Dejte mi další nálepku a já si ji nadšeně vylepím vedle té z roku 2013. Některým vystoupením zámek prostě sluší. Zas další připomínka toho, jak skvělého starostu mají Zákupy. Vyzpívaný touhy kluků z mě… no dobře, prostě vyzpívaný touhy. A až bolestivá touha zapomenout, k čemu mě váže dospělost a mentální zdraví, chuť vykašlat se na všechny a všechno a jenom tak hopsat, když k tomu hudba svádí. Vzpomínka na dávné očarování a podiv, kolik dalších lidí šlo stejnou cestou. Vyjde mi Slon?
Jednu věc tedy SÚZ rozhodně umí: poslat mi spolubydlící, když se definitivně naladím na to, že jsem na pokoji sama. No dobře, to se zvládne. Někdy si říkám, nakolik jsou věci vážně jen náhoda. Člověka něco přiměje vracet se až pozdějším autobusem, a tak si může s někým promluvit a třeba mu i trochu projasnit den. Cítím se, jako by mi už začalo zkouškové – učení se do noci, testy, rozhovory o zkouškách. Přátelé na studium i přátelé na semestr. Kam jsme se vlastně poděli?
Nejen kvůli mé momentální neschopnosti krotit písmenka se spousta zážitků propadla mezi promlčené. Měla bych si co nejdřív najít čas na to, abych konečně přepsala ten jabberový plugin pro weechat, a až v tom budu, měla bych ho naučit logovat mi mé vlastní statusy. Včera mi zas přišlo na mysl, že se mi stýská po lipských Majálesech, těch, na které jsem ještě z vysoké jezdila. A chci se zas toulat.
Tak jo, semestrálky odevzdané, byť z PAHu možná ještě tu poslední etapu zkusím… body navíc by přišly vhod. Zbývá report na BIA (ten se napíše) a zápočtový test taktéž z BIA, a toho testu se krapet děsím. Ale to se zvládne. Už jsem zapsaná na některé zkoušky. Tak trochu zas další semestr v tahu… ten čas letí neskutečně.
Včera jsme prostě měli toulavou náladu, a tak jsme se toulali. Přesto jsem měla radost z toho, že mi z Vozovny jel autobus něco jako minutu poté, co jsem tam vyskočila z tramvaje a přešla na autobusovou zastávku. Bývala bych se toulala dál, ale bylo jen rozumné zamířit domů, ať už se učit, nebo vyspat.
A zas mám náměty na přemýšlení… jo, my prostě známe i programy, co nefungují. Jakože nefungují. Přemýšlím, jak drzá ještě můžu být a jaké laskavosti ještě můžu žádat, aby to bylo jen přiměřené. Je zvláštní, zvláštně milé dozvědět se, že se na mě lidi ptají. Zase málo poslouchám hudbu. Zato jsem dneska po čtyřech dnech oprášila kytaru – hraju hůř než před týdnem, ale třeba má přeučování se na špetku něco do sebe. Možná jsem našla svůj nový vzor. Nevím, kolik nesepsaných dojmů jsem zapomněla: okamžiky z víkendů, odladěné chyby v programu, … Prostě spleť zážitků a dojmů. Jinými slovy taky žiju a mám se skvěle.
To už jsem se vážně zas tak dlouho neozvala? (A vážně už je tolik hodin?) Budiž na mou obhajobu uvedeno, že téměř vzorně doháním (a méně vzorně zachraňuji) své studium. Ani nevím, jak se mi povedlo vyrovnat se těm největším flákačům (zvlášť když mám v předevzetích od prosince napsáno začít lépe stíhat), ale stalo se… a začíná to vypadat, že se to ale možná povede zachránit. Kéž by.
Zbývá rozmyslet, jestli chci zkoušet poslední díl semestrálky na PAH, a taky sepsat report na BIA. Aspoň pokud mi nikdo zítra nehodí na hlavu libovolnou z odevzdaných semestrálek, to by té práce rázem bylo víc. A pak tedy bakalářka, databázová aplikace, zápočťák na Programování v UNIXu – ale to snad na přelomu května a června zvládnu. Ovšem původně jsem se chtěla dostat k tomu, že spolu s tím bych měla zachraňovat a dohánět, co jsem zanedbávala.
Těším se na kytaru, kterou jsem si teď ty dva dny intenzivní práce opravdu nedopřála. Těším se na tančení v kuchyni, těším se na squash. Těším se na dočítání drabblat z dubna. Ale třeba s tím, jestli se těším na úklid pokoje, bych to nepřeháněla :) Dobrou… zzz…
Nejspíš mi bylo naznačeno, že bych neměla kritizovat, když sama nejsem tak dobrá. Bah, neumožnit lidem se zlepšit jenom proto, že už teď jsou lepší než já, by mi tedy přišlo pěkně pokrytecké. Nevběhnout nikomu do záběru na večerním Karlově mostě asi neumím ani já. A stále se neumím neusmívat na cizí lidi. Výsledky schůzky mě místy krapet zarazily, ale snad jsme to zvládli. Divadlo bylo fajn. A s kytarou se dál zlepšuju, juhuhu! Zato škola pláče a měla by ideálně přilákat mou pozornost co nejdřív.
