Včera jsem zas měla filosofickou… nakolik je možné si opravdu cenit lidí a oplakávat smrt, pokud se z ní stane něco běžného? Nebojte se, nikdo mi neumřel ani nepřišel k vážnému zranění či tak (ťuk, ťuk, ŤUK!). S klukama jsme se shodli, že by vojáci v případě útoku stejně moc nezmohli… a tak zbyl vzkaz mé země mně, že mám důvod se bát, a vzkaz mé země teroristům, že se jim snahy vyděsit lidi daří.
Hmmm, takhle je to děsně pesimistické, že? Tak z veselejšího soudku. Včera mi zas turisté připomněli, jak moc nevšímavá umím být vůči krásám Prahy. Měla bych se víc dívat kolem sebe :)
Večer plný porozumění i vtípků. Důkaz, který na místo nepatřil ani neměl šanci fungovat, ale zaujal. Bývalá železniční trať, výhledy a tunely. Ne zrovna přímá cesta domů a konvergování ke koleji. Čert vem, že jsem zas přišla domů pozdě, beztak jsem ještě dorazila metrem :) A ten večer za to rozhodně stál :)
Achjo, někdo by mi měl zakázat hrát si se svým .procmailrc. Nebo bych se ještě lépe měla já naučit, že když mi několik dní nepřijde do inboxu žádný mail, je to zatraceně podezřelé. Ale vzdor záplavě mailů ze složky :^List-Id: se mám fajn :)
Jsem v zajímavém paradoxu, cvičící mě nemůže vyhodit ze cvičení, na které nesmím chodit :D Venku všechno taje (fňuk), ale aspoň jsem si sníh užila. (Mimochodem, říkají, že podobně jako o to, v co člověk věří, jde o to, co by člověk chtěl, aby bylo. Pokud jsem někdy váhala, jestli je dobré rozhodnutí přestěhovat se na Opatov, veškeré obavy zmizely, když se k příležitosti stěhování spustil sníh a já šla do nového domova zasněženou krajinou a padajícím sněhem nasvíceným pouličními lampami.)
Myšlenky víří a já nestíhám lapat. Nějaká paní se včera ptala, jestli si nechci sednout, když jsem na Karláku zůstala v tramvaji stát u prázdného místa. Říkala jsem, že ne, že stejně příští zastávku vystupuju. Možná jsem ale měla hlavně ocenit, že se takhle zajímá.
Vůbec zjišťuju, že se ve spoustě situací neumím chovat. Na matfyzáctví ani věk to svádět nechci, tak se to asi budu muset naučit.
Achjo :) Ráno jsem vyrazila s tím, že dojedu autobusem na Slavii a nějak dojdu po kolejích. Že mi cestou na zastávku došlo, že si nepamatuju číslo autobusu, to vem čert, však z jízdních řádů ho zjistím. Dorazila jsem na místo a koleje nevidím. Co víc, ani během chvilky pobíhání kolem okolo mě vzdor ranní špičce neprojela žádná tramvaj. A pak jsem došla k větší ulici, torzu tramvajového pásu a někdy v té době okolo mě profrčela X7čka (dlužno však podotknout, že pak už jsem se našla ^^).
Odpoledne jsem operativně naplánovala otočku na Matfyzu, Čechovo náměstí mělo fungovat. Fungovalo, jen zastávka 22ky byla krapet přemístěná. Ne že bych na to našla nějaké upozornění. Ještě víc odpoledne jsem vyrazila na sraz na Albertov. Že má Albertov zastávky v obou směrech kus od sebe, mi došlo, když jsem skoro v době srazu vystoupila na prázdné zastávce. Že má zastávky ne dvě, ale tři, mi došlo, když jsem podruhé přebíhala mezi nimi. Že správná byla ta první a paní profesorka se pouze zpozdila (načež mě odešla hledat přímo do budovy lékařské fakulty), jsem se dozvěděla pětadvacet minut po čase srazu, když jsme se konečně našly.
Jaké rituály mám provést, aby se do mého života vrátila kapka organizovanosti? :)
Devětadvacátý únor dva tisíce šestnáct. Kdysi mi to připadalo jako vhodné datum svatby (neb v roce 2020 už budu na svatbu děsně stará a v roce 2012 možná ještě nebudu mít dobrého partnera). Jako svatební den to dávno propadlo promlčeným snům, ale zlomovým se to datum reálně stalo – dneska jsem definitivně odešla z kolejí.
Vůbec je to tak trochu životní týden. V pondělí definitivní stěhování z kolejí. V úterý nástup do práce. Ve čtvrtek snad jdu poprvé na nematuritní ples. V sobotu jdu poprvé na InstallFest. V neděli bychom měli mít vstup do katechumenátu. Na druhou stranu, středu a pátek mám stále volné pro životní události :D
(Mimochodem, to, čím jsem tehdy nepokračovala, byla historka z jedné etapy stěhování. Nosili jsme postupně krabice a ukládali je do auta. Když jsme přinesli posledních pár drobností, které se měly vejít, s plánem je umístit a odjet vybalovat, našli jsme na zídce zapomenutou odloženou krabici.)
