravené nějaké poznámky k úkolům, co budu chtít projít na cviku. Když jsou lidi, kteří se mi snaží pomáhat, měla bych se postarat, ať to cviko taky stojí za to. A na víkend si už teď plánuji zejména spánek. Ve středu bude třeba uvařit. Někdy bych si měla domluvit tu konzultaci k bakalářce, když úterý odpadá (a někdy se zase zajímat o FELí diplomku). Potřebuju z hlavy vyhnat geniální myšlenky.
A taky jsem si filosofovala o… ani nevím, jak to shrnout. Tak možná, co mě na to přivedlo. Velmi nedávno jeden člověk prohlásil, že Karry se mu nelíbí a oslovuje mě občanským jménem. Mě to neskutečně štve. Přijde mi to trochu jako neúcta ke mně, zvlášť když se ani nezeptá, jestli mi tak říkat může. Připomnělo mi to taky, jak se mi o sousu dostal do ruky jeden cizí mobil a já náhodou zjistila, že mě jeho majitel má uloženou pod celým občanským jménem. Ne že by to zrovna šimralo ego, ale tohle mi nevadí. Snad proto, že oslovovat mě dotyčný oslovuje tak, jak se mi líbí… a buďme fér, já mám taky lidi uložené podle svého systému, ne podle jejich přání. A vzpomněla jsem si, jak mi nešlo přes pusu, když El přišla s tím, ať jí říkáme Pakoň. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kde začíná a končí právo být oslovován tak, jak si přeju já?
No dobře, dost už filosofování, je pozdě. A zítra mě čeká dlouhý den a v úterý velmi brzké vstávání. Zato se v úterý zas projedu vláčkem, juhej!
Pfff, mám opravené všechny úkoly z Perlu, co zatím dorazily. Je to fuška. Ale mám, co jsem chtěla, a zatím toho (modulo něco) nelituji. Snad mi to vydrží do konce semestru.
Visí mi tu mail, na který bych měla odpovědět, ať si domluvím vyzvednutí dárku pro svého milého. Pro toho kluka, který se na mě dnes tvářil děsně ošklivě. Tak už to asi bývá. Filosofování o vztazích si teď nechám od cesty, ač z článku, a hlavně jedné konkrétní věty, jedné mé oblíbené blogerky mě stále mrazí. Prostě dárek vyzvednu a počkám na lepší zítřky, které snad nebudou vzdálené víc než pár nocí.
A stále mám milion úkolů („Uááá! Já úplně zapomněla zajít do té Billy!“) a nevím, kam dřív skočit. A stále věřím, že to se všechno zvládne. Nedojezená večeře z neděle přišla vhod, a zítřejší oběd se holt uvaří ráno („Uááá! Už vím, co obvykle dělám ve středu ráno!“). Pořád nemám tu veku, kefír, dochází mléko („Uááá! V ledničce je pořád jedno nedopité!“). Hoří PAL (jujda), NUR (polk) i RZN („Uááá!“). A čas nějak poskočil, dneska jsem zjistila, že poznámka na příští cviko se nevejde do týdenního úkolníčku, bylo potřeba překlopit listopadový. Příští semestr si zapíšu maximálně 50 kreditů, a ideálně se vejdu do 40. Ale nemám pocit, že začnu žít, to dělám už teď. A to se nakonec počítá :)
Přemýšlím, kdy mi přišlo jako dobrý nápad vyrazit ze školy domů pěšky. Jakože nejen na Švanďák, ale i pak Petřínem nahoru. Tedy, možná včera, kdy jsem si ověřila, že to minimálně z toho Švanďáku vážně zabere méně času než vyjet autobusem. Ale včera jsem taky měla dobrý důvod opravdu to vyběhnout rychle.
Konečně jsem vyprala a pověsila prádlo („Uááá, kam mám dát sušák?“, „Jejda, ještě jedno tričko?“, „Chm, takhle se to prostě nevejde.“), taky mám od včerejška navařeno. A spoustu nápadů, co dalšího vařit, teď ještě aby byla aspoň trocha toho času. Ale sérii jsme dneska dopřipravit nestihli. A fascinuje mě, kolik škol zrovna teď opravuje či rozšiřuje budovu. Nu co, to se zvládne.
Ovšem zas jednou zjišťuju, že bych si ty denní úkoly vážně měla formulovat opatrněji. Prý „zkorigovat mail účastníkům“. Hmmm, já bych ho zkorigovala, kdyby byla verze, která se tváří jako finální. Zahryznu Jendu O:) A pak stejně půjdu vynadat sobě :) Každopádně teď už to chce jen (velmi opatrně) zformulovat úkoly na zítra a šupat spát. Dobrou noc.