Měla bych pilně pracovat, ale k obědu jsem si trochu flákání dovolila… a dostala další důkaz na téma, že člověk si ve vykládání karet (či jiných formách věštění) může najít to, co tam najít chce, neboli takové věci slouží k utřídění a ujasnění myšlenek. Tarotový horoskop pro vodnáře, přesněji jeden konkrétní z nejspíš mnoha existujících, začíná „Jste na počátku vztahu, který se může vyvinout do něčeho opravdu krásného a hlubokého“. Pochybuji, že je mnoho lidí, kteří by si to vyložili stejně jako já. Ale na mě to z toho přímo křičí. Jo, život.
Odmlčela jsem se na dlouho, hlavně ve snaze neznít tu příliš depresivně (soudě podle poznámek někoho, kdo tohle místo objevil v mezičase, se mi to nicméně nedařilo ani předtím). Faktem je, že z práce, kterou teď musím zvládnout, na mě dopadají stavy ne nepodobné regulérní depresi. Ale zvládnu to, slibuji.
Soustředko bylo náročné, ale věřím, že jsme ho zvládli, a mám z toho radost. Byla to tradiční směs pocitů. Opětovná fascinace nad tím, jak úžasní někteří lidé vlastně jsou, ať schopností podat výkon, či prostě osobností. Radost z radosti jiných, bezmoc nad bezmocí, snaha najít správné vysvětlení. Okouzlení z nedělního rána. Pobavení nad videoklipem, zábava z improvizace, obdiv vyrobených zbraní, spokojenost nad vlastními novými schopnostmi, hrdost na zlepšení. Šok, když někdo řekne, že hraje v kapele, kterou aspoň podle názvu znám. Chuť vykřičet, že se přece nestydím, a hlodající červíček. Milion zapomenutých okamžiků.
Spousta plánů, u kterých bych si přála, aby přežily (po)sousovou euforii. Ale čas je vrátit se do běžného života.
Náhodné přehrávání mě vysloveně rozmazluje a venku je nádherně, takový krásný předvánoční den. Až na to, že DMD je v plném proudu, já bych měla barvit vajíčka a termín odevzdání bakalářek už je nepříjemně blízko (zvlášť na stav té mé, ehm).
Včera se mi povedlo zaspat, těsně po půl osmé vystřelit na autobus, neb hodina od čtvrt a pěšky to na Kulaťák trvá ke tři čtvrtě hodině. Až když jsem na Kulaťáku vystupovala z autobusu, ve kterém digitální hodiny hlásily tři minuty po osmé, došlo mi, že tu hodinu mám od čtvrt na deset. Aspoň jsem přišla ke vtipné historce… ovšem zbytek dne se taky moc nevyvedl, což bylo vtipné o kus méně. Snad se to ještě zachrání.
Za ty pomalu dva týdny se toho stalo tolik. Ukázalo se, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Díky za to. Někde se tu válí papírek s postřehy z olympiády, které víc v noci než večer nebyla síla dávat do vět. Nezmíněná nenávist chladne, ještě že tak. Soustředko se blíží. Dlužíme práci zahradě a já dlužím návštěvu tolika lidem. Nepřiznaný blog. Jiní žrouti času. Jo, je to dospělácké pes mi sežral úkol. Ale ono to všechno půjde, tečka :)
Ochladilo se. Venku, na těle, i na duši. Prstíky rukou, které dvacet minut držely každá jeden mobil, pořádně zkřehly. Naštěstí rukavice dokážou hotové divy. Bylo by to o epsilon méně trpké a o dvě epsilon méně ironické, kdybychom večer na IPSku neřešili „šíření poplašné zprávy“. Jenže to, že žijeme v informační době, neznamená, že máme informace.
Obludu dnes ani nevytahuju z batohu, však tam do zítřka vydrží. Ne, sepíšu si úkolníček, stulím se pod deku, přečtu si kousek z knížky, sfouknu svíčku a půjdu spát. Protože zítra bude třeba žít, věřit a očekávat dobré zprávy.
Ááá, nestíhám žít! Tedy, tak zlé to samozřejmě není, ale nestíhám, i na své poměry. Nejspíš poslední maturitní ples letošní sezóny, na kterém jsem byla, mi z nich přišel vůbec nejhezčí. Snad že jsem nemusela přeřvávat ječící reproduktory ani se bát obrovských davů. Čvrteční večer, pátek, víkend, i dnešek, všechno bylo naplněné úžasným množstvím různých drobných projevů lidskosti. Jo, svět je pořád dobrý místo k žití…
… ač hlášení systému o chybě, z které se nedokázal zotavit, bych ideálnímu světu klidně odpustila :) „Kontaktujte prosím administrátora… hmmm, jediný problém, že administrátor jsem já.“ Ale domluvili jsme se a systém už zase spolupracuje. Navzdory úkolníčku se mi povedlo úplně zapomenout na jeden termín. Naštěstí nebyl nijak důležitý, resp. ta věc, ke které se vztahoval, nebyla. Zato jinou věc jsem poněkud nezvládla vyřešit, protože vybitý telefon a vůbec. To budu muset ještě zítra napravit. A tohle a tamto. Článek na seminář mě děsí.
Ale to se všechno zvládne. Hned zítra. Já vím, že člověk má začínat s prací hned, ale hned začnu možná tak s přesunem do postýlky. Když jsem ráno ve tři čtvrtě na šest vyšla z domu, byl venku dávno den, a ač byl den moc krásný (nebo možná tím spíš), já už pak v autobuse prostě nedokázala pochrupkávat. Pořádně se prospat mi tedy nemůže uškodit.