Začíná se ze mě stávat konvenční zmatený matfyzák. V pátek mi brýle přijely z Opatova, dneska se snad přemístí od Ústí nad Labem do Prahy, aby mohly v neděli doputovat přímo ke mně. Včera jsem zas úspěšně dorazila na kolej a zjistila, že klíče zůstaly v kanceláři. (Z druhé strany, ověřila jsem, že se umím otočit na Matfyzu za méně než tři čtvrtě hodiny.) A teď jsem navíc zapomněla, čím jsem chtěla pokračovat :D
Dneska oficiálně začal nový semestr, kancelář je opuštěnější než minulý týden, na chodbě jsem taky moc lidí nepotkala… ovšem mně se líhne nový rozvrh.
Původně jsem počítala, že bude sobotní večer i většina neděle pracovní a stihnu udělat spoustu věcí, ale oslavit něčí narozeniny je určitě důležitější :) Zvlášť, když už mám v kapse, totiž v KOSu zápočet za SVP :D
A taky mám sbaleno. Začínám chápat, proč lidi říkají, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Ale stále s tím nesouhlasím, při vyhoření člověk o všechny ty zbytečnůstky, které komplikují balení, přijde (a minimalismu jsem stále nepodlehla). Od nedělního večera zbývalo sbalit pár drobností. Ve středu večer, nebo spíš v noci na čtvrtek, jsem je snad dobalila. A nechápu, jak jsem se na ten pokoj mohla někdy vejít :D
Zas se uplatnil můj smysl pro systematičnost, každá krabice má nějaké své krycí označení. Třeba Elektro (obsahuje [mimo jiné] učebnice, propisky a diplom z Matfyzu) nebo Boty (uvnitř jest krom jiného bublifuk na obří bubliny, aviváž a několikero sešitů). Stejně tak se uplatnila schopnost ty věci prostě někam strčit (až budu hledat flashky, jsou u kaštanů). Teď to ještě někdy vážně přestěhovat. A pak najít čas na takové maličkosti jako zařízení bytu :D
Nejenom že je nás tam víc z gymplu, ono je nás tam občas víc z KSPčka :D Ovšem hlavní poznatek včerejška je ten, že jsem ryba :) (A přitom jsem Vodnářka.) Vážně máme svůj slang. A někdy člověk prostě nemá šanci vytáhnout foťák dost rychle, třeba když projíždí tramvají okolo policie vyslýchající labuť. Venku je nádherně, ač sněžení už slábne. Mám se fajn :)
Jedna věc se mé diplomce musí nechat. Pokud jsem někdy uvažovala, že se přeci jen svěřím do péče lékařů, definitivně se těchto myšlenek vzdávám (a děsím se situace, kdy by to mohlo být nevyhnutelné).
Jinak si ale zejména procvičuju různé evropské jazyky a učím se haluzit ty neevropské :D A vcelku bych ocenila referenční články, ať se mám od čeho odrazit… Ale co jsem chtěla, to mám. Dokonce mám o den a půl víc času na vytvoření zprávy :D
Začala jsem léta života na koleji balit do krabic. A taky se o ty krabice poctivě přerážet, dokonce o kus doslovněji, než bylo v plánu :) Na pokoji už je to balení i vidět, byť věci jsou stále všude, kam se podívám. A to se už teď bojím, aby se ty krabice při stěhování neprotrhaly :D
V podstatě je to ukázková prokrastinace – měla bych dělat diplomku :) Včera jsem místo toho téměř uklidila KAMí home (zbývá něco jako 20 souborů, které si chci raději prohlédnout lokálně než přes tunelovaná Xka), napsala článek a vyplnila matfyzí anketu. To samo o sobě trochu rozbíjí teorie, že až nebudu mít v pokoji nic kromě nezbytných věcí, budu dělat na té diplomce. Ale třeba jo, však jsem kus práce slíbila.
Uznávám, že pomyslet si, že jsem toho ten den moc nenachodila, a poté nastoupit do autobusu s tím, že snad vím, kam až můžu dojet, byla provokace osudu. Ale nakonec jsem se našla. Je neskutečné, jak moc jsem se začala těšit, až zmizím z kolejí. Bude to mít výhody, to rozhodně. (A bude to mít nevýhody, ale to bych teď decentně přehlédla.)
Jo, ta evangelická zkušenost se bude hodit. Na telefonu jsem dneska strávila nečekaně mnoho času, tohle v plánu úplně nebylo, ale fajn, pro teď to mám za sebou :) A budu se muset zamyslet, kteří z mých přátel jsou katolíci a které z nich bych mohla zneužít :D
Zjistila jsem, že mě zaujaly předměty za nějakých 47 kreditů :) To asi nepůjde. Ale ono to prořídne, až budou rozvrhy. Jsem zvědavá, kolik toho za zkouškové na diplomce opravdu stihnu, ale v podstatě se snažím. Jen to bere čas :) Nicméně to půjde. Musí :)
Zas jsem jednou neprávem podezřívala IDOS z nepravostí. Na cestu vytahujeme amortizaci splay stromů. Hledáme Smíchov a s pomocí zoomu nacházíme. Odhadujeme nutnou energii na vyhřátí bazénu, ale jestli je bazén v našem výhledu vyhřívaný, nakonec vygooglíme. Soukromý pozemek, antény, jeřáby. Nádraží na konci světa. Vymýšlíme potenciální historii potenciální bývalé vlečky. Učím se na svět koukat víc fyzikálně.