Ráno jsem tak pospíchala, že jsem se málem nestihla zastavit a obdivovat centrum ponořené v mlze. Naštěstí mi včas došlo, na co se dívám, a těch pár kroků jsem se vrátila. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi fotila most ztrácející se právě v mlze. To bylo vlastně taky na CTU Open. Loni jsem nejdřív běžela na Anděl, nakoupit ještě nějaké zásoby energie a mlsání, a cestou na Karlák jsem nemohla jinak než vytáhnout foťák. Z mostu byly vidět asi dva oblouky a pak jen bílo. Snad mi při tom znělo v hlavě „tu zná jen mlha nad kanálem“… Ale tuším, že kluků jsem se nakonec nezeptala, jestli si všimli, jak je venku nádherně. Ale teď zpět do přítomnosti, ještě stále je to soutěž, co za chvíli začne.
Povedlo se mi příchodem kolem půl deváté vzbudit spolubydlící. Tak holt nepůjdu spát úchylně brzo, jen velmi brzy. Přemýšlím, jestli vůbec chodit na soutěže. Jasně, člověk má chtít být stále lepší, a slavnostní zahájení je hrozné často. Ale představa, že bych na nějaké soutěži procházela rámem, jestli u sebe nemám mobil, mě upřímně děsí. A ne, ač bez něj umím vydržet dlouho, nejsem schopná zítra přijít bez mobilu. Mám podezření, že kdybych kvůli tomu cestou nemohla někomu zavolat záchranku, oni by se za mě jeho rodině neomluvili. A taky jsem se vrátila ke svému dilematu, jestli dávat krev. Stále zásadně nesouhlasím s tím, že muži provozující sex se svým stálým partnerem jsou z dárcovství vyřazeni. Ovšem ti, kteří tu krev potřebují, za to většinou nemůžou. Tak nevím.
„Karolína a Martin, nejpilnější studenti.“ Mění se tváře, ale ne jména. Karolína a Martin jsou sourozenci, Karolína a Martin jezdí na chatu, Karolína a Martin spolu chodí na teologii, Karolína a Martin přednášejí Perl, Karolína a Martin spolu jezdí z Karláku na Kulaťák, Karolína a Martin spolu chodí na praktickou typografii. A znám jich mnohem víc…
Dneska jsme nebyli podivná dvojice s brýlemi u krku (jen podivná dvojice stojící v prázdné tramvaji…), vzpomněla jsem si už, jak brýle nenosit příliš. A neumím měnit téma dost rychle. Tak aspoň o další tramvaji vím, kdy má tlačítko pro znamení k řidiči.
Mám pocit, že jsem poslední dobou zas depresivnější, než bych musela být. Podezřívám značně suboptimální jídelníček v kombinaci s relativně častým chozením spát pozdě. Do CTU to asi nezachráním (byť vyspat se na sobotu rozhodně plánuji), ale pak s tím snad konečně něco provedu. Jen budu muset začít vymyšlením, jak neděli nafouknout na aspoň 50 hodin :)
Juh, já se musím pochlubit, PAL mi prošel na první odevzdání! Jinak ale zbylo úkolů nepěkně mnoho. To se zvládne. Schůzky v čajovně mají své kouzlo a informatici nejsou jediní divní lidé. Dneska prostě nečtu to, co je skutečně napsané. Mám v sobě jakýsi podivný neklid. Za celý den jsem se tu nezmínila, že poznávám matfyz: když jsem přicházela do školy, na chodbě probíhala přednáška, přednášející něco povídal o tom, že takhle si to zadefinoval, a pak se ptá „Chcete si vybrat nějaký čaj?“. Je to tu fajn.
Jak zvláštní je potkat někoho jeden den téměř na Kampě a další den v 125ce uhánějící ke Smíchovskému nádraží? A nestihnout přitom prohodit ani jedno slovo?
Vybafl na mě další článek o Žďáru. Většinou nemám informování o tragédiích rychlostí článek za hodinu až dvě ráda, ale tahle událost na mě nějak působí. Pokud vím, není k tomu důvod. Ač některé věci to připomnělo. Mohlo být… já nevím, asi jaro 2009, když jsem si po jedné hodině angličtiny nastavovala status „Ještě nám to není jedno“. Stále není, a to od té hodiny uběhl několikrát delší čas než předtím od „toho“. Vlastně nemyslím, že nám to někdy jedno bude. Ale vzpomínky blednou, tvář už člověk sotva loví z paměti a těch několik pečlivě střežených momentů už taky chytá snový nádech.
A vracím se myšlenkami do Šumperka, do sborovny a k malému letáčku, u kterého jsem tehdy trochu litovala, že ho o mnoho let dřív neměla naše škola. To ten návrat do školy v sextě už byl dobrý. Ale v té primě bych bývala byla potřebovala, aby se radami tohohle letáčku někdo řídil. Aby nám řekli, co se stalo. Aby s námi mluvili. Aby to nebylo o jednom drobném papírku s permanentním suplováním. Dal by se ještě někde sehnat záznam, jak tančíme novambu?