Je to ve mně, nebo mě má děsit, že jsem dostala seznam míst, kam odcházejí rodinné peníze, přesnější identifikace zaměstnavatelů a vůbec věci „kdyby se něco stalo“? No, pokud se něco má stát, dozvím se to. Po mírném váhání jsem v pondělí zamířila na přednášku o bakalářkách a zjistila, že můj úkolníček si o jejím začátku myslí něco jiného než její přednášející. Dokonce zachranitelným směrem, ale doma čekala večeře a v hlavě zůstal plán jít spát rozumně. Ještě že to přednáší můj vedoucí :D V úterý jsem si zas vzala Obludu, abych se mohla najíst při učení se z počítače (když u školních počítačů se jíst nesmí)… a nechala si doma oběd. Ale včera jsem se konečně vrhla na úklid pokoje. Zatím se dramaticky zvýšila jeho entropie :)
Když se ovšem rychlost změny začala blížit nule, usoudila jsem, že je nejvyšší čas vyrazit zpívat. Někdy bych si měla zařídit, abych tam mohla zůstat až do konce, a tedy mi nepřekáželo občasné povídání, kvůli kterému si zazpívám o písničku dvě méně. A taky mám pocit, že pro spoustu těch lidí by bylo tak nějak přijatelnější, kdybych přijela v jedenáct a zůstala do půlnoci, než když přijedu v osm a v devět už odjíždím. Ovšem ten pocit, že sliby sobě mají cenu, má své kouzlo. A hlavou se honí myšlenky…
Ostatně, honily se i celou cestu zpět. Policie řídící dopravu na Holešovicích se vysvětlila s nabráním mnoha fanoušků na Výstavišti, ovšem záhada podivného osvětlovače na Jiráskově náměstí zůstala nevyřešená. Mé drbůchtivé já dumalo nad jedním podivným párem a cesta z Holečkovy na Hřebenku byla opět připomínkou jednoho promlčeného snu. A nevěřila bych tomu, ale ráno mě zaujal projekt IDNESu. Dějí se věci.
Dnes na mě zas jednou dopadá obrovská nostalgie. Zejména mám pocit, že svým způsobem má gymnaziální léta neskončila mou maturitou, ale dneškem, kdy měla maturitní ples poslední třída posledního ročníku, který jsem ještě povšechně znala. Když se k maturitě a faktické dospělosti tak blizoučko definitivně přiblížil ročník, který po nás zdědil třídy a třídní učitele. Navíc jestli všechno vyjde dobře, letos odmaturuje, byť na jiné škole, i můj brácha, a všechna má pojítka se střední se zcela vytratí.
Ale pominu-li hluk a spousty lidí, ples byl fajn. Hluchá parta vám sice vymlátí ušní bubínky, ale hrají naprosto úžasně. Tanečnice u tyče mě nepřestávají fascinovat. Předtančení bylo skvělé, video rozhodně zajímavé v tom dobrém slova smyslu, a půlnočko – půlnočko bylo prostě překvapení. Hudba možná trochu moc disko, zato jsem ale potkala spoustu dávno nepotkaných lidí včetně pár tváří, které jsem považovala za navždy ztracené. A jakmile z šatů i vlasů vyvane cigaretový kouř, zbudou krásné vzpomínky. Hej, děcka mý, tak hodně štěstí k maturitě, přijímačkám, životu.
Pfff, už to tu zase chytá depkoidní nádech. Asi ho této věci ještě pro dnešek dopřeju. Laciná nudlovka a poslední zbyteček čaje už vyhnaly slzičky z očí, ač na opuštěném pokoji stereotypního vysokoškoláka nikdo nevede řeči o tom, že velký holky přece nebrečej' nebo že slzama člověk nic nespraví (spraví! Aspoň tu svoji náladu občas ano). Nebaví mě, že se do mě opět dal strach ze smrti. Nebaví mě, že kvůli naprosto žalostnému pondělnímu a špetku zoufalému čtvrtečnímu cvičení mám pocit, že celý týden výuka nestála za nic. Nebaví mě, že jsem kvůli stupidnímu úkolu nešla na možná zajímavý workshop.
Těšila jsem se, že si v klidu popovídáme a věci budou aspoň na chvilku fajn. Místo toho jsem dostala neskutečnou směs hluku, z které mi stále není úplně dobře, pach cigaretového kouře, který mi ulpěl na oblečení, a, ehm, ne zrovna společnost podle mého gusta. Ovšem jestli mě na tom něco štve, tak zejména to, že jsem neodešla, dřív než ze mě to místo a ta společnost vysála veškerou pracně nasbíranou positivní energii dnešního dne. Bojím se zeptat, jestli jsem stejná, protože vím, že při kladné odpovědi bych se zas rozbrečela a nebyla k utišení. A v těhle chvílích mám víc než kdy jindy pocit, že pro mě už na tomhle světě není místo.