Pak obdivujeme vlaky metra skrz mříže. Jižní spojka je ošklivá, a křoví okolo ní taky. Bláto i editace OSM. Nakonec nás cesty dovedou k nádhernému výhledu na místo, kde vlaky usínají, přibírají i odkládají. Výhledů najdeme ještě několik. Pak MHD, teplý čaj, MHD. Nastoupíme do vlaku a vlak odjede. Najednou je tu jiný svět. Magická hradba… chci říct, majestátní viadukt a nepříliš pevná vozovka z chodců. Další přesun a další nádherný výhled. Nakonec jsme splay stromy umlátili.
Pak už ale domů. Není ani půl desáté, když na zastávce zívám (což nebude jen příval čerstvého vzduchu), a to jsem se z postýlky vykopala až po osmé. Věřím, že dnes se bude krásně spát. Miluju dny toulavý.
Jsem tak trochu v kvantovém stavu. Pokud jsem v pondělí dala zkoušku (která bude opravená nejspíš o víkendu), mám hotové všechny zkoušky, ale pokud jsem ji nedala, nemám :) Ale věřím si a doufám, že dnešními datovkami mám padla. Tedy, samozřejmě modulo diplomka. Zatím v podobě zápočtu za SVP. Ufff. No, to se zvládne. A příští úterý už si hospodu ujít nenechám!
Čtení blogů lidí s dětmi s těžkým postižením má svá specifika, člověk má třeba motivaci naučit se reagovat na smuteční oznámení. Nebo možnost uvědomit si, že mu zkouška začíná ve stejnou chvíli, kdy o pár set kilometrů jinde začíná pohřeb jedné malé holčiny. Odpočívej v pokoji, Juliánko.
Doping pobavil. A po zkoušce jsem se zas příjemně zakecala. Už zase nezvládám zahrát Fko, grrr! Je možné zkusit taneční improvizaci a mít z toho neurčité pocity? Bylo to fajn? Zvláštní? Příjemné? Příliš jiné? Vlastně nevím, byť vím, že jsem ráda za tu zkušenost. Paradoxní je, že kontaktní improvizace mě asi bavila o kus víc, byť jsem z ní byla také o kus zoufalejší :)
Fuj, čtyřiadvacet. Tedy, mít narozeniny je krásné, ale nemohlo by mi být třeba zase 22? Nebo divukrásných 19 let? Ovšem pominu-li deprese ze stárnutí, narozeniny si užívám :) A příště budu možná zase slavit na lanové prolejzačce, bylo to senzační! (Hehe, a jako opožděné dárky přijímám seznamy synonym ke všem těm slovům jako úžasné, skvělé, senzační, …)
Někdy mám pocit, že být svět menší, už se na něj nevejdeme. To jsem si tak přijela na zastávku, vystoupila z tramvaje, vzhlédla od knížky, a koho nevidím – človíčka z Matfyzu, s kterým se znám už od Albeře. Prohodili jsme pár slov o tom i o onom a došlo i na cíl cesty. „No, vlastně mířím sem, mám na zastávce sraz s Kubou a pak jdeme na takové pseudotaneční.“ – „Aha. Já mám na zastávce sraz s Anežkou a pak jdeme na takové pseudotaneční.“ Prý jako záskok. A někdo tam nad námi se musel náležitě bavit, neb on na rozdíl od nás už tehdy věděl, že Anežka ty taneční vede :)
A tak jsme tančili okolo imaginární ledničky i mezi imaginárními šatičkami, hledali lopatky i delťáky a snažili se v malém sále příliš nesrážet. A bylo to úžasné. Tedy, ještě úžasnější to samozřejmě bude, až se opravdu naučím tančit, ale stejně… tanéééc! O:)
To by jeden nevěřil, jak těžké je sehnat rozumný čtverečkovaný sešit či blok. Ovšem pátrajíc po obchodech, které se předtím na Netu tvářili jako papírnictví, jsem dnes objevila papírnictví snad v nejpravějším slova smyslu. Jen jsem se fascinovaně rozhlédla, ale až budu shánět nějaký speciální výmysl, vím přesně, kam zamířím. A kouzlo objevů se umocnilo, když jsem o kousíček dál vlezla do úžasných výtvarných potřeb a v té chvíli začala hrát má milovaná písnička ještě z nižšího gymplu.
Miluju tyhle dny plné náhod a objevů. Jen ten přesun ze Strahova na Matfyz, který mi obvykle trvá dvacet minut, dnes zabral přes čtyři hodiny :)
To jsem celá já, stěžuju si tu, že mě děsí zkouška, a pak se nepoděím o výsledek. Tak tedy: jsem prostě dobrá! Z testu, ze kterého šlo získat <-50, 50> bodů, jich mám 31. Spolu s body ze semestru to dalo pěkné C. Jen si všímám, že čím později dělám zkoušku na FELu, tím horší mám známku :D Naopak na Matfyzu se s postupujícím zkouškovým známky zlepšují, včera jsem (jako pořádný štístkař a náhodář, ale pšt) dostala jedničku :) A jestli nedostanu jedničku z Úvodu do obecné lingvistiky, kde mě zkouška ještě čeká, budu pořádně zklamaná O:)
Zvlášť v kontextu té včerejší jedničky jsem neuvěřitelně ráda, že jsem šla na úterní přednášku. Přemýšlela jsem, jestli si příliš nezahrávám, ale zjevně mi to prošlo… a přednáška byla velmi fajn. Ovšem zvukovému záznamu budou chybět ty zděšené pohledy na hodiny :D
A někdo by měl Karrynce zakázat Google Translate. Občas ho zkusím nakrmit nějakými svými záznamy a škodolibě se mu směju kvůli tomu, co z nich vytvoří. Z druhé strany si postupně tvořím představu, jak vlastně funguje, což se mi jako de facto studentce NLP velmi hodí, ne? :)
Ač jsem se tu tvářila, že bojim a neumím, výsledné B z MASu mě trochu mrzí. Kdyby mi při zkoušce nevypadla definice jádra koaliční hry, nebo kdyby na něj nebyly ještě další dvě otázky… no jo, kdyby chyby. Horší je, že za chvilku odcházím na sadistickou část našeho SADo-MASa, a té tedy bojim bojim ještě mnohem víc. Kdo to vymyslel, že na udělání zkoušky bude třeba 75 % správných odpovědí? Ale tak zvládla jsem Javu i C++, přece mě neporazí tohle… že ne?