Ale teď bych se měla vrátit hlavně do reality. A usmívat se na lidi, život je přeci fajn. Aspoň většinou. Chci říct, snad teď kolem sebe nemám nikoho, pro koho bude úsměv provokace.
To jsou přesně ty otázky, na které sneradno odpovídat upřímně (tomuhle bych řekla autocenzura). Nemám ráda, když vyučující předpokládají, že s jejich oborem nemáme ani tu nejmenší zkušenost (no dobře, ani když předpokládají, že jsme experti, chudáci si nevyberou). Výhrad k předmětu mám stále víc, ale také ho stále chci udělat, ideálně na Ačko.
Wow, člověk, kterého jsem podpořila ve volbách do Senátu, postupuje do druhého kola. Skoro mě to děsí, zvlášť když z 25 lidí, kteří dostali můj preferenční hlas, se do zastupitelstva dostali 3 (a naopak se dostalo několik těch, kterým bych bývala dala antihlas, kdyby něco takového existovalo). A napadá mě, že Česká strana selského rozumu se nějak vytratila z mého povědomí. Je to celé zajímavé a zvláštní.
Uááá! Byly krásné moje plány o tom, jak budu letos dělat úkoly včas. NUR má deadline zítra a hotovo není skoro nic, PAL tím pádem zítra asi nestihnu (termín má až v pátek, ale…). U RZN budu ráda, když se stihnu naučit na test, úkol se odkládá. Příští týden bude navíc oficiálně zadaný úkol z PAP a někdy bych se mohla podívat aspoň na zadání druhého úkolu z PAL. A do toho hoří Přednášky a KSP celkově a vidina na zlepšení jaksi nikde. Ale to se zvládne, musí. Přinejhorším bude za dva týdny pracovní víkend.
A vůbec, spousta věcí se zvládla, spoustu věcí jsem udělala. To je přeci taky důležité. Ale teď honem spát, dobrou noc :)
A abych tu bylo i něco veselého: Happy Bonza Bottler day!
Fajn, dneska budu osobní. A bude to na místní poměry dlouhé. Klidně to ignorujte.
Ztracená neznámá,
měla bych tendenci říct, že už jsem zapomněla Tvé jméno, ale vlastně si nejsem jistá, jestli jsem ho někdy věděla. Jen příjmení, to si stále pamatuju spolehlivě, ale tím se neoslovuje. Ani nevím, kolik Ti je let, jen že jsi o něco starší než já. Ovšem tehdy jsi myslím byla mladší, než jsem já dnes.
Tehdy, ten den, kdy jsem Tě nešla obejmout. Ten den, kdy jsem začala odlišovat „skočit z okna“ a „skočit oknem“. Ten den, kvůli kterému jsem se o několik let později tvářila podivně na jeden díl Ajťáků. Ten den, kdy jsem asi měla udělat víc.
Neměla jsem v té době zkušenosti se vztahem (bože, vždyť já tehdy ještě snila o Igorovi!), ale přišlo mi, že holka, který se právě zabil kluk, potřebuje nějakou pomoc, ne jen formální dotazy pro zrekonstruování případu. Ani být odstrčena bokem, ať nepřekáží. Pak mě vyhnali z mé pozorovatelny.
V té chvíli jsem sáhla pro klíče, že půjdu dolů za Tebou. Zavrhla jsem myšlenku budit kvůli svolení rodiče (ostatně, nevzbudit je byl jeden z důvodů, proč jsem běhala po bytě a hledala mobil těsně předtím, než je neprobudila ta hrozná rána), ale nakonec jsem zavrhla i původní plán. Bála jsem se, že mě policie vyžene zpátky nahoru, že mi nedovolí jít za Tebou.
Samozřejmě nevím a nejspíš nikdy nezjistím, jestli to tak nebylo lepší.
Že jsi skončila v psychiatrické léčebně, mi někdo řekl napůl mezi řečí o měsíc či dva později spolu s informací, že se Tvá rodina odstěhovala.
Od té doby hledám jakési vysvobození. Nepomohlo utěšovat holčinu, jejíž přítel se i naší vinou těžce zranil. Nepomohlo vyrazit na pomoc kamarádovi, který se topil, ani jen tak se bavit s kamarádkou, jejíž kluk se přímo utopil. Možná nepomůže nic a možná pocit viny jednou odezní sám od sebe.
Jen jsem chtěla říct, že i když to možná vypadalo, že je to celýmu světu úplně jedno, jedný vyděšený holce z druhýho patra to jedno nebylo.
Nevěřím, že Tě tenhle vzkaz najde (a stejně všichni víme, že ho píšu víc kvůli sobě než kvůli Tobě), ale stejně bych chtěla, abys to věděla.
Tož, ehm, asi tak.