Ale tak to přece není! Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří mají podobné hodnoty a zásady, spoustu lidí, s kterými můžu sdílet zájmy, spoustu lidí, kteří by klidně mohli žít v mém vybájeném krásném světě. A jasně, nejspíš nebudu mít nikdy jistotu, že to, co dělám a jak smýšlím, potažmo co děláme a jak smýšlíme my, kteří to děláme podobně, je „správné“, ať už správné znamená cokoliv, ale… popravdě, kdo z nás nevěří, že právě on má o správném chování tu správnou představu? No nic, život je zlej, a svět možná ještě horší, nicméně nejlepší způsob, jak si je oba užít, je hádám co nejdřív se s tím smířit.
Včera jsem poprvé po… měsíci, možná měsíci a kousku, usínala bez třesu, bez strachu, dokonce bez zaslzených očí. To bych si dala líbit častěji :) Zato to zjištění, že jsem prošvihla termín pro zaplacení poplatku Silicon Hillu, a tedy jsem na koleji bez Internetu, bych si pro příště klidně odpustila. Nu co, teplý čaj, který jsem si uvařila a který mi bylo líto nechat vystydnout (ale nechtělo se mi ho celý nalít do sebe), jsem přelila do termosky, sbalila termosku, čínskou polévku a samozřejmě Obludu a vyrazila na Matfyz. Smutná část na tom je, že jsem se cestou domů stavovala právě na tom Matfyzu. Nu což. Tak jako tak, pár dní tu asi zase budu k zastižení velmi často :D
Jsem obyčejná holka, co má strach. Kdyby to snad bylo potřeba (jakože doufám, že ještě aspoň pár desítek let nebude), když jsme kdysi zařizovali dědův pohřeb, listovala jsem si různými citáty sloužícími jako hlášky na parte a moc se mi zalíbilo „A díky, díky za vše / za lásku, jaká byla / za život, jaký byl“. Váhala jsem, jestli to sem psát. Je to bezohledné. Je to iracionální. Je to neskutečně egoistické. Je to nemístné, protože mít konflikt s někým blízkým a následně rozebírat, jaké by bylo, kdybych umřela, je ukázkové laciné vydírání. Ale možná právě konflikt připomíná, jak moc bych chtěla, kdyby se přeci jen mělo něco stát, aby všichni veděli, že jsem to tu měla ráda. Že jsem je měla ráda. Hlavně nezapomeňte, že pomoc většinou nejvíc potřebují ne ti, kteří o ni křičí, ale ti, kteří už o ni volat nemohou, takže se mnou to nebude nijak zlé. A já na oplátku slíbím, že až se dnes dostanu domů a zalezu si do postýlky (a možná až najdu nějakou polohu aspoň trochu ulevující bolavé noze), budu se chtít těšit na další den.
Zas se množí promlčené dojmy a zážitky. Šoky a zklamání, radost a smích, zmatky, rádoby formální schůzka i primárně neformální nakoupení lístku, odložená práce, vrávorání, hledání, ne moc překvapivé překvapení, pražský hluk a shon i Praha krásná a klidná. Maily, které byly napsané, i maily, které na napsání čekají, zlobící Obluda, dohady o chytrém čemkoliv. Termíny, naděje. A mé těžko chápatelné blábolení :)
Začínám si připadat hloupě. Můj milý s Alešem nejsou jediní, kdo mě s blogem předběhl :D No jo, věci se udělají hned, nebo za dlouho. Asi bych se nad sebou měla hluboce zamyslet. Problém je, že hluboké zamyšlení obvykle vede k nafouknutí úkolníčku, a to by se mi teď úplně nehodilo :) Ha, stejně mi to připomíná, že v něm chybí… tak já jdu asi pracovat :D
Od pondělního poledne přibyla spousta promlčených pocitů Za jejich zamlčením stojí i touha neudělat tu z toho klasický depkoidní blogísek. Ale dnes jsem byla zpívat! Zazpívala jsem si málo, i na to, jak krátkou dobu jsem tam byla, ale aspoň nebylo tak těžké opravdu dojet domů denními spoji. Cesta tam se zajímavě komplikovala, ale už když jsem se konečně dostala ke kolejnímu schodišti a dolehly ke mně v té chvíli ještě vzdálené tóny kytary a hlasy zpívající „Sáro, Sáro, Sáro“, věděla jsem, že to stálo za to. Snad mi to brzy vyjde zas.
To nám ten semestr krásně začíná… řekněte mi, proč jsem si do školy nezvala knížku. Poté, co nám přišel mail, že výuka začíná již dnes v 8.15, náš vyučující zaspal začátek semestru a dorazil na poslední tři minuty :) Druhá přednáška se zas o 20 minut zdržela řešením technických problémů s počítačem a projekcí. Každopádně na odpoledním cviku z PAH budou mít radost. To jsem zrovna nedávno (včera?) říkala, že letos mám všechny přednášky před cvikama…
Uměla bych si představit příjemnější způsoby trávení prázdnin než proležet je v posteli s jakýmsi nachlazením. Ale stejně to bylo fajn. Vlaky, kopce, řeka, teplo kamen i chlad noci, kupa jídla (a kupa čekající práce, ajéje), srdce na spoustu způsobů, kouř stoupající z komínů, stále dechberoucí světla za řekou, … mám to tam ráda (a co teprve s úžasnou společností). A začetla jsem se. Jedna knížka ve mně opět probudila dětskou touhu pátrat, jak věci fungují, při čtení druhé jsem byla ráda za představu o tom, jak špatně se člověk uplatní s vystudovanou obecnou lingvistikou. A třetí by se měla stydět za to, že si říká fantasy O:)
Nu, a zítra začíná semestr. Přednáškou ve čtvrt na devět ráno, abych byla přesnější. Jsem na ně zvědavá. Ostatně, tak jako na spoustu jiných věcí. Tentokrát to nejspíš bude náročné už od prvního týdne, ale snad všechno vyjde dobře.