Já říkala, že to nebude na jedna. Úvod do formální lingvistiky za tři, dnešní textové algoritmy za dva. Pápá, naivní představo o krásném prospěchu. Půlka zkoušek za mnou, půlka zbývá… jen se bojím, že zbývá ta těžší část. Zítra mám MASy, ze semestru mám 39.5/40 bodů a děsně se bojím, aby kvůli tomu ode mě nečekali nějaké velké výkony :) Asi budu doufat, že by se jim nechtělo vypisovat ještě druhý termín O:) Ale to se zvládne… zvlášť když se teď hezky vrátím k učení se :)
V pátek jsem dostala Ačko, včera jsem dostala Ačko, dneska jsem dostala jedničku. Připadala bych si děsně chytrá, ale… a) ještě nemám opravený zkouškový test z Úvodu do formální lingvistiky, který asi na jedna nebude, a b) jsem zjistila, že neumím implementovat dělení mocninou dvojky pomocí bitových posunů :)
Kamarádi moji, až mě někdy někde potkáte, klidně mimo Petřín, a já vám budu tvrdit, že jdu na squash, a přitom nebudu mít v ruce ani raketu, ani tašku se sportovními věcmi… zkuste se mě prosím zeptat, jestli jsem si náhodou něco nezapomněla :)
Přísahám, že příště sešit zkontroluju dřív, než se v něm objeví 35 tisíc znaků ke zdigitalizování. Uf. Vzpomínám na zapíjení vína vínem i na zapíjení vína vodkou. Snaží se mě bacit bacil, ale já se neplánuji nechat. Splněná předsevzetí přibývají, stejně jako naplánované zkoušky. Trochu i jako splněné, už mám první letošní Ačko :) Zato na pokoji to stále vypadá jak po výbuchu… ááá, a někdo by měl připravit jogurty. No dobře, já jdu zas pracovat.
Grrr! SAD má zkoušku v úterý 26. 1. (a pak 12. 2.). Datovky mají zkoušku v úterý 19. 1. (kdy mám soukromý termín z Technologií pro NLP, protože překryv hromadného termínu s jinou zkouškou), v úterý 26. 1. (!), ve středu 3. 2. a pak ve středu 10. 2. Základy složitosti a vyčíslitelnosti mají těch termínů aspoň spoustu, včetně úterý 26. 1. (!!). Teď jsme se dozvěděli termíny zkoušek z textových algoritmů: úterý 26. 1. (!!!), středa 3. 2. (!) a středa 17. 2., což je naprostý konec zkouškového. Tak jsem si domluvila v podstatě soukromý termín ve středu 20. 1. a definitivně v ten termín nejdu na složitost. Uf, někdy je to strašná kombinatorika.
To jsem kdysi prohlašovala, že bych potřebovala svým vyučujícím vysvětlit, že mé zkouškové nemá osm střed. Dneska bych jim hlavně potřebovala vysvětlit, že zkouškové není jen úterý 26. ledna. I když trochu kombinatoriky jsem si mohla ušetřit, kdybych kdovíjak nepřišla k pocitu, že i TVS má jeden z termínů v tohle úterý. I když volné pondělí před SADy mi myslím nemůže ublížit.
Když si student zabouchne klíč na pokoji, zajde na vrátnici a požádá vrátného o odemčení. Jak se řeší, když si vrátný zabouchne klíče na vrátnici? (Požádá okolojdoucího studenta, aby se protáhl otevřeným okýnkem a klíč podal.) Co udělá vedoucí katedry počítačů, když neumí vypnout režim tabletu? (Zeptá se studentů a ti mu poradí.) Jak by vypadal Ježíš v džínách? (Heh, netuším.) Jak se hází třístrannou mincí? (Nemám ponětí, ale vím, jak si hodem klasickou mincí vybrat ze tří možností ^^)
Perličky a paradoxy posledních dvou dní. A stěžuju si, venku definitivně zmizel sníh. Okamžitě mi ho vraťte!
Wow, dneska jsem byla obálkovat, a přece se domů dostala rozumně :) Radosti a strasti kolejního života – až se odstěhuju, asi se mi nestane, že by zrovna byly půjčené všechny pračky (ale taky asi nebudu tahat prádlo ven téměř suché).
Procházím tu staré účtenky a chvílemi se nestačím divit. Čokoláda, lahev piva a bochník chleba? Vážně? Čokoláda i bochník chleba zní uvěřitelně, navíc na tuhle konkrétní si pamatuju, ale pivo? Umíte si představit mě, jak si v supermarketu kupuju pivo? Taky jsem zjistila, že jsem jednoho krásného dne dostala fascinující slevu jeden halíř :) A našla úkolníčky z června. Achjo, už aby ze mě byla ta organizovaná bytost :)
Cesty, které se v zimě neudržují, už vystrčily drápky a teď je spolehlivě (jak se znám, vydrží mi to sotva pár dní) považuju za nebezpečnější než udržované. Hlavně jsem to, že na některých petřínských cestičkách zmrzl tající sníh, zjistila v podobnou chvíli, kdy mi došlo, že jsem si doma nechala lítačku. A občanku, aby bylo případné setkání s revizorem fakt průšvih. Nicméně jsem se dolů i zpět nahoru dostala ve zdraví, tak co :)
Původně tedy měl dnešní záznam začínat něčím jako „téměř filosofický začátek“. Na Blogu bylo téma týdne „poslední den mého života“. Původně jsem k němu chtěla něco spáchat, ač nemám blog, a už vůbec ne na Blogu, ale nějak nevyšel čas. A když mě napadlo, jaké by bylo, kdyby měl být posledním dnem dnešek, šla jsem uvařit večeři a konečně převedla vzorová řešení olympiády. Nevím, jestli je to vědomím, že jestli se něco fakt ošklivě nepokazí, to další ráno přijde, ale asi by mi fakt přišlo důležitější dodělat kus své práce než si plnit sny.
Nicméně já si hned sundám tu svatozář. Z úkolníčku se tu na mě usmívaly čtyři nesplněné úkoly, a přitom předsevzetí říká něco o maximálně dvou. Na druhou stranu jsem splnila něco málo z věcí naplánovaných na příští týden, a vyměnit úkoly mezi týdny se občas smí, ne? Takže tenhle týden ještě splněno, ty nehotové úkoly jsou právě dva O:) A teď se jde spát, nebo tedy zalézt ke knížce. A zítra hurá do práce :)
Uááá, který blbec mi do podmínek odvolání stop-stavu napsal sepsaný úvod diplomky? A proč můj úkolníček zatím vypadá, jako by v něm zítra chtěly zůstat tři nesplněné úkoly, když mi má předsevzetí dovolují dva?
Zítra asi oblečení nezašiju… ale nitě tu mám a jednou se k tomu dostanu! I ke všem těm ostatním věcem… třeba k včasným přesunům do postele. Schválně, jestli budu příští týden na té půlce. (Moc tomu nevěřím, ale nevylučuju… a kdyžtak se tam dostanu ten přespříští!)
Ale teď už raději ani nekoukat na hodiny, zavřít oči a spát. Dobrou noc.
Zase sněží, stále sněží! Přestože zabíjím vločky, když je chytám do dlaní a ony pak tajou. Špiónská kamera a zapomenuté učivo prváku. Výhled na Troju, další střípky myšlené mapy a strahovská sinusovka. Rozhovory roztržené stíháním autobusů.
A pak, čtvrt hodiny po půlnoci, vbíhám do metra, než odjede poslední, a ujíždím pryč pronásledovaná všemi těmi „upozorňujeme cestující, že provoz metra je ukončen“. V hlavě slova z rozečtené knížky, dávno zmatená a zkomolená: Nic netrvá věčně, jen to, co už skončilo. Ale končí hlavně dnešek, měla bych zaplout do peřin. Dobrou noc.Jů, tak už jsem se poprvé v tomhle roce neplánovaně setkala se zemí. Kupodivu na cestě, která se v zimě neudržuje, bývala bych si tipla, že sníh bude bezpečnější než mokré kostky. Vtipné je, že se mi to povedlo ani ne dva dny poté, co jsem snad definitivně rozcvičila pobolívající nohu z prolétnutí se ještě před Vánoci. Ale dnes se vlastně nic nestalo, jen potřebuju být zajímavá :)
Užívám si sníh a časté sněžení. Hlavně jsem už v kulisách sněhu dostala asi poslední vánoční dárek, což ještě přidalo jeho úžasnosti. Ale celkově se mi buď nepovedlo poslední rok zlobit, nebo jsem experimentálně ověřila, že zlobení nemá vliv na množství a kvalitu dárků, alespoň ne negativní :D
Po 1C zkusíme 2A, květen už mám totiž vesměs obsazený :) Kdo zas neodhadl bodování? Můj mutt už ví, že při ukončení raději nemá nic ukládat (vážně, v mém podání je to nebezpečné!). Včerejší oběd v menze byl překvapivě dobrý… a teď zpět k vaření, jsem chudá studentka O:) Ale ochotná, pernštýnské pobočce VZP jsem včera zcela nezištně otestovala navigační systém, a neuspěli :D Tedy, nezištně, já se jen chtěla dostat dovnitř :)
Sněží! Sice jen drobně, nesměle, ale doufám, že to tomu vydrží. Mám pocit, že jsem zas spoustu zážitků a historek utopila v „jej, nějak nestíhám, sepíšu příspěvek až zítra“. Vtipné je, že už od Silvestra na webu visí má předsevzetí pro letošek. Pořád váhám, jestli na ně dávat jednoduše dostupný odkaz, nebo raději ne.