Jujda, je nějak pozdě. Ale budeme se tvářit, že to nikdo nevidí. Občas je orgování a pročítání konfery neskutečná zábava. To si tak čtete stav série a vybafne na vás třeba „… ještě musím něco provést s příliš tučnými obrázky (poslat je zhubnout do fitka)“. Přetahovala jsem dneska zase pár SMSek a zase si vzpomněla na pár fajnových věcí. I na původně neplánovanou výpravu na Matfyz předposledního ledna. A zjistila jsem, že FELí anketa je otevřená ještě asi dva dny po začátku semestru, hurá!
Stále mě baví vzpomínka na středu. Tedy, stále mě mrzí výsledné Bčko z ITT, které mi neposunulo prospěchové stípko o úroveň výš. Když člověk spoří, pár tisíc by přišlo vhod. Ale co nadělám. Každopádně jsem se byla naobědvat na Matfyzu, a pak tu drnkala na kytaru, s radostí, že mi to vcelku jde. Krátce před druhou jsem se chystala vysmahnout, abych stíhala naplánované úkoly, když se objevil Dominik, že prý jde na zkoušku z Perlu (přihlášený byl na úterní termín). Tak jsem plány změnila, a v mezičase se konečně došla registrovat do matfyzí knihovny. Už mám doma půjčené knížky o lingvistice, juhej!
Nu, ale teď zpět do reality, a zejména šup do postele. Nicméně asi se rozmazlím a dám si budíka až na sedmou :)
Ááá! Moc se omlouvám vám všem, kteří tuhle věcičku sledujete pomocí jakýchkoliv robotů, cronů a podobných vymožeností, pokud jsem vám vaše pomocníky úspěšně zmátla. Nicméně jsem právě v 31 datech opravila rok 2014 na 2015 O:) Vážně potřebuju automatizaci.
A to jsem zejména chtěla prohlásit, že přesně kvůli tomuhle si doma udržuju zásobu čínských nudlových polévek. Je to levné, rychlé a teplé jídlo, seřazeno vzestupně podle důležitosti. Když člověk přijde domů víc v noci než večer z kina, přijde něco takového vhod. A taky jsem si chtěla zafilosofovat, že se to asi přesně dá vidět více způsoby. Život toho člověka efektivně skončil ve 40. Kolik toho mohl lidstvu dát (ostatně, a kolik toho sám mohl prožít), kdyby žil déle? Ale asi je rozumnější obdivovat to, co dát stihl a zvládl.
A, jak už dávno víme, měla bych si víc všímat svého okolí. V autobuse jsem vylovila knížku v zásadě hned, jak jsem si sedla. I kvůli tomu jsem si až při vystupování všimla, že obrazovka, kde se obvykle posouvá přehled následujících zastávek, je nezvykle černá a svítí na ní jen několik bílých řádků. Stihla jsem přečíst Attempted to kill Init a zalitovat, že si obrazovku nestíhám vyfotit. Teprve po příchodu na pokoj mě napadlo, že kdybych se bývala svezla až na Stadion, moc by mi to cestu neprotáhlo a dalo by mi to právě ten čas…
Jdu si tu zas jednou zaspamovat. Mailuju si s matfyzím studijním. Kvůli přihlášce na magistra. To protažení souběžného studia mi byl čert dlužen. Rozhodně samotného rozhodnutí studovat Matfyz a FEL zároveň nelituji, a kdybych se měla zpětně rozhodnout nějakou školu nestudovat, vůbec nevím, která by to měla být. Neumím si představit, že bych neznala lidi, které jsem díky každé z nich poznala, že bych nevěděla věci, které mě každá z nich naučila, že bych nedostala ty příležitosti, které mi každá z nich nabídla. Popravdě si neumím představit ani to, že bych neprožila vztek, který ve mně každá z těch škol někdy vyvolala, nebo nevyplakala slzy, které kvůli každé z nich někdy tekly. Ovšem tu komedii s „jak mám vyplnit přihlášku?“, kdy dodržení pokynů ze studijního vede k odmítnutí ze strany systému, bych si odpustila klidně.
Muhahahá, vítězství! Tedy, ne že bych dnes neměla milion užitečnějších věcí k dělání. Ale nevadí, to se zachrání jindy O:) Věděla jsem, že jsem se kdysi pokoušela přeložit text Řiditele autobusu, a vůbec se mi nedařilo překlad najít. Nicméně přišlo mi, že jsem ho relativně nedávno při nějakém hledání v počítači viděla, tak jsem se rozhodla nasadit zbraně těžšího kalibru. Zkrátím to, našla jsem ho! Juhej!
Jaj, sníh! A já si asi dnes budu hrát na superženu, jinak to s tou A4-kou popsanou úkoly na dnešek nevidím. Ale to se zvládne. Ovšem opuštěnost Matfyzu v pondělí dopoledne mě nepřestává fascinovat. Je sice zkouškové, ale ono to v tom semestru nebývá o tolik lepší. A s FELí diplomkou to začíná vypadat velmi slibně! Smutné je, že skoro slibněji než s matfyzí bakalářkou O:) To budu muset zachránit, a taky to zachráním. Jak to tak vidím, asi se jdu vrhnout na práci.