Inu, vzpomínání na dobu nedávno uběhlou se tu třeba časem objeví, a třeba ne, kdo ví. Zatím opožděně vše nejlepší do nového roku! A grrr na zavřenou knihovnu, ale aspoň jsem to zjistila dřív, než jsem do ní vyrazila :) A jdu se vrhnout na tu kupu mailů, která tu na mě vesele pomrkává…
Dva dny s sebou všude tahám věci na tělocvik, abych nakonec usoudila (jojo, nepravá věta účelová), že když mě většinu dne pobolívá hlava a nechce přestat, já nechci riskovat ten tělocvik. Nu což, vyhrála jsem čas týrat kytaru. Jednou se na ni totiž naučím hrát, a jednou se taky naučím hrát na ni před lidmi! A možná dává smysl učit se to obojí naráz.
Nevím, jestli dnes do hospody nevyrazil nikdo, nebo jsme se jen nenašli, ale holt se uvidíme po Vánocích. Jen… jak je možné, že i tak jdu spát tak pozdě? :)
Heh, neplánované návštěvy mají své kouzlo, tedy hned jak člověk rozdýchá, že mu někdo naboural plány na vzorné hospodyňkování :) Myslím, že až budu velká, budu se muset hlídat, abych svým dětem příliš nenutila třeba Merkur. Já si chci zase s něčím hrát a šroubovat si a tvořit a bastlit a vůbec. Zpívání bylo včera vyloženě nádherné, a přesto jsem z něj zmizela dřív. Ono mi těch pár hodin spánku vůbec neuškodí, a možná nádherného zpívání stačí na dobití baterek méně než obyčejného :)
Takových příběhů, na které je občas těžké nereagovat. Evidentně nejsem divná – teď ta zásadní otázka: je to dobrá zpráva, nebo ne? :) Touláme se městem s jeptiškou a na objektu neustále něco mlsáme. Večery patří kytaře i rozhovorům. Bavíme se nad prošlými hostiemi. Východní křídlo má nějak silný zájem o uklízení. Jednou si stoupnu do fronty s prstem přes pusu. Řeknu vám, že z víkendu nemám silný zážitek, že to prostě bylo takové fajné, a pak na vás vychrlím kupu historek :)
Ovšem pak nemám působit, že se mi neustále děje něco zajímavého. Na nádraží jsme přišli, když už vlaky zase jezdily, ač jsme nakonec odjeli nacpaným zpožděným rychlíkem, který stihl Kolín opustit dřív, než do něj dorazilo ECčko s pravidelným ojdezdem o čtvrt hodiny dřívějším. Ale stejně určitě dám někde k dobru, že jsem byla na víkendovce, a když jsme uklízeli a balili, dorazila informace, že jaksi nejezdí vlaky.
Dopisovat záznamy zpětně má své nevýhody, člověk často na něco zapomene. Třeba že naše velká lingvistka neumí slovensky. Nebo že příště si ten svetr vezmu snad už proto, abych ostatní tolik netrápila.
Někdy nejspíš stojí za to nechat prostě věci běžet. Než jsem se před Matfyzem prodrala davem turistů, přijíždějící tramvaj se začala chystat k odjezdu. Nedoběhla jsem ji, takže jsem jela až tou další, načež mi na Malostranské ujela pětka před nosem. A když o pár minut později přijela další, přistoupila jsem ke Kubovi :)
Přestože jsem na Masaryčce chtěla mít víc času, všechno jsme stihli (a jeli tím, co stále vnímám jako klasický vláček, juhuhů!). V Libni jsme mohli přes nástupiště zamávat ECčku, které mělo do cíle dorazit o pár minut dřív než my, a taky tomu osobáčku, co stál na Masaryčce vedle nás. Měla jsem chuť mávat z uhánějícího vlaku koloně na silnici, ale nakonec jsem jen okouzleně sledovala cestu… a usínala, ehm :) Měla bych se tu trochu vyspat :)
Ještě jedna poznámka po dalším přičichnutí ke svým vlasům. Kdybyste někdo věděl o nějakém příjemném, nekuřáckém prostoru na Starém městě, kam se může tak v deset večer přivalit skupinka deseti, patnácti lidí a hodinu dvě tam sedět u piva a vína, dejte mi prosím vědět :)
Klíče, mobil, brejle. Začínám mít zmatek ve svátcích a kalendářích. Pořád se něco slaví, třeba dva Silvestry. Začínám poznávat různé kavárny a hospody Starého města. Jako matfyzáci máme svůj slang. A možná bude s kým tančit! Jen noční SMSky jsou připomínkou přehlíženého stesku.
Mám se skvěle, i když těch úkolů by mohlo být trochu míň (zvlášť s ohledem na fakt, že některé z nich stále taktně přehlížím). Ale věřím, že se to zvládne. Koneckonců odmítám zůstat ve STOP-stavu věčně. Ovšem teď už je čas hlavně jít spát.
Tak jsem se dnes nějakou dobu motala v okolí Vodičkovy a hledala prodejnu. Pochopitelně jsem u toho trochu litovala, že jsem si mapu neuložila do notebooku, když už u sebe zrovna dneska nemám tu papírovou. Nicméně nakonec jsem se našla a s malým zpožděním vyrazila do školy. Samozřejmě že první věc, která na mě po nastartování Yirxinky vybafla, byla mapa okolí prodejny.