Kuskus smíchaný s nakrájenými párky možná není to nejkvalitnější jídlo, jaké si člověk může dát, ale co už. Je to rychlé a vlastně dost dobré. Každopádně zvláště tu první vlastnost člověk ocení, když se mu zkouška protáhne do devíti večer. Bylo to zčásti mou… ani nechci říct blbostí, spíš nezkušeností a neohrabaností, co síťové komunikace, a zejména fork-ování se týče, zčásti velmi pozdním začátkem. Ovšem mám to! Takže dneškem mám oficiálně hotové všechny zkoušky za tenhle semestr. Teď ještě sesbírat dva klasifikované zápočty a jeden obyčejný, nicméně to už snad zvládnu :)
Uvidím, jak moc využiju toho, že se zítra můžu prospat. Znám lepší způsoby slavení narozenin než pracovat na zápočťáku, na druhou stranu, co lepšího si člověk může dát než kus odvedené práce? No dobře, spoustu věcí, ale to neznamená, že by to nebylo příjemné :) Nicméně aspoň symbolicky se slavit bude! Uvařím si oblíbené jídlo, a taky úžasnou horkou čokoládu, přeposlouchám nový díl Hudební abecedy a bude mi dobře :)
Byla jsem si zcela jistá, že vím, od koho zpráva přišla. Kdo jiný by mi taky psal v jedenáct večer, že? Hmmm, evidentně by se někdo takový našel. A nejhorší je, že za to vlastně jsem ráda. Nadvakrát. Prvně, že na mě mysleli a pokusili se mě zapojit, druze (to když se člověk víc zamyslí), že se nestalo nic špatného. A že organizovat akci občas stojí hodinu původně zamýšlenou pro spánek, na to už jsem si zvykla. Teď už ale vážně hurá do peřin.
Vrrr… to, že se Obluda čas od času rozhodne prostě vypnout, mě štve samo o sobě. Ovšem když mi kvůli tomu sletí SQL Developer a já si následně nesmím sáhnout na své vlastní tabulky, protože na nich zůstal viset zámek, je to ještě o kus otravnější. Asi to chce zvýšit prioritu úkolu vyčistit větrák.
Ale zas propadám dávno známým písničkám… Někteří lidi mají fakt divné chutě, ale já, lásko má, stále stejně miluju Tě. … A i když mě to táhne tam a Tebe občas jinam, na špatné věci pro ty dobré zapomínám. Taky bych se chtěla poklonit básníkům české země, ovšem jemu obzvlášť.
Ach ty chybové hlášky. Jak rychle by vás napadlo, že „constraint specification not allowed here“ znamená „v názvu omezení není povolená pomlčka“? Hlavně si tu musím na tyhle věci stěžovat častěji, občas to může být k nezaplacení :D SQL Developer na mě dnes vyplivl „missing right paranthesis“. S pocitem, že na tohle už jsem si přesně tady někdy stěžovala, jsem zkusila zmáčknout lomítko a napsat pár písmen… a hned jsem zjistila, v čem je opravdu problém :) Ovšem mrzí mě, že jsem dnes nestihla mnoho, a nejspíš už to nenapravím.
Uhm, to už je tolik? No jo, to je tak, když člověk chodí plesat. Ale bylo to fajn (až překvapivě na to, jak moc nemám ráda moc lidí a málo prostoru). Proč si občas nesplést maturitní ples s diskotékou? Proč nezkoušet tančit ve třech? Proč si nezatančit ploužák s holkou, která do mě kdysi byla zamilovaná? Ale tančila jsem i seriózněji :)
Pfff, ti stavaři mě začínají skoro štvát. Každý den víceméně od rána do večera tu někdo něco vrtá do panelu, dnes přidali ještě kladívko (co proboha zatloukají, že to dělá takový hluk?) a něco, co zní trochu jako cirkulárka. Ideální podmínky pro mentálně náročnou práci :)
Hups. Zas jednou jsem asi dostala lekci o tom, že bych občas mohla vnímat svět kolem sebe. Přemýšlím o bakalářce a projíždím seznamovské mapy, abych si tak uvědomila, co se mi na mapě třeba může sejít. Koukala jsem i na Prahu, různě přejíždím po mapě a na Andělu mi na mapě vyskočila taková ta židovská hvězda. „Hmmm…? Tam je něco židovského?“ (Po najetí myší vyskočí popisek „Smíchovská synagoga“.) „Hups… tam je synagoga?“ (Do protějšího obchodního centra chodím nakupovat od prváku.)
Části mého já svádí vnitřní souboj. Nikdy jsem nebyla na minimalismus, ale je pravda, že těch věcí začínám mít moc. Nové není kam dát, staré (a zvlášť ty dekorační) nejsou pořádně vidět. Ale žádnou z nich nechci dát pryč. Je to hamižnost i ohled k příběhům všech těch věcí.
Áchjo. František Nedvěd zpívá zlaté nedvědovky… a já šetřím na Island. Jakože jasně, je mé rozhodnutí, že chci vidět Island, navíc ano, chci ho vidět. A stejně bych si ani za jiných okolností moc nemohla dovolit lístek jinam než úplně dozadu. Ale stejně, fňuk :)
Kdo by mě dnes pozoroval, asi by se dobře pobavil. Když jsem se v Lípě probrala ze své cestovní letargie a koukla ven, rozzářila jsem se, začala poskakovat na sedadle a málem se roztleskala. Sníh! Tady je sníh!
Tak jo, plán nechat si dva dny volné vzal za své s pohledem na rozvrh třetího předmětu (no, v zásadě je to lepší, než kdyby vzal za své už u druhého). Ale stejně FELí rozvrh vypadá celkem slušně. Mimochodem, aktualizovala jsem si i rozvrh na webu.
Je mi fajn. Poslední FELí zkouška dopadla na A (teď ještě ten klasifikovaný zápočet z ITTčka), na Matfyzu toho sice ještě hafo zbývá, ale stejně je to příjemné osvobození. Prostě mám kus práce hotový. A tak jsem se rozmazlila. Do hrnečku, který jsem dostala od Ari, jsem si uvařila vynikající čokoládu od Medvěda, poslouchám písničky, upíjím čokoládu a těším se na postýlku.
Práce založená na zrychlování časově náročného programu má své nevýhody. Každou chvíli má člověk dvě minuty pauzu. Práce založená na zrychlování časově náročného programu má taky své výhody. Každou chvíli má člověk dvě minuty pauzu.
A tak uklízím v počítači. Člověk při tom najde ledacos… Ovšem abych byla upřímná, nijak mě netěší nalezené připomínky toho, že na srdeční zástavu umírají i mladí lidé… a vzpomínka na tu včerejší prudkou bolest na žebrech, kvůli které jsem se nebyla schopná ani pořádně nadechnout, tím rozhodně není o nic příjemnější.
Opožděné Vánoce se snad povedly, z toho mám radost (ale tedy, příští rok se musí povést dříve!). A Hudební abeceda je dobrý důvod vybavovat si napůl zapomenuté písničky. Jen nevím, jak si teď přestanu prozpěvovat :D
Uááá! To jako vážně? Fakt? Mí přátelé ajťáci, řekněte mi prosím, že nejsem jediná, kdo občas hodinu ladí fakt hloupé chyby.
Tak ještě jedno Ačko, tentokrát dokonce z povinného předmětu. Tedy, z takového toho, co všechny děsí :D Ale je fakt, že jsem měla štěstí na termín. Stejně jsem zvědavá, kdy se to zlomí. Ovšem teď bych se měla přestat utápět v radosti. Ještě stále mám ten zápočtový test z japonštiny.
Poslední díl Hobita mi tedy dost nesedl. Možná jen špatná nálada, možná fakt mizerné zfilmování, nejsem si jistá. Nedokázala jsem si, nevím přesně proč, nevybavit Brontosaury. „Kdo učil lidi zlobu dýchat, kdo na vojáky chce si hrát?“
A bojím se, dost reálně. Vždycky jsem měla jakousi sobeckou radost, že nežiju v Praze, a tedy jsem ve větším bezpečí. Protože kdyby nějací teroristé útočili u nás, skoro určitě by to bylo v Praze, a rozhodně by to nebylo v malém městečku. Jenže teď v té Praze jsem. Nemluvě o tom, kolik lidí v ní znám.
Hraju si na právníky, či o kom se ten vtip povídá. Musím se za víkend naučit 20 lekcí japonštiny. Zatím věřím, že to (aspoň plus mínus) zvládnu :)
Juhej, mám další Ačko do sbírky! Tedy, kdybych věděla, jak bude ta zkouška vypadat, ani bych se na to neučila… ale aspoň jsem si to celé připomněla. A průměr 1.0 se mi vyloženě líbí. Jen je asi čas začít se věnovat taky povinným předmětům :)
Není nad to naplánovat si den. Začalo to hned na Holešovicích, kde jsem si potřebovala pořídit lítačku (ještě jsem se v prosince radovala, že mi krásně vyjde do Vánoc a pak si ji koupím až po návratu do Prahy). Suveréně jsem dotlapkala na druhou stranu metra, kde jízdenky prodávají, … a zůstala koukat na tu frontu tam. Prý jim zrovna začala přestávka. Jujda.
Ale dobře, po půlhodině jsem s platnou lítačkou seběhla do metra a vyrazila na Karlov. Na to, že bych si měla protáhnout ISICa, jsem totiž sice myslela už od konce září… ale dojít tam, to ne. Hlavně jsem si v září říkala, že tam zaběhnu někdy časem, protože později už tam nikdo nebude. No, ehm, drobný problém je, že v lednu to, že jim ISIC přestal platit, zjistilo hafo lidí. Tak další zpoždění a operativní změna plánu.