Vzpomínka na neděli večer:
Že bude Krutá Smršť až tak krutá, jsme asi nečekali, ale bylo to fajn. Ještě aby ne, je prostě úžasné orgovat s někým, kdo to nevzdá, když se objeví problémy, ani si nezačne stěžovat, ani nezačne mně nadávat, ani… kdo je prostě parťák, jakého si jen člověk může přát.
Proč občas odpovím něco, na co se nedá moc reagovat, a nepřihodím nic dalšího? Měla bych přestat zabíjet rozhovory, zvlášť ty s lidmi, s kterými bych si povídat chtěla. Jak je možné, že já takhle zajímavé skupinky lidí nepotkávám? Vždyť se pohybuju i na různých nádražích a podobných místech. Náhody jsou občas fakt náhody, zato Kolín vážně není Morava.
Víkend byl úžasný… a teď bych měla fofrem začít zachraňovat život, povinnosti a vůbec. Ještě že jsem si nechala odložit termín na jeden úkol a musím dodat jen tu čtyřstránkovou reflexi :)
Vzpomínka na minulé úterý večer:
Zas se mě zmocňuje… snad překvapení? Možná obdiv, nebo asi ještě lépe úžas nad tím, jak neobyčejní jsou někteří obyčejní lidé, které potkávám dnes a denně (no dobře, ve škole spíš týdně). Je ohromné, jaké množství energie a nadšení z nich čiší, jak moc umí motivovat a pochválit. Ale vlastně mě fascinuje i to, jak lidští jsou tihle vzdálení lidé. Tedy jistě, jsem dávno zvyklá brát vyučující jako normální lidi, ale stejně bylo fajn si pokecat o tom, že ten test nebyl zas tak hrozný.
Vzpomínka na čtvrteční pozdní večer:
Pche, vyhrál nade mnou mlékomat. Opravdu jsem nevymyslela, jak si mu říct o lahev. Ovšem noční cesta byla úžasná, dokonce jsem se při ní stihla i trošku prospat :) Kupéčko bylo poloprázdné, a tak jsem se uvelebila přes dvě místa, čímž už se spalo velmi pohodlně (ač je pravda, že ve vlaku zpět jsem lehce usínala nad prací). Miluju vlaky. Na druhou stranu, RegioJet mě stále moc neuchvacuje. Každopádně výprava byla skvělá, úžasná, a tak dále :)
Dneska ale ruším procházku, a ruším i vaření. Holt si o víkendu vzpomenu, jak jsme se živili na akcích o střední. Tři hodiny spánku teď mají mnohem větší cenu. A to bude potřeba vstát ráno dřív a sbalit na víkend…
Vzpomínka na minulé úterý dopoledne:
Říkám si, jak moc jsou některé věci absurdní… svého času jsem se bála, že jsou několikamegové (textové) soubory hrozně moc velké. Že mi hned vyčerpají místo na disku, že si s nimi můj editor neporadí a tak vůbec. Dneska si možná tak řeknu „a sakreš“, když se mi počítač zamyslí a já zjistím, že otvírám několikagigovou věc. Ačkoliv ta věc (mimochodem nějaká vstupní data k domácímu úkolu na datovky) z disku brzy poletí, místo přeci jen bere.
A tedy, ač to není jen o rostoucím výkonu počítačů, pomáhá to. Pamatuju doby, kdy harddisk našeho počítače měl 64 MB :D
Technická poznámka pro mě: měla bych už konečně vyřešit formální datování věcí, které byly v neznámý čas sepsány v bodech a později zformulovány do vět. Třeba se mi pak nestane to, co při formulování (a domýšlení dat) ze sousu, kdy jsem záznamu přiřkla o kus dřívější čas, než kdy se stalo to, co v něm popisuji :) A taky nebudu dumat nad tím, jak namíchat hotové záznamy s těmi formulovanými z bodů.
Tak jo, zcela regulérně STOP-stav. Tedy, nebyla bych to já, kdyby to nebyl STOP-stav modulo něco, vlastně modulo docela hodně. Nicméně plánuji na nějakou dobu znatelně omezit svou ochotu nechat na sebe hodit nějakou práci. Doufám, že tak na měsíc na dva, víc bych nerada. Není špatně, když člověk nestíhá nebo když kvůli úkolům chodí spát pozdě, ale je zatraceně špatně, když si člověk začne připadat stresovaný nebo je dlouhodobě nevyspalý. A k obojímu mám teď nepěkně blízko.
Ale nedělejte si iluze, stále nefandím teoriím o tom, že něco nejde nebo že stíhat život se nedá, jen se plánuji konečně stát tou dokonalou bytostí, která vše zvládá skvěle a nikdo ji ještě nikdy neviděl :) (Jojo, to jsou ti lidi, co musí být výjimeční.) A taky se rozhodně neplánuji vzdát tohtotýdenního (eh, jak se taková věc řekne správně česky?) dunění kol vlaků… :) A taky…
Mám spát. A nespím. Tak jsem si mohla přečíst SMSku, která mi přišla. A ač žiju obklopená ajťáky a dalšími nočními tvory, o půl jedné ráno mi nechodí SMSky typu „Ahoj, jak se máš?“… Snad skvělé a snad nejhorší je, že by mohly přijít i řádově horší zprávy. Proč zrovna advent nabízí tak jednoznačné nabídky, za koho se modlit?