S matným tušením, kde leží můj cíl, a nejistým pocitem, že tahle zastávka by mohla být poblíž, jsem na Ípáku zjistila, že potřebuji cokoliv kromě 22ky. Kupodivu jako první přijela 10, takže jsem naskočila a o pár zastávek později vyrážela vstříc své malé prohře. Praha v souboji s Karrynkou získala další bod. Usoudila jsem totiž, že se stanu registrovanou čtenářskou Městské knihovny v Praze. Vlastně Praha získala body dva. Původně jsem si demonstrativně chtěla registraci vyřídit právě na ISICa, aby bylo jasné, že to je jen na dobu, kdy studuju, a pak z Prahy zase hezky mizím. No, ani dva knihovníci nepřesvědčili mého ISICa, aby se přestal hlásit jako Opencard a začal spolupracovat (prý asi 2 procenta nějak vůbec nejdou registrovat). Ale tak co, mám půjčených několik knížek a možná i stihnu tu japonštinu…
Červenám se a stydím, že jsem si tak dlouho nenašla čas přepsat záznamy a doplnit další střípky – a velké díky vám všem, kteří jste se zajímali, jestli žiju a jestli se zas plánuji ozvat :) První zkouška tohohle semestru dopadla na A, hip hip hurá! Po zpracování poloviny těsta na vosí hnízda jsem konečně přišla na správný poměr těsta a náplně (a následně nestíhala zírat, jak rychle mizí). Vánoce se nakonec nesly v duchu rodinné pohody (dokonce ve správné rodině), díky za to. Jen asi budu muset příští rok víc zlobit, dostala jsem vážně mnoho dárků :) A mlhu, která padla přesně na silvestrovskou půlnoc, považuji za okázalou provokaci.
Práce mi stále zbývá víc než dost, ale to se bude muset zvládnout. Víte, co je asi nejhorší? Těším se do Prahy. Dlužno podotknout, že ne na Prahu. Těším se na svou kytaru a ozkoušení nového metronomu (Ježíšku, díky!), na vyměnění jiných sedátek za rehabilitační míč (jednou si ho pořídím i domů!), na večery při svíčkách (jak já tohle vysvětlím své nové spolubydlící?). Těším se i na zkoušky? No, nemusíme to přehánět :)
Konečně doma. Tedy, řeknu vám (a omlouvám se všem dobrým duším z nočních autobusů i dalším čestným výjimkám), lidi z nočních autobusů fakt nejsou můj typ. Zato se stále nemůžu rozhodnout, jestli mě ta banda, co o pár pokojů vedle vyřvává s kytarou, neskutečně těší, nebo štve.
Nesnáším předčasnou optimalizaci. Ale kdo měl tušit, že řešení, které běží několik vteřin, bude skoro řádově rychlejší než referenční. A samozřejmě že poté, co jsem z toho měla srandu, jsem se indexovala do obou řetězců stejným indexem. Následně jsem indexy použila naopak :) Celkově to dnes byla další várka chyb ze série „co já proboha dělám na technické škole?“.
Tak třeba něco jako
while (zacatek != konec);
{
struct prvek akt = fronta[zacatek++];
…
}
Nebo segfault identifikovaný jako přístup na index 37215 v poli s velikostí MAX_N * MAX_N, přičemž MAX_N mělo být o epsilon víc než 5000. Bylo.
#define MAX_N 5000+1
(Občas mě vlastně štve, jak je ten systém tolerantní…)
Ale co už. Testování prototypu mě vyléčilo z představy, jak jsme všechno opravili, v menze jsem si pochutnala na jídle, za které by se nemusela stydět luxusní restaurace (aspoň kdyby měla za hosta mě) a teď už půjdu spát. Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým…
Mlsám na noc Diska, ač vím, že se to nemá. I taková asi jsem. Včera jsem se hádala, dnes jsem zas neměla daleko k slzám při prohlašování, že nechci zdržovat. Už abych se naučila být ta úžasná vyrovnaná dáma :)
Zas jsem měla chuť vrátit diplom. Dobu jsem řešila, že když se mi něco objeví na vstupu, pouští se mi funkce, co na to má reagovat, pořád dokola. Ehm, já v ní z toho vstupu zapomněla číst. A pak jsem se zas vztekala se zprovozňováním bluetooth klávesnice, přičemž jsem (ne)spokojeně ignorovala ten USB přijímač, co k ní patří…
Ale tak aspoň pobavím své kolegy nejen z NURu. Dokud nejde o život… a ne, nebudu sprostá. Prostě, dokud to, co mě trápí, jsou takovéhle historky, mám úžasný život :)
Tak se mi dnes povedlo strávit fascinující množství času nikoliv u práce, nýbrž brouzdáním po Internetu, a hlavně tedy (stále dosti nelidskou) konverzací se strýčkem Googlem. Stáva sa. Zítra to zkusím napravit, jen kvůli tomu možná padne zpívání. Fňuk.
Ju, v jistém směru jsem neskutečně naivní a jen čekám, až se spálím. Ale asi se té naivity nechci jen tak zbavovat.
Může mě překvapit, že ztracená věc se najde, sotva ji člověk definitivně prohlásí za ztracenou? Ovšem cukroví se povedlo, z toho mám radost. A zas mám jablíčka!
Test z RZN jsem asi víc skopat nemohla, NUR je v děsivém stavu, statistika PALu mě děsí (ha, a ten poslední úkol taky), a není to jediné, ale stejně byl včerejšek fajn. I Mamma mia.
ROFL. Jakkoliv nesnáším zkratky v běžném hovoru. Uznávám, že nepřijít dnes vůbec, přišla bych o hodně.
Ale důvod mého zdržení byl prostě a jednoduše na pěst. Když už používám ladicí nástroje, mohla bych být ochotná číst to, co z nich padá. Přijde vám něco podezřelé na následujícím útržku regexu?
{(?<skola>}.*}