Z Kalíšku jsem dnes prchla po chvilce, ale když se dívám na čas, možná by ménu (ne)spánkovému režimu prospělo, kdybych tam bývala zůstala a pak jela na kolej rovnou spát O:) Ale dnešek byl úžasný. Sněží! Tedy, sněžilo, dokonce už všechno roztálo, ale stejně, šla jsem prvním letošním sněhem (dejme tomu, že ten červencový na Islandu byl spíš loňský :D). A taky budeme tropit hlouposti a já už se toho nemůžu dočkat. Byť bych do té doby ideálně měla značně zredukovat množství nesplněných úkolů, ne nutně školních. A mám pocit, že letos v prosinci poznám Kolín vážně dobře :D
Budu si muset ještě rozmyslet, jestli dám z ruky ty časové snímky svých posledních pár dní. Nebo se v příštích dnech snažit, abych je dát mohla s klidem. Jak to dělám, že mám podzimy vždycky tak akční? Ne tedy že bych si stěžovala, to rozhodně ne :) Ale začíná být čas jít vážně vážně spát. A těšit se, co přinesou další dny. Dobrou noc :)
Napsala jsem dnes své jméno na žlutý papír. A dostala velmi silnou chuť učit se hebrejsky (já chci okamžitě víc volného času!). Přestává mi stačit dvacet workspaceů… jak jsem někdy mohla žít s jedním? Říkám si, že musí být vlastně hrozné učit bandu lidí, kteří se po „So that's all for today, thank you for your attention, see you next week“ mile usmějí a dál si na svých místech ťukají do notebooků.
Stále víc před lidmi připouštím (jinými slovy už podruhé jsem připustila), že možná zmizím ze Strahova. Jakože ještě před koncem studia. Stále mě to trochu děsí, ať už z filosofického hlediska, nebo kvůli prostému faktu, že vidím kupu nevýhod (tak například se na Opatov těžko dostává, když přestane jezdit metro… hmmm, tak mě napadá, jezdí vůbec v okolí Opatova tramvaje?). Ale kdybych se v životě řídila jen rozumem a nedělala věci mající kupu nevýhod, kam bych vlastně došla? Zvlášť když vím i o kupě výhod :)
Tyjo, tohle asi bude zas týden, kdy nepůjdu spát rozumně ani jednou. Včera vaření, dnes hospoda, zítra Kalíšek, ve čtvrtek IPSková procházka, v pátek mizíme kamsi ke Sněžce, … ale můžu si za to sama, a nejhorší je, že mě to baví :)
InsertSort se dá příjemně aplikovat i nad jinými věcmi, než je pole hodnot :) Tisíceré vzestupy a pády, ale proč by to tentokrát nemělo vyjít? Přísahám, že jednou tu žemlovku na koleji upeču perfektně! Stále víc mě baví lingvistika, až mě to skoro děsí :) Smutné je, že mě čím dál víc baví opravdu lingvistika a ne to NLPčko, kterému se teoreticky věnuji :D Ale to se spraví a poddá.
Byla jsem se dnes podívat na matfyzím Dni firem pro matematiku a informatiku. Zajímavá zkušenost. Rozhodně budu-li příští či přespříští rok hledat práci vážněji, vím, co od toho čekat. A dneska jsem si tam evidentně vzala dobré tričko :D A měla bych si sestavit životopis. Hmmm, a do něj si možná dát jinou mailovou adresu než tu na doméně, kde si občas stěžuji, jak se flákám :)
No dobře, to číslo vedle data mě přesvědčuje, že mám jít spát, ideálně tak před třemi hodinami, tak pomalu půjdu. Ale musím vyhrabat ty analogové záznamy posledních dvou týdnů roztroušené po sešitech a poznámkových blocích. Ha, a konečně vyřídit pozdrav! A taky… se vyspat, nebo budou mít poznámky na téma „spánek je zdravý“ pokračování. Ne že bych se u nich nebavila. Ale radši dobrou noc :)
Je zvláštní, jak některé poznámky rozčarují i jak někteří tvorové umí spravit náladu. Z cizí koleje jsem po poledni odcházela ve svetru a bundě, do své školy došla v triku a večer na svou kolej jen ve svetru (ale ráno bylo vážně chladno!). Zkusím se tentokrát skutečně na tu úlohu podívat, třeba budu ta jediná, kdo to udělal :D Měla bych si začít vytahovat sešit a psát poznámky. Pojí nás maličkosti, třeba datle bez jader. Existuje nepravděpodobnější místo na potkání holčiny z našeho gymplu? (No dobře, třeba severní pól.) Panejo, jeden všedně dlouhý den a tolik zážitků. Co přinese zítřek?
Vážně jsem už zase přijela domů posledním denním autobusem? Ale ten večer stál za to, přestože připomíná, jak jsme rozdílní. Víc socializace! A taky víc času na přípravu přednášek, na vaření, na spaní O:) Ale ono se to všechno zvládne, věřím tomu.
Zapluju do peřin a budu se těšit na víkend, protože s postupujícím podzimem se toho na zahradě stejně moc neudělá, takže se může co? Správně, spááát O:) Ovšem než přijde víkend, čekají mě ještě dva dny, a třeba budou báječné.